Vzestup a pád Novoruska: Geopolitická imaginace rusky mluvících ukrajinských separatistů

Na počátku roku 2014 visela existence nezávislé Ukrajiny na vlásku. Ruský prezident, Vladimir Putin, způsobil pozdvižení, když během relace otázek a odpovědí několikrát zdůraznil pojem „Novorusko“. Jedná se o rozsáhlé území, které historicky zahrnovalo zhruba třetinu dnešní Ukrajiny, včetně Krymu. Téměř od počátku Putinovy vlády jeho činy jasně dokazovaly, že cílem Kremlu je opětovné nastolení nadvlády nad zeměmi, jež kdysi pod Novorusko spadaly.

Vzestup Novoruské gubernie

Termín Novorusko se poprvé objevil v právních dokumentech a poté na zeměpisných mapách asi před 250 lety. Jednalo s o označení nové ruské provincie, gubernie, vytvořené na řídce osídlených stepních územích severně od Černého moře, ovládané zčásti Záporožskými kozáky a zčásti Krymským chanátem, který byl podporován Osmanskou říší.

V důsledku série válek s Osmanskou říší bylo území zajištěno přičleněním k Ruské říši, které v roce 1764 schválila carevna Kateřina II. Gubernie byla rozdělena na tři oblasti a skládala se z kozáckých regimentů, vojska a správních struktur, vytvořených kolem vojenských jednotek sestavených z místního obyvatelstva a založených na principu, že každé území bude mít vlastní domobranu.

Příslušníky domobrany byli jak vojáci, tak zemědělci zároveň. Později byly pluky přeměněny na stálé územní jednotky. Prostor Novoruské gubernie se neustále zvětšoval a rozšiřoval se o nově získaná ruská území kolem Azovského moře. V roce 1803 bylo Novorusko rozděleno na tři menší gubernie, které však byly až do roku 1874 začleněny do Novoruské generální gubernie. Po většinu její historie byla politickým centrem novoruského území Oděsa.

Komunisté vytyčily Novorusku vlastní hranice

Na mnoha územích, například na historickém území Slobodské Ukrajiny, které je nyní rozděleno mezi Rusko a Ukrajinu v Charkovsko-bělgorodské oblasti, bylo obyvatelstvo etnicky různorodé, přičemž ve venkovských oblastech převládalo ukrajinsky mluvící obyvatelstvo. Na počátku dvacátého století geografové a historici vymezovali historické Novorusko různými způsoby, někteří dokonce nezahrnovali Krymský poloostrov nebo území Kubáně a Stavropolu na východní straně Černého moře.

Podle uznávaného ruského zdroje, 19svazkového zeměpisného popisu Ruska z roku 1910, se historické Novorusko skládalo ze šesti gubernií: Bessarabská, Chersonská, Tavrická, Jekatěrinoslavská, oblast Don a Stavropolský kraj. Jejich hlavními městy byly Kišiněv, Cherson, Simferopol, Jekatěrinoslav (nyní Dněpropetrovsk), Novočerkassk, nacházející se v nynější Rostovské oblasti, a Stavropolsk. V dobách sovětského svazu bylo označení Novorusko spjato s imperiální minulostí a používalo se pouze v odborných knihách nebo v historických románech.

Jeho konotace byly spojeny s carským hrdinstvím, slavnými vítězstvími ruských vojsk nad Osmanskou říší a skutky slavných generálů, například legendárních ruských hrdinů Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova. Žádná z politických a správních hranic vytyčených za komunistické vlády však neodpovídala historické oblasti Novoruska. Například Charkov, hlavní město Slobodské Ukrajiny, vzdálený jen několik kilometrů od ruských hranic, součástí Novoruska nikdy nebyl.

