Putinovo „malé NATO“ se rozpadá. Arménie utíká, tak láká Uzbekistán. Kreml už je viditelně úplně zoufalý a bere všechno

Smlouva, ze které vyrostl vojenský blok se sekretariátem a společným štábem v Moskvě, se podepisovala v Taškentu. Psalo se 15. května 1992 a hostitelem byla země, která o dvacet let později členství pozastavila. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, zkráceně ODKB, jí nabízí, aby se přiblížila zpátky. Ne jako člen, ale jako partner nebo pozorovatel: do předsíně, ne do bytu. Zní to jako diplomatická formalita, jenže přichází ve chvíli, kdy jeden z členů bloku má účast zmrazenou od roku 2024. Redakce Armádního Zpravodaje má k dispozici dokument, který ten status zakládá, a prošla bod po bodu, co partner dostane a co ne.

Status, který zní jako členství, ale obranný závazek v sobě nemá

Nabídku vyslovil generální tajemník ODKB Taalatbek Masadykov. V rozhovoru pro ruský list Izvestija zveřejněném 13. září 2026, jehož přepis vydal server Centrasia, mluvil o zapojení Uzbekistánu přes mechanismy partnerství a pozorování. „V regionálním kontextu ODKB prosazuje myšlenku širokého politického dialogu s cílem vybudovat novou architekturu euroasijské bezpečnosti založenou na vzájemné důvěře a respektování zájmů všech zemí regionu,“ řekl Masadykov listu Izvestija v překladu redakce. Za tou větou stojí konkrétní dokument.

Status partnera zavedla Rada kolektivní bezpečnosti ODKB rozhodnutím z 8. listopadu 2018. Příloha 3 tohoto rozhodnutí v bodě 2.2.1 vypočítává, co partner smí. Na pozvání může vystoupit na otevřených jednáních orgánů s poradním hlasem, dostávat dokumenty, které nemají omezenou distribuci, šířit vlastní materiály a se společným souhlasem členských států se účastnit cvičení i operací. Ke smlouvám uzavřeným v rámci ODKB přistoupí jen tehdy, když to daná smlouva umožňuje.

Cesta k tomu vede přes žádost podepsanou hlavou státu, souhlas všech členů a podpis protokolu. Odmítnutou žádost lze znovu projednat nejdříve po dvou letech. Co v seznamu práv chybí, je věta, kvůli které aliance vznikají. Článek 4 Smlouvy o kolektivní bezpečnosti z 15. května 1992 říká, že agrese proti jednomu členskému státu se považuje za agresi proti všem a napadený stát dostane na požádání okamžitou pomoc včetně vojenské. Mluví o členských státech. Partner ani pozorovatel v něm nejsou.

Rozdíl mezi partnerem a pozorovatelem leží v ochotě zapojit se do praktické práce. Partner podle institucionálního textu ODKB přijímá závazek účastnit se praktických akcí, pozorovatel sleduje otevřený rámec organizace a u vrcholných jednání je výslovně bez účasti v diskusi. Masadykov tvrdil, že zástupci uzbeckých ozbrojených sil už na některá cvičení ODKB jezdí. Ve zprávách, které ODKB k cvičení Frontier-2026 zveřejnila a do nichž redakce Armádního Zpravodaje nahlédla, se jméno Uzbekistánu neobjevuje: jmenují kontingenty Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska a Tádžikistánu, brífink Společného štábu z 3. září 2026 mluví jen obecně o pozvaných nečlenských státech.

O přijetí partnera rozhodují členové jednomyslně. A jeden z nich už dva roky ke stolu nesedá.

Arménie z bloku formálně neodešla. Na jednání přesto nechodí

Agentura AP 12. června 2024 napsala, že premiér Nikol Pašinjan oznámil odchod Arménie z aliance, aniž řekl kdy. „Odejdeme. Rozhodneme, kdy odejdeme. Nevrátíme se, jiná cesta není,“ citovala ho agentura v překladu redakce. Arménský ministr zahraničí Ararat Mirzojan podle téhož textu krátce nato upřesnil, že premiér samotné vystoupení neoznámil.

Po dvou letech zní řeč jinak, směr zůstal. Agentura Armenpress 24. srpna 2026 uvedla, že Pašinjan řekl: „Nemáme v plánu se v příštích pěti letech vrátit k ODKB“ a „nebudeme zvyšovat svou aktivitu v ODKB“, opět v překladu redakce.

