Technický, materiální a v neposlední řadě ekonomický problém Wehrmachtu –⁠ jak zachránit poškozený tank Tiger

Až příliš často se při hodnocení konfliktů zapomíná na ekonomická a logistická zázemí válčících států. Třetí říše měla spoustu potíží.

Tank Tiger 131 i Zdroj fotografie: Uživatel Steve Q / Creative Commons / CC BY-SA
                   

V prvních letech 2. světové války neměli Němci s evakuací a záchrannou svých poškozených tanků žádný problém. Po bitvě si jednoduše svá poškozená a zničená vozidla na bojišti našli a odtáhli je. Na záchranné operace měli dostatek času, navíc se jim vedle vlastních strojů dostaly do rukou i tanky protivníka, které rádi a často začleňovali do vlastních jednotek. Ve chvíli, kdy se válečná fortuna otočila a hmotnost tanků enormně vzrostla, bylo rázem vše jinak.

Na špičkovém základě

Wehrmacht a Panzerwaffe měly velmi dobře vypracovanou záchrannou a opravárenskou službu. Většina poškozených nepojízdných strojů byla po zásahu zabezpečena, odzbrojena (většinou bylo možné odstranit pouze kulomety), zbavena munice i paliva, přičemž jejich přesná poloha byla oznámena opravárenské jednotce. K odtažení prvních tanků Panzerwaffe stačily klasická odtahová vozidla nebo ženijní verze Panzeru I, Bergepanzer I.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V polních opravnách pak bylo rozhodnuto, co dělat s vozidlem dále. Pokud šlo opravit na místě, bylo tak neprodleně učiněno. Když polní opravna na poškození nestačila, byl stroj odeslán k opravám do zázemí. Tento systém se jevil jako velmi efektivní a ztráty německých tanků v prvních kampaních války byly zanedbatelné. V Polsku z 937 nasazených Pz. Kpfw. I bylo poškozeno 320 strojů, ale úplně odepsáno muselo být jen 89.

V prvních letech také padaly do rukou Němců stovky ba tisíce strojů nepřítele, které neustále nedostatečně vlastními stroji zásobované jednotky velmi rády zařazovaly do svých řad. Jen při pádu Francie v roce 1940 do rukou Němců padlo 1 800 francouzských a 691 britských tanků. Přes 350 britských strojů z nich bylo například zařazeno do jednotek Wehrmachtu. Mnohé pak byly nasazeny ještě proti svým původním majitelům v roce 1944 při vylodění v Normandii.

Až příliš mnoho typů

Tato německá šetrnost měla samozřejmě pozitivní dopad na aktuální sílu jednotek, například ve Francii mohla být držena v záloze řada jednotek pro případ invaze. Na druhou stranu, kořistní typy obrovsky zatěžovaly logistiku a zásobování. Roku 1941 bylo ve službách německé armády na 2 000 typů vozidel, většinou s rozdílnými součástkami. V první polovině roku 1943 tak 1. protiletadlový sbor provozoval 260 německých a 120 zahraničních typů. A tento sbor na tom byl ještě dobře.

Plných 85 % stavu veškerých vozidel legendárního Afrikakorpsu bylo kořistních. Dokonce i sám generál Erwin Rommel využíval britského štábního obrněného vozidla AEC s přezdívkou Mamut. Zásobování v takovém případě bylo poměrně snadné. Pokud se našly na vozidlo součástky, nebo bylo k dispozici vozidlo ke kanibalizaci, jezdilo se. Když to již nešlo, zanechalo se často nepoškozené svému osudu. Některá vozidla takto majitele změnila několikrát.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Opravdové žně přišly ovšem s operací Barbarossa v roce 1941. Při postupu do nitra SSSR Němci ukořistili desetitisíce sovětských tanků a vozidel, kterým často došel jen benzín nebo v případě moderních T-34 nafta, což byl nejčastější důvod jejich ztrát v prvních měsících války. V takové situaci došlo k přehodnocení filozofie opravárenských kapacit.

Ubylo transportů poškozené techniky do Německa. Především pro ukořistěnou techniku byly využity přednostně místní opravárenské dílny, blízko za frontou na okupovaných územích, které měly s kořistní technikou zkušenosti. S lidmi neměli Němci problém, ruských specialistů sedělo v zajateckých táborech alespoň zpočátku dost a motivace byla jednoduchá –⁠ šance na přežití.