Demokratický svaz Novoruska

Poslední období existence Sovětského svazu bylo nejen dobou překrucování dějin, ale také silně nestabilní politické geografie. Vyhlášení suverenity nově zvoleným parlamentem sovětské Ukrajiny v červenci 1990 podnítilo vznik politických hnutí, která se stavěla proti perspektivě ukrajinské nezávislosti.

V srpnu 1990 usilovalo politické hnutí v Oděse o obnovení imperiálního území Novoruska – pod názvem Demokratický svaz Novoruska, hlavním představitelem byl Oleksij Surylov, profesor Oděské státní univerzity. Zastával názor, že obyvatelé jižní Ukrajiny jsou samostatným etnikem, směsicí osadníků z deseti sousedních národů a etnickými Ukrajinci s vlastní osobitou imperiální historií.

Vzhledem k tomu by se podle něj mělo Novorusko stát autonomní oblastí v rámci federativního ukrajinského státu. Surylov se následně zapojil do mobilizace obyvatel Podněstří, která byla namířena proti perspektivě „znovusjednocení“ Moldavska s Rumunskem. V září 1990 pak vyhlásilo samosprávné shromáždění v Tiraspolu Moldavskou republiku.

Rozpad Sovětského svazu urychlil krizi geografické a politické sounáležitosti mnoha zemí tohoto prostoru. V rámci Ruska však pojem „Novorusko“ nikdy nepatřil, v procesu hledání národní ruské myšlenky, ke stěžejním. Používalo jej jen pár významných intelektuálních osobností tehdejší doby. V krajně pravicových i krajně levicových politických kruzích však měla myšlenka obnovení Sovětského svazu nebo alespoň vytvoření rozsáhlejšího Ruska, jež by zahrnovalo historické imperiální země, kde zůstali etničtí Rusové „uvězněni“, mnoho příznivců.

Úpadek konceptu jednotného Ruska

Myšlenka sjednocení Podněstří s jihovýchodní Ukrajinou se tedy nijak výrazněji neujala. Celý námět byl navíc odsunut do pozadí poté, co nezávislá Ukrajina a Rusko podepsaly v roce 1997 smlouvu o přátelství a vzájemné spolupráci. V následujícím desetiletí a půl se však situace dramaticky změnila. Na jaře 2014 někteří antimajdanští demonstranti, ve spojenectví s aktivisty z Ruska, usilovali na jihovýchodě Ukrajiny o vytvoření rozsáhlého separatistického útvaru na ukrajinském území.

Tyto snahy směřovaly právě k obnovení historického regionu, zvaného Novorusko, na severním pobřeží Černého moře, který vytvořili ruští imperiální kolonizátoři. Vladimir Putin ve svých veřejných vystoupeních uváděl Novorusko jako historický a současný domov dvou zainteresovaných skupin, etnických Rusů a ruskojazyčných Ukrajinců, kteří jsou údajně na Ukrajině v neustálém ohrožení.

Protimajdanská agenda na Ukrajině přerostla v dubnu 2014 v přímou secesi, když ozbrojené povstalecké skupiny založily na částech stejnojmenných ukrajinských oblastí Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku. Povstalečtí vůdci usilovali o obnovení Novoruska, které by zahrnovalo celou východní a jižní Ukrajinu od Charkovské po Oděskou oblast. Začátkem září se však v Rusku začalo diskutovat o tom, zda Vladimir Putin v důsledku sankcí proti Rusku od myšlenky Novoruska neupustí.

Když však ruský prezident a jeho nejbližší okolí nabyli dojem, že „barevná revoluce“ násilně zbavila moci proruského ukrajinského prezidenta, Viktora Janukovyče, a to navzdory dohodě s ministry zahraničí Francie, Německa a Polska, schválil vojenskou operaci s cílem zmocnit se Krymu a provést „referendum“ o jeho sebeurčení, které by legitimizovalo připojení k Rusku.

Jaký máte názor na novoruské separatistické tendence? Lze je brát vážně?

Zdroj: Fpri, Wikipedia, Kas