Poslední stíhací dvojplošník Gloster Gladiator byl zastaralý už při vzniku prototypu. Porážel ale i mnohem modernější stroje

I zastaralá technika ve správných rukou může způsobit nepříteli potíže. Důkazem toho je i stíhací dvojplošník Gloster Gladiator, který sestřeloval i modernější nepřátele.

i Zdroj fotografie: Tim Felce / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Na začátku 30. let 20. století žilo britské impérium v hlubokém míru. Páteř RAF tvořily dvojplošníky s otevřeným kokpitem konstrukčně vycházející z dob Velké války a nikdo se nesnažil o jejich náhradu. Když ale v roce 1933 padl v Německu demokratický režim, bylo potřeba rychle zavést do výzbroje stroje, které by byly na světové úrovni. To však ze dne na den nebylo možné. I proto vznikl Gloster Gladiator, překlenovací typ, který měl uzavřený kokpit a na dvojplošník disponoval vysokým výkonem.   

RAF hledá stíhačku, Zn. Rychle

RAF si brzy po nástupu Hitlera začala uvědomovat, že zaostala. Od poloviny 30. let začalo Německo obnovovat své vojenské letectvo a postupně ho vybavovalo moderními jednoplošnými stíhačkami a bombardéry, jež jasně prezentovaly dosažený pokrok v konstrukci letadel a využití nových poznatků v aerodynamice. V Británii se RAF naopak musela spokojit se zastaralými dvojplošníky, ty svou roli strážců odlehlých základen britského impéria před vzpourami domorodců zvládaly velmi dobře.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Zároveň bylo ale zřejmé, že se jakémukoli moderně vyzbrojenému nepříteli nemohou postavit. Jádrem britského stíhacího letectva byl ještě v roce 1934 Bristol Buldog s maximální rychlostí 271 km/hod. Pro srovnání, tehdejší dopravní DC-3 zvládl 381 km/h. Ministerstvo letectví proto vydalo specifikaci F.7/30. Ta požadovala vyvinout nový stíhač s rychlostí přes 400 km/h a čtyřmi kulomety určený jak k dennímu, tak k nočnímu stíhání. Bylo výslovně požadováno použití tehdy nejmodernějšího motoru Rolls-Royce Goshawk.

Ing. Reginald Mitchell, autor pozdějšího slavného Spitfira, vyvinul například stíhací dolnoplošník Type 224 s křídlem do W. Avšak požadovaný motor Goshawk byl se systémem odpařovacího chlazení technickým omylem a jím poháněné stroje naprosto deklasoval. Podobné problémy měli i ostatní výrobci, kteří vzali specifikaci RAF až příliš doslova. Jen Gloster se jí nedržel – a uspěl. RAF objednala jeho konzervativní dvojplošník Gloster Gladiátor se vzduchem chlazeným hvězdicovým motorem.

Potíže konkurence s nepodařeným motorem a nesplnění podmínek tak vyhrály firmě Gloster soutěž. Firma a její konstruktér Henry Phillip Folland si při konstrukci svého nového stíhače hodně zjednodušili práci. Prototyp SS. 37, který poprvé vzlétl 12. září 1934, byl vlastně jen modernizovanou verzí právě zaváděného stíhače Gloster Gauntlet. Firma to riskla, měla zprávy z ministerstva, že půjde jen o přechodný typ a hlavní bude jednoduchost a rychlost jeho zavedení do výroby a služby.    

Vrcholný dvojplošník v éře jednoplošníků

Gloster Gladiator nepatřil k velkým strojům. Jeho rozpětí bylo 9,83 metru, délka 8,36 metru a výška 3,58 metru. Hmotnost prázdného stroje verze Mk.I byla 1 459 kilogramů a maximální vzletová 2 084 kilogramů. Mk.II byl znatelně těžší, 1 562 kg prázdný, 2 206 kg maximální. Konstrukce stroje byla kovová s plátěným potahem. Oproti Gauntletu byla křídla modernější a pevnější, ale zároveň systém výztuh mnohem jednodušší. Stíhačka měla ve výbavě i vztlakové klapky. Podvozek stroje se značně zjednodušil a byl samonosný.

Jak již bylo řečeno, stíhačku poháněl motor Bristol Mercury IX, u verze Mk.II motor Mercury VIII, oba s výkonem 840 koní. Prvních 203 vyrobených verzí Mk.I mělo dvoulistou dřevěnou vrtuli Watts o průměru 3 580 mm, Mk.II a ostatní pak kovovou třílistou Fairey Reed o průměru 3 200 mm. Jinak se stroje příliš nelišily. Mk.II byly vybaveny protiprachovými filtry pro službu v poušti.