Redakce Armádního Zpravodaje postavila oba datované výroky vedle Ústavy ODKB ze 7. října 2002 a rozdíl je podstatný. Článek 19 umožňuje vystoupení až po vypořádání závazků a po formálním oznámení depozitáři nejméně šest měsíců předem. Politické zmrazení účasti a právní vystoupení jsou dvě různé věci.

Proč to bolí, ukazuje článek 12: klíčová rozhodnutí orgánů se přijímají konsensem a každý členský stát má jeden hlas. Článek 20 pak dává Radě možnost účast neplnícího státu pozastavit a při pokračování rozhodnout o vyloučení, přičemž jeho hlas se nezapočítává. Souběh dvou dějů je doložitelný: člen s vlastní židlí u stolu nepřichází a organizace veřejně nabízí místo někomu, kdo u stolu sedět nebude.

Zbývá otázka, proč právě Uzbekistán. Odpověď se hledá hůř, než by se čekalo.

Taškent není obyčejné jméno. Jenže jeho vojenský rozpočet v datech chybí

Ruský rozhovor, z něhož nabídka zazněla, uvádí odhad, že Uzbekistán má největší vojenský rozpočet ve Střední Asii. Z otevřených dat to ověřit nelze. Z metodiky databáze vojenských výdajů Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru, známého zkratkou SIPRI, kterou redakce Armádního Zpravodaje prošla, plyne, že pro Uzbekistán chybějí data od roku 2003 a pro Turkmenistán od roku 1999 a obě země institut vynechává z regionálních i světových součtů. SIPRI zároveň píše, že odhady nestaví na domněnkách ani extrapolacích a u zemí bez zveřejněných čísel prostě žádná neuvádí. Srovnání pěti středoasijských států proto zůstalo nedokončené a přepočet na koruny se v článku neobjeví, protože chybí vstupní částka.

Ve veřejné rozpočtové tabulce uzbeckého ministerstva hospodářství a financí pro rok 2025 se ministerstvo obrany mezi vyjmenovanými správci prostředků neobjevuje.

V regionu přitom nejde jen o rétoriku. Kyrgyzstán a Tádžikistán podepsaly smlouvu o průběhu společné státní hranice až 13. března 2025 v Biškeku, kyrgyzský prezident ratifikační zákon podepsal 25. března 2025. Uzbecké ministerstvo zahraničí v popisu zahraniční politiky ve znění k 14. srpnu 2026 označuje stabilní Afghánistán za záruku bezpečnosti Střední Asie. V tom má nabídka ODKB hmatatelnou část: mezi oblastmi spolupráce s partnery jmenuje boj proti terorismu a extremismu, proti obchodu s drogami a zbraněmi a proti nelegální migraci. Výměna informací nevyžaduje ani obranný závazek, ani hlasovací právo.

Jedna věta v uzbeckém oficiálním dokumentu ale členství vylučuje předem.

Proč Taškent může říct ano a nic tím neslíbit

ANALÝZA Znamená nabídka konec uzbecké neutrality? Ministerstvo zahraničí Uzbekistánu popisuje kurz země třemi větami, které nejde přehlédnout: republika se nepřipojuje k vojensko-politickým blokům, nepřipouští na svém území zahraniční vojenské základny a objekty a neposílá vojáky do mírových operací ani do vojenských konfliktů v zahraničí. Status partnera neporušuje ani jednu z nich. Proto je pro Taškent přijatelný a pro ODKB zároveň strop.

Uzbecká politika drží rovnováhu dlouho. Severoatlantická aliance uvádí, že praktická spolupráce začala v roce 1994 vstupem Uzbekistánu do programu Partnerství pro mír, že Taškent podporoval tranzitními dohodami síly ISAF, tedy mezinárodní jednotky pod velením Aliance v Afghánistánu, a že od roku 2013 do roku 2017 hostil kancelář styčného důstojníka Aliance pro Střední Asii. Partnerství s ODKB do téhle skládačky přidává další kartu, ne nový směr.

Co z toho plyne pro Evropu? Střední Asie není prostor, o který by se nikdo nehlásil. Evropská služba pro vnější činnost, diplomatická služba Evropské unie, 17. července 2026 informovala, že se den předtím v Bruselu sešel 13. vysoký politický a bezpečnostní dialog Evropské unie s pěti státy regionu, Uzbekistán mezi nimi. Na programu byla ruská válka proti Ukrajině, Afghánistán, správa hranic, boj proti terorismu a drogám i kybernetická bezpečnost.

ODKB tak nezískává spojence. Získává jméno na seznamu. Uzbekistán může stát na chodbě, rozhlížet se, brát informace a dveře do bytu nechat zavřené.