Byly gulagy opravdu tak hrozné? Dnešní ruská propaganda tvrdí, že ani ne; historie však ukazuje, že byly opravdu „o život“, který v nich mnozí ztratili.
Komunistický režim Sovětského svazu se za doby Lenina a Stalina se svými odpůrci a nepohodlnými osobami nemazlil. Kdo neskončil na popravišti, putoval do Gulagu, což byl často snad ještě horší osud. Síť pracovních táborů byla rozeseta po celém území Sovětského svazu, hlavně pak v odlehlých oblastech nevhodných pro život. Vězni v nich museli pracovat dlouhé hodiny v nevyhovujících podmínkách a s bídnou stravou.
Gulagem prošlo asi 14 milionů lidí
Přesný počet obětí gulagu znám není; na rozdíl od čísla, kolik těchto pracovních táborů celkem vzniklo. Od počátku SSSR až do roku 1960, kdy byly Gulagy oficiálně zrušeny, bylo minimálně 476 správ. Neznamená to však počet jednotlivých táborů, neboť jich pod jednu správu často spadalo vícero. Takových táborů pak bylo několik tisíc a některé z nich byly navíc stěhovány. Například při stavbě železnice byl po jejím dokončení tábor přemístěn na další úsek. Odhady přitom uvádí, že prošlo gulagy asi 14 milionů lidí, z nichž kolem 1,5 milionu zahynulo.
Pracovní tábory začaly vznikat již v roce 1918 z bývalých zajateckých táborů, ale oficiálně byly zřízeny až o rok později. Opravdu velikého rozmachu se dočkaly ve 30. letech hlavně za čistek nařízených Stalinem. Odhaduje se, že v roce 1940 bylo v gulagu kolem 1,5 milionu vězňů. Po Stalinově smrti však začal počet vězňů v gulagu rychle klesat, i když nejmenší šanci dostat se z něho měli političtí vězni. Oficiálně byl systém pracovních táborů ve své původní podobě zrušen roku 1960.
Gulagy se v mnohém podobaly „koncentrákům“
Tyto sovětské pracovní tábory bývají někdy srovnávány s nacistickými koncentračními (nebo vyhlazovacími) tábory. Pravda je přitom někde v půli. Zatímco vyhlazovací tábory nacistů sloužily k hromadnému zabíjení lidí, gulagy měly účel úplně jiný, ačkoliv si rovněž vyžádal velkou spoustu obětí. Hlavním úkolem systému gulagů bylo využívat otrocké práce vězněných a zároveň ukáznit, zorganizovat a připravit velké skupiny vězňů na službu v armádě, tedy navyknout je naprosté a bezhlavé poslušnosti.
Bolševici si byli dobře vědomi, co v roce 1917 – a později v bojích proti nim – v podstatě rozložilo carskou armádu i armádu „bílých“. Uvědomovali si také nebezpečí, které hrozilo pro jejich záměry, ale také pro nekázeň, nespolehlivost a odmítání poslušnosti ze strany obyčejných ruských mužiků (ruských rolníků) v armádě. Podle některých historiků byl dokonce tento akcent fungování gulagů často brán jako hlavní.
Otrocké práce a věznění v gulagu byly do značné míry prvoplánově spíše formou „převýchovy“ a velmi účinným způsobem zlomení jakéhokoli náznaku vzdoru a odporu milionů lidí v SSSR proti vládě bolševiků. To, že vězni z gulagů vykopali například průplav Volha-Don, stavěly přehrady a železnice, nebo že zbudovali podniky a hutě na Urale a na Sibiři, byl pro bolševickou věrchušku v Rusku spíše bonus. Bolševici zkrátka potřebovali pro svoje sny o světovládě ukázněné a slepě poslouchající vycvičené „grupy“ lidí, kteří budou už tak zlomení, že budou postrádat jakýkoli zbyteček vlastní vůle.
To nacisté chápali podobné tábory spíše jako tábory smrti, i když samozřejmě i oni otrocké práce vězňů – například ve zbrojovkách – využívali také. V obou případech samozřejmě platilo, že vězni zde neměli vůbec žádná práva a byli vydáni na pospas dozorcům. Ti si s nimi mohli dělat v podstatě cokoliv. V SSSR přitom existovalo více typů gulagů. Nejvíce se jich podílelo na budování staveb jako železnice na nehostinné Sibiři nebo přehrad, ale vězni zajišťovali i kácení dřeva a další činnosti.
Lidé zde často pracovali až 16 hodin denně, měli malé příděly jídla a za neplnění norem jim byly i kráceny. Nebyla nouze o nemoci a pracovní úrazy. V některých táborech však vládly o něco příznivější podmínky, záleželo i na personálu a vedení. Existovaly však i gulagy pro vědce. Ti byli často označováni za nepřítele režimu, ale dostali možnosti pracovat a režim využíval jejich znalostí. Známými vězni těchto typů gulagů byly například Sergej Koroljov, „otec ruské kosmonautiky“, nebo známí letečtí konstruktéři Andrej Tupolev a Nikolaj Polikarpov.
V gulagu bývali vězněni i cizinci
V gulagu končili hlavně občané SSSR, a to buď političtí vězni nebo lidé z něčeho podezřelí, ale i tací, kteří se bezdůvodně stali obětí čistek. Vedle toho pak bývali do pracovních táborů umisťováni i těžcí kriminálníci. Mezi vězněnými byli ale i občané jiných států. V roce 1939 sem SSSR deportoval řadu Poláků z jím obsazeného území. Skončili zde i finští zajatci ze zimní války, zajatci z Maďarska a další. Známé je také zavlečení československých občanů, bývalých Rusů, do gulagů po osvobození Československa v roce 1945.
V současném Rusku se o systému gulagu samozřejmě ví, ale příliš se o něm nemluví. I když je znám i román Souostroví Gulag od Alexandra Solženicina. Nejvíce se lidé o pracovních táborech dozvídali v 90. letech. Za vlády Vladimira Putina začaly informace vysychat a jako o mnohých jiných ruských (a negativních) věcech z historie se jakoby nemluví a všichni na ně „zapomínají“. Některá ruská média dnes dokonce tvrdí, že život v gulagu nebyl tak těžký a pro mnoho lidí to údajně byla příležitost naučit se práci. Jak šlechetné, že ano?
V současné době gulag jako takový v původní surové podobě v Rusku vpodstatě neexistuje. I když v dnešních ruských trestaneckých koloniích zůstává i pracovní povinnost, nelze ji ke gulagu přirovnávat. Vězni dostávají za práci mzdu, ačkoli většina je stržena za jejich pobyt v zařízení, stravu atd. Podmínky ve věznicích jsou lepší než v SSSR, avšak rozhodně ne dobré.
Známý je nedávný skandál, který odhalil cílené mučení vězňů, jejich znásilňování a nucení k různým výpovědím. Problém je také chronicky špatný zdravotní stav vězňů, především pak rozšíření tuberkulózy mezi nimi. V Rusku ale v poslední době několikrát – i od politiků – zazněly požadavky na zřízení nových a přísnějších pracovních táborů. Že by věrchuška v dnešním Rusku začala mít strach ze svobodných názorů lidí například na válku s Ukrajinou?