Maximální rychlost Gladiatoru Mk.I byla 407 km/hod, Mk.II 413 km/hod, oba ve výšce 4 420–4 450m , dostup 9 997 metrů (Mk.II až 10 211 m) a dolet 689 kilometrů (Mk.II 714 km). Později vznikla verze Sea Gladiator s hákem pro přistání na letadlových lodích. Výzbroj Gladiatoru byla v polovině 30. let celkem na úrovni, ale velmi rychle přestávala stačit, hlavně ráží. U prvních 71 kusů měl nový stíhač z boku v trupu z každé strany dva synchronizované kulomety Vickers Mk.V ráže 7,7 milimetru se 600 náboji.

iZdroj fotografie: Uživatel Kogo / Public Domain

Dále dva kulomety Lewis stejné ráže se stovkou nábojů každý, které byly umístěny pod křídlem. Od 72. exempláře byla výzbroj sjednocena na kulometech Browning M1919 též puškové ráže 7,7 mm a při opravách se na tento standard předělávaly i starší verze. RAF stroji zpočátku nevěřila. První objednávka zazněla 1. července 1935 na 23 letadel. Experti RAF nedůvěřovali především hvězdicovému motoru. Gladiator při leteckých testech však exceloval, RAF potom převzala první stroje už v červenci 1936 a roku 1937 byl přijat do výzbroje oficiálně.

Gladiator letí do světa

Výroba, která skončila až roku 1940, dala v Anglii podle některých pramenů 682 kusů. Je ale známo, že 415 kusů bylo verze Mk.I (to ale včetně licence ve Švédsku). Dalších 270 strojů existovalo ve verzi Mk.II a bylo zhotoveno i 60 čistých Sea Gladiatorů. Není však úplně jasné, jestli i udávaných prvních 38 exemplářů Sea Gladiatorů verze označované jako Interim bylo přestavěno ze starších pozemních strojů, nebo vzniklo jako novovýroba.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

První 72. letka RAF byla vybavena Gladiatory v únoru 1937. V září již bylo osm letek připraveno na obranu Londýna. Stroje byly pro svoje nezáludné letové vlastnosti a vynikající obratnost mezi piloty velmi oblíbené. Klapkami vybavený dvojplošník pak značně usnadnil přechod na moderní Spitfiry a Hurricany, které jej do začátku války do značné míry nahradily.

Protože se skutečně nejednalo o nejmodernější stroj, britská vláda nijak nebránila v jeho exportu. Gladiatory šly do Portugalska, Belgie, Norska, Švédska, Iráku, Lotyšska, Estonska nebo Irska. Poprvé v boji se ocitly na čínském nebi v roce 1938, kde se díky vysoké obratnosti 36 čínským strojům velmi dařilo. Kapitán John Wong se dokonce stal na tomto typu prvním leteckým esem. Ve chvíli, kdy se v Číně roku 1941 objevily A6M Zero, zlaté časy skončily. Jednou z jejich prvních obětí byl právě kapitán Wong.

Dalším konfliktem, kde byly Gladiatory nasazeny, byla zimní válka 1939–1940. Finové měli celkem 30 strojů, z nichž 10 koupili a 20 dostali darem od Londýna. Na severu země ještě působili švédští dobrovolníci s 12 stroji dodanými švédskou vládou. Gladiator si opět vedl překvapivě skvěle. Při vlastních 12 ztrátách se podařilo sestřelit 45 sovětských strojů a dva letci dosáhli titulu esa. V pokračovací válce na moderní sovětské stroje již obstarožní Glostery nestačily a byly používány jen k průzkumu a výcviku, avšak až do roku 1945.

Ve víru 2. světové války

V září 1939 byla většina perutí vyzbrojených Glostery soustředěna na jižní pobřeží Anglie. Zde se většinou setkávaly s německými průzkumnými hydroplány Dornier Do 18. Dne 17. října se britským stíhačům podařilo jeden sestřelit. Na Západní frontě stroje operovaly během tzv. Podivné války. Po celou dobu však byly Gladiatory z Francie stahovány a nahrazovány moderními Hurricany I. Jejich 100% nahrazení se však do německého útoku nepodařilo. V leteckém boji však hrály proti Luftwaffe druhé housle.

