Vzpomínky na němou genocidu: Ukrajinský hladomor byl Stalinův trest za emancipační snahy

Na počátku 30. let 20. století byl pod vedením Stalina spáchán v oblasti považované za obilnici Sovětského svazu strašlivý akt genocidy, během které přišly o život miliony Ukrajinců. Národ zemědělců s tisíciletou historií byl vystaven jedné z nejkrutějších forem mučení a smrti: hladomoru. Území sovětské Ukrajiny a převážně Ukrajinci obývané Kubáně v severním Kavkaze bylo izolováno ozbrojenými jednotkami a hladovějícím lidem bylo znemožněno obstarat si jídlo odjinud. O děsivém „holodomoru“ však ruské dějiny urputně mlčí.

Režimem nucené hladovění

Ukrajinu, stát s více než tisíciletou historií, bohatým kulturním dědictvím a neutuchající touhou po nezávislosti, probudila v letech 1917–1921 záře národní revoluce a nakrátko dokonce získala samostatnost. Někteří ukrajinští komunisté začali usilovat o větší autonomii vůči Moskvě, a koncem 20. let nabyl Stalin pocitu, že politika ukrajinizace překročila hranice stanovené Kremlem. Ukrajina začala představovat vážnou hrozbu pro integritu sovětského impéria a jeho geopolitické aspirace. Stalin tak rozpoutal otevřenou válku proti Ukrajincům jako národu.

Bolševický režim experimentoval s krutou zbraní v podobě vyhladovění již v letech 1921–1923, kdy nechal obyvatele Ukrajiny na holičkách v období těžkého sucha, aby tak potlačil rostoucí odpor proti své vládě. V roce 1932 se pak Stalin rozhodl pomocí hladomoru potlačit ukrajinské národní obrození, které oživovalo aspirace na nezávislý stát. Stalin zastával názor, že národní otázka je převážně otázkou rolnickou, a že jsou to právě rolníci, kteří tvoří hlavní armádu národního hnutí.

Nucené hladovění vyvrcholilo v roce 1933, kdy denně umíralo až 25 000 lidí. V důsledku hladomoru bylo vyhlazeno 20–25 % obyvatel sovětské Ukrajiny. Genocida, která zabila miliony lidí, ochromila také rozvoj Ukrajiny jako národa na mnoho dalších generací. Velice zoufalým dopadem hladomoru byla také extrémně vysoká úmrtnost dětí.

V naději na záchranu svých nevinných potomků se rodiče pokoušeli utíkat přes uzavřené hranice, střežené jednotkami sovětské tajné policie, do méně postižených oblastí. Koncem jara 1933 bylo jen v Kyjevské oblasti zaznamenáno přes 300 000 dětí bez domova. Sirotčince a dětské útulky byly naprosto přeplněné, a většina těchto dětí zemřela na ulici hladem či v důsledku nemocí.

Zákon pěti klasů

Komunistický režim se zaměřil na Ukrajince jako na občanský národ sovětské Ukrajiny a jako etnickou skupinu v sovětském Rusku, není tedy pochyb o tom, že hladomor byl genocidou. Ukrajinské rolnictvo bylo nositelem odvěkých tradic samostatného hospodaření a národních hodnot, obojím v rozporu s komunistickou ideologií.

Národnostní aspekt Stalinovy politiky jasně ilustruje jím podepsaný dekret ze 14. prosince 1932, který přímo váže nedostatečné zásobování obilím na sovětské Ukrajině a Kubáni s nesprávně uplatňovanou politikou ukrajinizace. Tento dekret v podstatě ukončil možnost národně orientovaného rozvoje sovětské Ukrajiny a většinově ukrajinské Kubáně, který byl zahájen ve 20. letech 20. století. Cílem Stalinovy genocidy bylo zničení ukrajinského národa.

V srpnu roku 1932 vydal Stalin zákon o ochraně socialistického majetku. Za zpronevěru kolchozního majetku hrozil trest smrti či 10leté vězení. Tento krutý „zákon pěti klasů“ vedl k masovému zatýkání a popravám. Často byly odsouzeny dokonce i děti, které byly přistiženy při „krádeži“ klasů obilí z polí, která donedávna patřila jejich rodičům.

Nejtragičtější na celé události je, že hladomor nebyl způsoben špatnou úrodou či suchem. Úrody bylo dost, ovšem sovětská vláda zabavovala až příliš velké množství obilí a dalších zemědělských produktů. V roce 1932 vyvezl Sovětský svaz na 1,6 milionu tun obilí a v roce 1933 dokonce 2,1 milionu tun. Je až k neuvěření, že státní lihovary pracovaly v tomto období na plný výkon a zpracovávaly cenné obilí na alkohol určený k vývozu za hranice.

Kanibalismus a hladová ghetta

Na podzim roku 1932 byl zaveden systém černých listin. Obce, které nedodaly předepsané množství obilí, byly zařazeny na tzv. černé listiny a obklíčeny ozbrojenými oddíly. Veškerý pohyb zboží byl zastaven a všechny potraviny v blokované oblasti zabaveny. Pro rolníky byly tyto těžko splnitelné kvóty v podstatě rozsudkem smrti.

Lidé se tak v zoufalství často uchylovali ke konzumaci koček, psů a uhynulých zvířat. U těch, které hladomor dohnal k šílenství, se dokonce vyskytly případy kanibalismu. Téměř celá sovětská Ukrajina se proměnila v hladová „ghetta“. Smutným faktem zůstává, že téměř všechny hladovějící Ukrajince mohly ve skutečnosti zachránit strategické zásoby obilí SSSR, kterých bylo podle všeho nejméně 1,5 milionu tun. Jeden milion tun obilí by stačil k nasycení pěti nebo šesti milionů lidí na jeden rok.

Sovětská vláda nejenže odmítala pomoc nabízenou různými zeměmi a mezinárodními humanitárními organizacemi, ale veškeré nabídky pomoci označila za protisovětskou propagandu a odmítla jakýkoliv hladomor na Ukrajině přiznat. V roce 1937 byl pak na Stalinův rozkaz zastřelen každý, kdo se pokusil o sčítání lidu, které by odhalilo prudký pokles ukrajinské populace. Dne 28. listopadu 2006 přijala Nejvyšší rada Ukrajiny zákon, kterým prohlásila hladomor za genocidu.

Jaký dopad mají podle vás děsivé události hladomoru na dnešní ukrajinskou společnost?

Zdroj: Britannica