Ukrajinská revoluce Euromajdan: Jak se Ukrajina s pomocí USA konečně odtrhla od stále dotírajícího Ruska

Poté, co se tehdejší prezident Viktor Janukovyč rozhodl nepodepsat asociační dohodu, která by umožnila hlubší integraci země s Evropskou unií, vyrazili Ukrajinci koncem listopadu 2013 do ulic. Původně mírová akce na kyjevském náměstí Nezávislosti neboli Majdanu přerostla v masivní protesty, které pokračovaly až do roku 2014. Tamní úřady začaly proti demonstrantům razantně zasahovat, v důsledku čehož však nespokojenost obyvatelstva, a s ní i rozměry protestů, jen rostly. Na Ukrajině započal boj o zachování národní identity.

Rozvrat postsovětských zemí

Od vyhlášení nezávislosti v prosinci 1991, které bylo schváleno v referendu 92% většinou voličů, se Ukrajina potýkala hned se dvěma zásadními problémy. Tím prvním byla nekompetentní a zkorumpovaná exkomunistická vládnoucí elita, jež si velice rychle osvojila nacionalistickou rétoriku, ačkoli většina jejích členů nebyla ani trochu vlastenecky orientovaná. Ba naopak, vzhledem k dlouholeté příslušnosti k Moskvě byli loajální spíše k této bývalé metropoli a zanedbávali strategické cíle své země.

Druhým výrazným úskalím byla samotná politika Ruska, jehož představitelé vnímali rozpad SSSR jako katastrofu, a byli proto odhodláni ho za každou cenu obnovit. Jelikož ekonomický kolaps Ruska na počátku 90. let 20. století učinil zemi kriticky závislou na pomoci ze strany západních sponzorů a fakticky jí znemožnil podnikat jakékoliv větší vojenské aktivity, rozhodla se ruská vláda jednat ze zákulisí a podněcovat etnické konflikty v celém postsovětském regionu.

A to buď agitací mezi ruskojazyčnými menšinami (Podněstří, pobaltské státy) s cílem vyvolat nepokoje, nebo pomocí vleklých nepřátelství mezi etnickými skupinami (Karabach, Abcházie, Jižní Osetie). Snahou Ruska bylo nové nezávislé státy oslabit, aby nebyly schopny samostatného vedení zahraniční politiky.

Zkorumpovaná politická scéna

V případě Ukrajiny však nebylo možné tento scénář použít z několika důvodů. Prvním z nich byla samotná velikost Ukrajiny, přičemž otevřený konflikt s padesátimilionovou zemí byl pro Rusko příliš nebezpečný. Za druhé zde v té době neprobíhaly žádné mezietnické konflikty, kterých by Rusko mohlo využít.

Při referendu v roce 1991 hlasovaly ruskojazyčné oblasti Ukrajiny pro nezávislost (Krym 54 % pro, Doněck 84 %). A za třetí byl na Ukrajině umístěn značný podíl sovětských jaderných zbraní, takže bylo velmi pravděpodobné, že jakýkoli vážnější konflikt by znamenal zásah ze strany NATO, s nepředvídatelným výsledkem pro Rusko.

Ruští představitelé byli každopádně pevně rozhodnuti nedopustit začlenění Ukrajiny do EU a NATO, jak se stalo v případě pobaltských států a postsovětských států ve východní a střední Evropě, včetně České republiky, neboť by to znamenalo konec jakýkoliv aspirací na obnovení SSSR.

A proto se Rusové rozhodli tlačit na Ukrajinu prostřednictvím její zkorumpované politické scény, včetně rozvětvené sítě bývalých agentů KGB v ukrajinských vládních institucích. A samozřejmě nechyběl ekonomický nátlak, například politicky podmíněné dodávky levného zemního plynu.

Likvidace ústavního řádu

Vinu za ukrajinské potíže však nenese jen Rusko, ale i samotní Ukrajinci, kteří opakovaně volili zkorumpované a nekompetentní populisty a tolerovali rozsáhlou korupci. První pokus o nápravu byl učiněn během prezidentských voleb v roce 2004, kdy navzdory drtivým volebním podvodům zvítězil v prezidentských volbách nezávislý kandidát Viktor Juščenko.

Ten sliboval začlenění země do Evropy a potlačení korupce. Následný vývoj událostí však vedl k všeobecnému zklamání, neboť političtí představitelé, kteří se dostali k moci s podporou lidu, se ukázali být neméně zkorumpovaní a neschopnější než jejich předchůdci. V dalších prezidentských volbách v roce 2010 pak zvítězil Ruskem podporovaný kandidát Viktor Janukovyč, který byl zapleten do volebních podvodů v roce 2004.

Viktor Janukovyč, bývalý kriminálník, jehož trestní minulost byla zahlazena výměnou za spolupráci s KGB (následně ruskou tajnou službou FSB), byl znám svým angažmá v doněckém zločineckém spolku. Pro jeho prezidentské období byly charakteristické dva hlavní rysy, které se vzájemně umocňovaly. Systematická likvidace ukrajinského ústavního řádu a státních orgánů a přeměna státního zřízení v nástroj sloužící k osobnímu obohacení.

Přetrvávající politická krize

Během politické krize v roce 2004 odhlasoval ukrajinský parlament změnu ústavy, která měla omezit pravomoci prezidenta. A zabránit tak v budoucnu možnému zneužití těchto pravomocí. Janukovyč však toto rozhodnutí mimoústavním způsobem zvrátil. A to pomocí hlasů svých nově zvolených představitelů Ústavního soudu. Získal tak víceméně neomezenou moc. Ačkoli byl demokraticky zvolen, zavedl de facto diktátorský režim a korupce za jeho vlády přímo bujela.