Naopak během bojů v Norsku hrály Gladiatory velmi důležitou roli. Stroje mělo ve výzbroji nejen norské Jagevingeny, ale i 263. peruť vyslaná na podporu spojeneckého sboru. Proti Němcům operovaly i Sea Gladiatory z palub letadlových lodí. „Dvě stě šedesát trojka“ operovala z Narviku. Než byla 2. června 1940 evakuována, zvládla peruť 249 letů proti nepříteli a sestřelila 26 německých letadel.

iZdroj fotografie: Mike Freer / GFDL

Zbylých 10 strojů peruti bylo naloděno na letadlovou loď HMS Glorious, kterou však potopily německé bitevní lodě, přičemž byly zničeny zbylé Gladiatory 263. peruti a zahynulo osm jejích pilotů. V Bitvě o Británii je na ostrovech měla ve výzbroji již jen 247. peruť. Ta se však považovala za záložní a byla umístěna v Devonu mimo hlavní boje. V této době na Gladiatoru létalo během zalétání po opravách i několik československých pilotů.

Legenda středomoří byla postrachem Italů

To však nebyl pro Gladiatory konec. Stroje RAF přesunula do Středomoří. Zde byla v roce 1940 válka méně intenzivní a letectvo fašistické Itálie bylo daleko méně nebezpečným nepřítelem než německé. Většina britských strojů byla dislokována v Egyptě a létali na nich i jihoafričtí, australští a egyptští piloti. Ti se zúčastnili i bojů a osvobození Italy okupované Habeše, bojů při obsazování Iráku a v Řecku v roce 1941.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Jihoafričan Marmaduke „Pat” Pattle sloužící u RAF sestřelil se svým Gladiatorem převážně v bojích v Řecku 15 nepřátelských strojů, což z něj udělalo největší eso Gladiatoru. Skutečnou legendou se pak stala obrana Malty v červnu 1940. Na ostrově se nacházelo celkem 12 Gladiatorů. Většina z nich však nebyla schopna letu, a proto sloužila jako zdroj náhradních dílů pro ty, jež na nebi Malty zpočátku bojovaly. Legendární se stala trojice strojů jako Love, Hope a Charity.

Ty po mnoho dní velmi odhodlaně a na hranici sebeobětování vzlétaly se svými piloty z letiště Hal Far, odrážely útoky italských a údajně i německých stíhaček a bombardérů. Italští piloti se podle toho domnívali (a dávali do hlášení), že obrana Malty je na vysoké úrovni.

Velké oči Italů tak zmařily první plán „Operace Herkules” na obsazení tehdy téměř bezmocného ostrova mocnostmi OSY, což se později ukázalo jako naprosto zásadní moment v bojích ve Středomoří a Severní Africe. Situace na ostrově byla napjatá až do dodání Hurricanů, které spolu s novými piloty přeci jen protivzdušnou obranu Malty stabilizovali.   

Gladiator dokázal sestřelit 250 letounů

Od poloviny roku 1941 byly Gladiatory přesouvány k pomocným leteckým jednotkám, kde sloužily jako meteorologické a cvičné stroje. V těchto službách u RAF vydržely až do jara 1945. Jako zajímavost lze uvést, že Gladiatory měl v malém počtu 17 kusů i SSSR, šlo o letouny Lotyšska a Litvy, které získal obsazením těchto zemí v roce 1939.

Jenže v roce 1941 je ukořistilo v počtu 15 kusů hitlerovské Německo při bleskurychlém obsazení Pobaltí. Co s nimi bylo dále, není jasné. Rekordmany, co se týká dlouhověkosti, však byly portugalské stroje, které sloužily až do roku 1953.

I přesto, že při nástupu do služby byl Gloster Gladiator již zastaralý, se na něm podařilo létajícím pilotům RAF sestřelit 250 nepřátel. To dělá z tohoto archaického dvojplošníku jednu z legend 2. světové války.

Jak by si asi vedl Gloster Gladiator proti strojům Luftwaffe během sudetské krize?

Zdroj: Ivo Pejčoch, Bojové Legendy: Gloster Gladiator, Praha, 2008.

Diskuze Vstoupit do diskuze
124 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Putin: Západ využívá Ukrajince k jedinému účelu
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Starověký artefakt vyjevil dávnou tajnou zprávu. Objevila se díky staletí starému principu „kouzelného zrcadla“
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Kopr vám uleví od banalit, ale napomáhá i v léčbě závažných nemocí: Vše, co o jeho použití potřebujete vědět
adbz.cz
adbz.cz
Srpen je ideální čas pro další výsadbu – od okrasných rostlin až po jahody. Vytáhněte se před sousedy znalostmi profesionálů