Rusové svou „letadlovku“ rádi prodali a Indové z ní udělali svou nejmocnější loď. Po 20 letech jim došlo, že udělali chybu

V lednu 2004 podepsaly Moskva a Nový Dillí mezivládní dohodu, která vypadala jako geniální zkratka k námořní velmoci. Rusko předá Indii trup bývalého sovětského těžkého letadlového křižníku Baku zdarma. Indie zaplatí jen za přestavbu v loděnici Sevmaš a za balík palubních stíhaček MiG-29K. Loď měla být hotová do roku 2008. Místo toho se z kontraktu stal jeden z nejdražších a nejpoučnějších obchodů v dějinách indického námořnictva. Ne proto, že by Indie nepotřebovala letadlovou loď. Ale proto, jak si ji pořídila.

Trup zadarmo, přestavba za miliardy

Loď, kterou Rusko nabídlo, nebyla žádná perla flotily. V devadesátých letech ji po explozi v kotelně odstavili a nechali rezivět u mola. Indie přesto kývla, a logika dávala smysl. Postavit letadlovou loď od nuly trvá dekádu a víc. Repasovaný trup sliboval rychlejší cestu k druhému nosiči vedle stárnoucí INS Viraat. Sevmaš proměnil původní křižník v plnohodnotnou letadlovou loď typu STOBAR: nová letová paluba se skokanským můstkem, nové radary, navigace, komunikační systémy i řízení letového provozu. Výsledek pojmul přes třicet letounů a vrtulníků. Indie loď pokřtila INS Vikramaditya a prohlásila ji za vlajkovou jednotku svého námořnictva.

Jenže termíny se posouvaly. Původní dodání v roce 2008 se neuskutečnilo. Ani opravený termín v roce 2012 nevydržel; při námořních zkouškách selhala vyzdívka kotlů a loď se musela vrátit do loděnice. Indické ministerstvo obrany v parlamentu přiznalo, že finální cena projektu dosáhla 2,3 miliardy dolarů. Podle sekundárních zdrojů přitom původní odhad nákladů začínal pod jednou miliardou.

Letouny, které většinou nestartovaly

Samotný trup nakonec nebyl tím nejhorším problémem. Tím se stala palubní letecká složka. Indie spolu s lodí nakoupila stíhačky MiG-29K a dvoumístné MiG-29KUB, které měly tvořit úderné jádro nosičových operací. Auditní zpráva indického Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2016 ale odhalila rozsah potíží:

• Defekty motorů, draku i systému fly-by-wire.
• Provozuschopnost MiG-29K se pohybovala mezi 15,93 a 37,63 procenty.
• Simulátor nebyl plně funkční, pozemní infrastruktura nebyla připravena včas.

Jinými slovy: Indie měla letadlovou loď, na které většinu času nemohla létat většina jejích letounů. A každý díl, každá oprava, každý servisní cyklus znamenal cestu zpátky k ruskému dodavateli. Požár na palubě v roce 2019, při kterém zahynul důstojník námořnictva, sice nepoškodil bojeschopnost lodi, ale připomněl, jak náročný je provoz platformy závislé na externím servisním řetězci.

Vikrant jako odpověď, Rafale jako tečka

Indie si z Vikramadityi vzala poučení ve třech vrstvách. První je domácí stavba. INS Vikrant, uvedený do služby v roce 2022, je první indická letadlová loď postavená doma, se 76% podílem indických komponentů. Není to kopie Vikramadityi; je to odpověď na ni. Menší, ale s vlastním know-how, vlastní údržbou a bez nutnosti posílat trup do ruského suchého doku.

Druhá vrstva je palubní letectvo. V dubnu 2025 podepsala Indie s Francií kontrakt na 26 stíhaček Rafale-Marine včetně výcviku, simulátorů, zbraní a (to je klíčové) transferu technologií a údržby přímo v Indii. Dodávky mají být hotové do roku 2030. Rafale poletí z obou nosičů, tedy i z Vikramadityi. Tím Indie de facto ukončuje závislost na ruské palubní letecké linii.

Třetí vrstva je systémová. Indická vláda dnes otevřeně komunikuje rámec „Átmanirbhar“ (soběstačnost v obraně). Z 64 plánovaných válečných lodí se jich 63 staví v indických loděnicích. Vize počítá i s druhou domácí letadlovou lodí.

Česká paralela: jiná technika, stejné poučení

Problém závislosti na ruském servisním řetězci není exotická indická záležitost. Česká armáda při nákupu vrtulníků H-1 v roce 2019 otevřeně argumentovala potřebou zbavit se závislosti na ruské technice. Balík záměrně zahrnoval nejen stroje, ale i munici, náhradní díly, simulátor a přeškolení, tedy celý ekosystém. Typ techniky se liší, strategické poučení je totožné: platforma bez kontrolovaného servisního řetězce je riziko, které roste s každým rokem provozu.

Loď, která stále slouží, ale jinak, než se plánovalo

Vikramaditya není vrak ani muzejní exponát. V červnu 2023 tvořila jednu ze dvou os kombinovaných dvounosičových operací s více než 35 letouny ve vzduchu. V listopadu 2024 ministerstvo obrany podepsalo kontrakt na další refit za zhruba 3,5 miliardy korun s tím, že se loď vrátí do aktivní služby s vylepšenou bojeschopností. O vyřazení se nemluví.

Skutečná chyba tedy nebyla v tom, že Indie chtěla letadlovou loď. Ani v tom, že ji koupila od Ruska. Chyba byla v modelu: strategickou schopnost si pořídila jako draze servisovanou závislost na cizím dodavateli, a trvalo dvacet let, než ji nahradila vlastní cestou.