Docházelo k handlování s vládními, soudními a dalšími vlivnými posty. Manažeři státních podniků, starostové měst, policejní náčelníci, soudci, a dokonce i lékaři na veřejných klinikách byli povinni vyplácet neoficiálním nadřízeným s kriminální minulostí pravidelné odměny v hotovosti. Žádné rozhodnutí civilního nebo správního soudu se neobešlo bez úplatku soudci.

Pokud jste se stali obětí trestného činu, policie odmítla případ vyšetřit, dokud jste jí nedali „pobídku“ v hotovosti. Bez úplatku ze strany žadatele rovněž nebyl vystaven žádný dokument od úřadů či vládních agentur. Majitelé velkých lukrativních podniků byli nuceni postoupit až 50 % svých firem Janukovyčovým zmocněncům, jako byli Kurčenko a Arbuzov. Mnoho menších podniků bylo majitelům zabaveno Janukovyčovými zločinnými „dozorci“.

Mírové protesty byly potlačeny

Do podzimu 2013 se režim stal krajně nepopulárním, a to i mezi těmi, kteří Janukovyče kdysi volili. Existovala však jedna věc, která slibovala Ukrajincům obrat k lepšímu. Perspektivní asociační dohoda s EU, která měla být podepsána 28. listopadu 2013. Dnes už je jasné, že v případě podpisu by dohoda neměla na současnou politickou a sociální realitu Ukrajiny žádný bezprostřední pozitivní vliv. V té době to však byla jejich jediná naděje.

Janukovyčovo odmítnutí podepsat dohodu navzdory většinovému souhlasu vyústilo ve spontánní pokojné protesty v Kyjevě, které se táhly několik dlouhých měsíců. Za úsvitu 30. listopadu byly protesty násilně rozehnány pořádkovými silami. Nevyprovokované policejní násilí a bezprecedentní krutost následně vyvolaly masové demonstrace. Dne 1. prosince bylo v ulicích Kyjeva a dalších měst více než milion protestujících. A jak zareagovaly úřady? Dalším násilím.

Lidé, kteří zůstali na Majdanu, riskovali napadení, nezákonné zatčení či ztrátu zaměstnání. Dne 16. ledna pak vláda představila řadu represivních zákonů, které výrazně omezovaly občanské zákony a právo na protest. Po tři následující měsíce se intenzita násilností neustále stupňovala, až nakonec 20. února 2014 došlo k masivní střelbě ze strany pořádkových sil. Střelba si vyžádala stovku mrtvých demonstrantů. Dne 21. února Janukovyč ve strachu z odvety uprchl do Ruska. Následujícího dne byl sesazen parlamentem.

Zásah západních zemí

Konkrétní podrobnosti celého průběhu událostí jsou do značné míry zahaleny tajemstvím a nakonec na nich vlastně až tak nezáleží. Jisté je, že Spojené státy a v menší míře i Evropská unie uplatňovaly na Ukrajině dlouhodobou strategii. Strategii, která potřebovala dvě desetiletí, aby vůbec přinesla nějaké výsledky.

Podle bývalé náměstkyně ministra zahraničí USA, Victorie Nuland, investovaly Spojené státy v letech 1992–2013 do rozvoje demokracie na Ukrajině 5 miliard dolarů (téměř 112 miliard korun). Což jsou na ukrajinské poměry docela vysoké výdaje. Ačkoli je „demokratický rozvoj“ obecně považován za vznešenou záležitost, součástí tohoto procesu a strategie bylo pochopitelně také posílení závislosti Ukrajiny na západních zemích. A naopak omezení její spolupráce s Ruskem.

Americké úsilí se poprvé vyplatilo při Oranžové revoluci v roce 2005 a následně právě při Euromajdanu. V odposlechnutém telefonátu z roku 2014 diskutuje Nuland s Geoffrey Pyattem, velvyslancem USA na Ukrajině, o tom, kteří vůdci protestů na ukrajinském Majdanu by se měli dostat do vlády a kteří ne, a co by se jim mělo říct. Z jejich rozhovoru je zřejmé, že to byla americká strana, kdo do jisté míry určoval pravidla hry a kontroloval politický průběh událostí Euromajdanu.

Využití ukrajinských nacionalistů

Nuland se samozřejmě na Majdanu objevila i osobně, aby protestujícím poskytla morální podporu. Všichni hlavní lídři protestů se rovněž radili s americkým velvyslancem. Spojené státy neorganizovaly protesty samostatně. Ukrajina byla vždy kulturně a jazykově rozdělenou zemí. Východní a jižní regiony země tíhly k Rusku a volily proruské kandidáty. Naopak západní regiony měly vůči Rusku mnoho historických křivd a tíhly k Evropě.

Mnozí političtí vůdci na západní Ukrajině byli značně nacionalističtí a jejich hrdiny byli nacističtí kolaboranti. Jako například Roman Šuchevyč nebo Stepan Bandera, kteří nesli odpovědnost za zabití tisíců židů během druhé světové války i po ní. Podobné ukrajinské nacionalisty nelze považovat za přirozené spojence snahy o rozvoj demokracie, přesto však poskytli potřebnou dávku síly k rozhýbání protestů na Majdanu. V tomto ohledu je vedoucí představitelé protestů a jejich stoupenci ve Spojených státech obratně využili.

Jak velkou roli podle vás sehrály USA v ukrajinském boji za svobodu?

Zdroj: OpenSocietyFoundations, ResearchGate, TheIdeologyoftheEuromaidan