Konvenční zbrojení v období studené války: Sověti investovali do protilodních střel i kosmických družic s jaderným pohonem

Je dobře známo, že se ozbrojené síly komunistických států a západních zemí vyvíjely v období studené války poněkud asymetricky. Zatímco SSSR aktivně pracoval na vývoji různých raketových systémů a posiloval své pozemní vojsko, zejména tankové jednotky, Spojené státy rozšiřovaly své námořních síly a budovaly flotilu letadlových lodí. A u obou nechyběl samozřejmě ani kosmický výzkum. Pojďme se společně podívat na pár sovětských technicky zajímavých kousků, které byly během závodů v přezbrojování sestrojeny.   

Protilodní střely měly likvidovat americké letadlové lodě

P-5, první sovětská protilodní řízená střela, byla přijata do služby v roce 1959. Střela létala transsonickou rychlostí (těsně pod rychlostí zvuku) a pyšnila se doletem až 500 km. Mohla nést náklad o hmotnosti až 1 tuny, včetně jaderných hlavic do 500 kilotun TNT. Raketa byla vyvinuta pro likvidaci amerických letadlových lodí a startovala pomocí raketových motorů, přičemž let samotný byl následně zajištěn proudovým motorem.  

iZdroj fotografie: Uživatel Hukken / Creative Commons / CC BY-SA

Dalším zajímavým kouskem, který byl přijat do služby v roce 1983, byla střela P-700 Granit, již šlo na rozdíl od P-5 vypouštět i zpod vodní hladiny. Rakety startovaly z kontejneru, jenž byl před startem naplněn mořskou vodou, aby se vyrovnal rozdíl tlaků. P-700 létala nadzvukovou rychlostí 2,5 Mach a dolet se pohyboval okolo 600 km.

Pokud byl cíl vzdálený na maximální možnou vzdálenost doletu, vystoupala střela nejprve do velké výšky, čímž byl snížen odpor vzduchu, následně zachytila cíl a teprve poté klesla těsně nad mořskou hladinu. Nízká letová výška ztěžovala detekci střely nepřátelskými radary. Střely Granit byly určeny primárně pro jaderné ponorky, ale instalovány byly i na hladinové lodě. 

Série kosmických satelitů s oceánskými lokátory

V roce 1965 byla na oběžnou dráhu vypuštěna družice s názvem Kosmos-2. Jednalo se o první družici ze série US-A (naváděná aktivní družice), které měly za úkol provádět průzkum pomocí radiolokace. Družice ve tvaru válce se špičatým koncem ozařovala povrch oceánu a přijímala odražené signály. Jelikož oceánský lokátor vyžadoval značné množství energie a zároveň musel fungovat jak na slunci, tak ve stínu Země, upustili inženýři od solárních panelů.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Po prvotním zaváhání se nakonec rozhodli použít jaderný pohon Buk-5. Teplo generované reaktorem BR-5A bylo přeměněno na elektřinu nikoliv prostřednictvím páry, turbíny a klasického elektrického generátoru, nýbrž přímo pomocí termoelektrických prvků. Lokátor US-A, jenž byl přijat do služby v roce 1975, měl velice nízké rozlišení, a proto byla dráha, na které měl pracovat, stanovena pouze na 265 km.  

Dne 18. září 1977 se jedna ze série družic US-A (Kosmos-954) zřítila na území Kanady, naštěstí v řídce osídlené oblasti, takže si nehoda nevyžádala žádné oběti. Západní země však byly událostí pochopitelně rozhořčeny a celá situace vybublala v diplomatický skandál. Sovětský svaz nakonec vypouštění družic série US-A na tři roky pozastavil. SSSR měl k dispozici celkem 36 těchto objektů.

Zdroj: TechInsider