Bumbrlíček zvaný Tiger

Tento systém fungoval poměrně uspokojivě i se všemi mouchami, až do nasazení tanků Panther a Tiger. Především druhé „zvíře“ přineslo Wehrmachtu a německému průmyslu obrovskou ekonomickou a technologickou zátěž. Jen ocel na výrobu 57tunového monstra by stačila na výrobu 21 děl ráže 105 milimetrů. Výroba byla prakticky ruční kusovou prací. Kompletace stroje probíhala v továrně Henschel v Kasselu. V hale, kde se vyráběly i lokomotivy, na nich pracovalo 8 000 dělníků ve 12hodinových směnách.

Na linkách, kde se vyráběly korby, mohlo být maximálně 18 kusů, na finální lince bylo místo pro 10 tanků. Jeden Tiger spotřeboval neuvěřitelných 54 000 hodin lidské práce. Pro porovnání, na výrobu T-34 bylo potřeba pouhých 9 000 hodin. Jeden tank pak říšskou kasu přišel podle nejnižších odhadů na 200 000 RM (38 milionů Kč). Pro srovnání, daňové poplatníky vyšel Panzer I, který se vyráběl do roku 1938, jen na 38 000 RM (7,2 milionu Kč).

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Linka dosáhla maxima v dubnu 1944, kdy z ní vyjelo 104 strojů. Celkem bylo vyrobeno 1 354 tanků Tiger I. Lze říci, že šlo o malý zázrak, pro spojence o štěstí. Německý automobilový průmysl dokázal sice vyrobit zajímavé kousky techniky, ale výkonnostně a technicky nestačil ani na sovětský, natož na britský a americký. Němci nezvládli zorganizovat ani část výrobních operací do systému pásové výroby. Dodávky náhradních dílů pro ně byly noční můrou.

Uvádí se, že v lednu 1944 byl k dispozici jeden náhradní motor na 10 kusů tanků. I když byla vojenská hodnota tanku Tiger při nasazení (když fungoval) vysoká, ve skutečnosti byla výroba a zabezpečení tanků Tiger I pro Německo stejný ekonomický průšvih jako výroba a nasazení raketových střel V2. Náklady naprosto neodpovídaly výsledkům, šly by využít v německé válečné mašinérii rozhodně efektivněji.

Bombardování Drážďan prodloužilo válku

Dovolte malou odbočku. O ekonomice vedení války se dodnes moc nepíše, přitom jde o jednu ze stěžejních stránek válečné činnosti bojujících států. Totalitní země měly velkou výhodu v počátcích konfliktů, kdy místní věrchušky přímo ovládaly své výrobní kapacity a vedení zemí prostě nařizovalo vyrábět bez ohledu na náklady. Ale nebylo to až tak jednoduché, například nacistické Německo v roce 1938/39 na tom bylo díky zbrojení a sociálním programům ekonomicky tak špatně, že by bez záboru Československa neodvratně prodělalo státní bankrot.

Naopak některé zajímavé studie tvrdí, že například bombardování Drážďan na konci války prodloužilo válku téměř o celý měsíc, protože Němcům ušetřilo (ošklivé slovo, ale sedí) značné kapacity a zdroje spojené s materiálním zabezpečením léčení, krmení a ubytování desetitisíců raněných, stejně tak jejich obslužného zdravotnického i provozního personálu, protože Drážďany v té době byly tzv. „nemocniční město”.

A to ještě dodnes nikdo nemluví o tom, že po ruské ofenzívě ve Východním Prusku se nastěhovalo v té době do ulic Drážďan milion uprchlých německých sedláků s rodinami, na dřevěných vozech tažených kravkou či v lepším případě koněm, s peřinami a nádobím na voze. Také Ti chtěli a potřebovali jíst, pít a nějak se zahřát. V podstatě v té době neřešitelný logistický problém však za německé vedení vyřešila ohnivá smršť, která vznikla po bombardování Spojeneckým letectvem v celém městě.

