Netradiční improvizovaná obrana Vladivostoku: baterie z věží bitevní lodě, i tak se SSSR snažil chránit před útokem Japonska

Ve 30. letech 20. století docházelo v oblasti východní Asie k prudkému zhoršování vztahů mezi Japonskem a Sovětským svazem. Nebylo čemu se divit, Japonsko si dělalo na tamní oblast zálusk a Sověti v ní zase měli řadu „zájmů“. A pokud si chtěli území udržet, museli v něm mít nejen silnou armádu, ale také chránit pobřeží. Především jediný velký sovětský přístav na pobřeží Tichého oceánu, do něhož také vedla železnice, a sice Vladivostok.

Přístav mohla chránit jen těžká děla

Jak moc je obrana přístavu důležitá, se mohli mnozí sovětští představitelé poučit z bitvy o Port Arthur. Tehdy o něj carské Rusko při konfliktu s Japonskem přišlo a nakonec i velice tvrdě prohrálo válku. A jelikož Japonsko disponovalo v Tichém oceánu silnou flotilou, s níž se SSSR nemohl měřit, bylo jasné, že jediným způsobem ochrany přístavu mohou být těžká děla umístěná na strategických místech.

Ve 20. letech minulého století obrana přístavu chátrala, ale jak Japonsko ve 30. letech postupovalo Asií, bylo jasné, že je třeba ji posílit. Nakonec padlo rozhodnutí, že pro vybudování baterie budou použity dělové věže z nefunkční bitevní lodi Poltava. Konkrétně dvě z věží, přičemž byla každá osazena trojicí děl ráže 305 milimetrů. Pro jejich umístění byl vybrán Ruský ostrov ležící nedaleko přístavu, a zvolen byl tak, aby věže nestály na vyvýšeném místě, čímž bylo znesnadněno jejich zaměření.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na ostrově bylo nutné vybudovat opevněný komplex osazený věžemi, aby chránil posádku i uskladněnou munici před možnou těžkou dělostřeleckou palbou. Věže se od sebe nakonec nacházely 217 metrů a spojovala je chodba vykutaná ve skalním podloží. Svrchu chránila každou z nich skála tlustá 2,8 metrů, zatímco stěny dosahovaly tloušťky až 4 metrů. Takové krytí mělo odolat palbě z děl ráže 356 milimetrů. Inženýři vymysleli také různé druhy maskování včetně falešných náloží v okolí. Ty měly při odstřelování explodovat a ztěžovat tak útočníkům opravu střelby.

Velitelské centrum baterií bylo zcela jinde

Komplex přezdívaný Vorošilovská baterie byl hotový v roce 1934 a sloužila v něm posádka složená ze 399 vojáků. Jednotky ovšem nebyly pouze v samotném komplexu s dělostřeleckými věžemi. Velitelské stanoviště se nacházelo 1,5 kilometru daleko a vybudována byla i 4 pozorovací stanoviště. Přímo od baterie nemuselo být na cíle vůbec vidět, pokyny ke střelbě i zaměření dostávala obsluha z velitelského centra pomocí telefonu.

Děla na ochranu Vladivostoku byla schopna podle druhu použité munice zasahovat cíle až do vzdálenosti 34 kilometrů. Sovětský svaz ale nakonec uzavřel s Japonskem smlouvu a neútočení, kterou obě země až do léta 1945 dodržovaly. Baterie pak zůstala aktivní až do roku 1997, kdy ji Rusko zcela vyřadilo; dnes je ale oblíbeným cílem místních turistů. Vzhledem k existenci řízených raket totiž podobná opevnění dávno ztratila své opodstatnění.