Přesně před osmdesáti lety přišel Stalinův rozkaz č. 227, nelidské jednání nebo nezbytná nutnost? Sovětský svaz byl v kritické situaci

Josif Stalin odmítal uvěřit zpravodajským informacím o nadcházejícím útoku Hitlerova Německa, a tak zdecimoval armádu čistkami, což se jasně ukázalo jako katastrofa v Zimní válce. Rudá armáda byla v absolutních počtech silnější než Wehrmacht, ale v létě a na podzim roku 1941 to bylo úplně jedno. Brilantně vedené nacistické hordy dosáhly neuvěřitelných úspěchů a zdálo se, že Moskvu nic nezachrání. V Berlíně již byly připraveny oslavy porážky komunistického režimu. Jen ztráty za rok 1941 činily okolo čtyř milionů sovětských vojáků.

Operace Barbarossa byla pro SSSR zdrcující

Rudá armáda měla zpočátku k dispozici zhruba 2,7 milionu vojáků, později se číslo navýšilo na 5 milionů. Hitlerova armáda měla včetně rezerv necelé 4 miliony, k tomu zhruba 3 500 tanků a cca 4 500 letadel. Sověti disponovali až 15 000 tanky a zhruba 12 000 bojeschopnými letadly. Nepoměr sil je zjevný. Laici si navíc často neuvědomují, že Němci v té době neměli ani Tigery, ani Panthery. Jádro tvořily relativně moderní Pz III a IV. Ty ovšem kvalitou nedosahovaly ani zdaleka sovětských T-34 nebo KV-1, kterých měla už v té době Rudá armáda řádově nižší tisíce.

Německé tanky vůbec nemohly moderním sovětským obrněncům konkurovat a Wehrmacht musel improvizovat. Velký rozdíl ovšem byl v kvalitě posádek a ve vybavení, kdy Němci měli ve strojích vysílačky, zatímco v RA jimi disponovala jen velitelská vozidla. Němci se hned na počátku zaměřili na sovětská letiště a bolševické letectvo doslova rozdrtili. Úspěch ovšem slavil především Blitzkrieg, hned v prvních třech měsících zajali Němci na tři miliony sovětských vojáků. Reakce Stalina byla okamžitá, zajatec je zrádce vlasti. Osudy těchto vojáků byly příšerné.

iZdroj fotografie: Schmidt, Georg / Creative Commons / CC BY-SA

Drtivá většina zemřela již v zajateckých táborech, kdy vojáky nepřipravení Němci nechávali na otevřených prostranstvích hromadně umírat žízní a hladem. Přeživší končili v koncentračních táborech a ti, co dokázali válku přečkat, končili v rukách NKVD, která je často rovnou střílela, nebo automaticky posílala do gulagů. Hitler od počátku nařídil popravovat politické komisaře a brutální jednání se zajatci obecně postupně vedlo k tomu, že sovětští vojáci se odmítali vzdát.

Zde je třeba připomenout zažitý narativ, kdy je utrpení SSSR spojováno především s Ruskem, ale naprosto se zapomíná, že Ukrajina a Bělorusko byly prakticky zlikvidovány a ztráty na životech těchto zemí zřejmě výrazně přesahovaly ztráty samotných Rusů. V každém případě, jen obrovská brutalita Stalinova režimu dokázala udržet SSSR při životě. Při obraně Moskvy v zimě již do pole přicházely prakticky civilní osoby, a to jen velmi slabě ozbrojené. O Stalingradu se často obecně hovoří jako o nejdůležitější bitvě války, ale rozhodla Moskva.

Sovětští generálové navrhovali ofenzivu již v roce 1942

Stalin se na rozdíl od Hitlera záhy poučil a dal si mnohem více poradit, především od Žukova. Řada sovětských generálů již na jaře 1942 navrhovala začít s rozsáhlým protiútokem. Síly se poměrně brzy vyrovnaly. Přesto bylo rozhodnuto, že ještě bude přetrvávat aktivní obrana. Důsledkem byl obrovský průnik Wehrmachtu směrem ke Stalingradu. SSSR stále bojuje o přežití. Samo o sobě je takřka neuvěřitelné, že Moskva dokázala ustát obrovské ztráty z počátku války, jelikož se Lend-lease (pomoc spojenců) začal výrazněji projevovat až v roce 1942.

K tomu, aby režim udržel zemi na nohou, byla třeba doslova drakonická opatření. Muži téměř všichni zmizeli v armádě, v zázemí vše zastávaly ženy. S tím souvisel rozkaz Lidového komisariátu obrany ze dne 28. července 1942 č. 227. Stalin zjednodušeně nařídil „Zpátky ani krok”. Přímo zakazoval jakýkoli ústup a nařizoval popravu důstojníků, kteří by něco takového udělali. Součástí rozkazu bylo vytvoření trestných jednotek na různých úrovních, jež měly likvidovat jakékoli pokusy o stahování se před nepřítelem.

iZdroj fotografie: Klintzsch / Creative Commons / CC BY-SA

Již v říjnu 1942 byla myšlenka zadržovacích jednotek v tichosti opuštěna, v říjnu 1944 vydal Stalin rozkaz č. 349, který jednotky zcela rozpouštěl. Součástí rozkazu č. 227 bylo vysvětlení vojákům, v jaké situaci se jejich země nachází, a že prakticky už není kam ustupovat. Jedním z důsledků nepochybně bylo známé heslo bitvy o Stalingrad: „Za Volhou není země”. Boje na východní frontě se s později vzniklou západní bitvou vůbec nedají srovnat. Brutalita konfliktu byla obrovská a umocněná rozsáhlými zločiny nacistů. Jen v Bělorusku zmizelo z mapy přes tisíc vesnic.

Rozkaz byl zřejmě nezbytností

Stalin se po zahájení německého útoku v červnu 1942 zřejmě několik dní vůbec nebyl schopen vyjádřit. Zdá se, že byl naprosto v šoku z Hitlerovy zrady a porušení Ribbentrop-Molotovova paktu. Ještě pár hodin před invazí přejížděly hranice vlaky naplněné sovětskými surovinami, tolik důležitými pro německou válečnou výrobu. Hitler ve svém Mein Kampf jasně definoval německý životní prostor na východě, Lebensraum, a konflikt byl od začátku na život a na smrt.

iZdroj fotografie: Kasuár zbarvení / Creative Commons / CC BY-SA

Bylo zjevné, že půjde o likvidaci východních národů, o čemž především jednotky Einsatzgruppen nenechávaly pochybnosti. Nevraždily jen Židy, ale úplně stejným cílem byli i komunističtí funkcionáři. Stalin dobře věděl, že on je tím, kdo bojuje o holý život. Jen diktátorské režimy podobného ražení mohly umožnit hrůzy, které se na východní frontě děly. Demokratická země by podobné ztráty zřejmě neustála a kapitulovala by.

Rozkaz č. 227 byl jen součástí vybičování národů Sovětského svazu k odporu vůči nacistům. Role NKVD ve střílení dezertujících vojáků stále není úplně jasná, byť se na tom podílela, není zřejmé v jak velkém rozsahu. Stalin povolil sevření režimu a obyvatelé země byli v těchto kritických chvílích paradoxně svobodnější, než diktaturu zase hned po válce utáhl. I přes svou brutalitu je jisté, že rozkaz přispěl k porážce nacismu.

Co vše musel Stalinův režim udělat, aby zastavil nacistickou agresi?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky, History