Dnes se opatrně přiznává výše ztrát lidských životů za bombardování Drážďan v rozmezí 20–⁠40 000 osob, ale nikdo nepočítá ony uprchlíky z Pruska, které nikdo neevidoval. Cynicky řečeno, bombardování Drážďan ušetřilo Německu tolik materiálních zdrojů, že při jejich poskytnutí bojovým jednotkám, především k tankovým divizím, mohlo vést válku minimálně o 14 dní déle.

Jak dostat tygra do klece

Vraťme se k tanku Tiger I. Již první nasazení na leningradské frontě v létě 1942 ukázalo problémy, které s vozidlem budou. Tiger nešlo nasadit kdekoliv. Terén musel být dostatečně pevný, pokud nebyl, stroj zapadl a jeho vyproštění bylo v boji nemožné. Tak byl v srpnu 1942 zničen u Leningradu po svolení Hitlera jeden nepojízdný Tiger, aby nepadl do rukou sovětů. Ale na konci roku 1942 padl stejně do rukou Britů v Tunisu první nepoškozený stroj. 

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Pro Němce zachránit poškozený stroj byl ovšem úkol vskutku herkulovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd. Kfz. 9), tedy nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil. Podle toho, kde Tiger skončil, tak v nejlepším případě k pohnutí s těžkým tankem stačily dva tahače Fama. Jindy jich muselo být i šest. Do dvou ok na přídi tanku bylo zaháknuto lano o síle 32 milimetrů. Vše muselo být prováděno v zázemí nebo pod silným krytím vlastních sil. Nálet v okamžiku vyprošťování nepojízdného tanku znamenal pro německé ženisty obrovské ztráty.

Při sjíždění kopce musel být jako protiváha použit Panzer III, aby šlo nepojízdného mastodonta bezpečně řídit. V případě nouze se uvažovalo zapřáhnout jako vyprošťovací stroje i jiné tanky Tiger, ale protože tank byl značně podmotorovaný, hrozilo i takovémuto tažnému vozidlu selhání motoru, problém se pak rázem násobil. Proto bylo takové „spřežení“ přísně zakázáno. Problém s odtažením částečně vyřešilo teprve zařazení těžkého ženijního vozidla na podvozku tanku Panther, Bergepanther (Sd. Kfz. 179).

Více než složité opravy

Pokud se již dostal Tiger do polních dílen, nastalo další martýrium. Legendární tank byl vše možné, jen ne jednoduchý stroj. Příkladem může být oprava pojezdových kol. Podvozek tanku zajišťoval velmi dobré vlastnosti při pohybu terénem. Jednalo se však o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům i 36 hodin. Dny pak zabrala výměna převodovky, při které musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř.

Zatímco při opravách starších tanků nebylo potřeba těžkého vybavení, u tanku Tiger to bylo něco jiného. K sundání věže bylo potřeba těžkého rámového jeřábu Freis s nosností 15 tun. U stroje neustále zůstával řidič, u kterého se předpokládalo, že svůj stroj zná a bude moci nejlépe dohlédnout na jeho opravu. Pokud ovšem stroj musel na opravy do Německa, jel již bez doprovodu.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC BY-SA

Pro Němce však s postupem války, zrychlením útoků a postupu sovětských i angloamerických vojsk v Evropě, začala platit pro tanky Tiger nová filosofie. Odtažení vozidla v boji většinou již nebylo možné, a tak posádky tehdy dostávaly rozkaz, podle kterého nesměl jejich stroj v žádném případě padnout do rukou nepříteli. Proto byly ve stroji dvě demoliční nálože Zerstörenpatronen Z 85. Pokud hrozilo ukořistění stroje, jedna nálož putovala do hlavně zbraně, druhá na motor. Snaha Němců o zničení svých Tiger tanků byla úspěšná. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouze šest.

Proč byl podle Vás Tiger tak nebezpečný?

Zdroj: Cowper Marcus, Tank Tiger, Praha, 2017.

Diskuze Vstoupit do diskuze
130 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Velké firmy začínají propouštět po tisících. Zaměstnanci se bojí, co přijde dál
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Proč se kočky bojí okurek: Jedna z teorií říká, že jim připomíná zvíře, které je jejich dávným nepřítelem
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Jak provést domácí klystýr: Kdy je to skutečně potřeba a za jakých okolností je lepší se mu vyhnout
adbz.cz
adbz.cz
Sušička bude sloužit až o 10 let déle: Čistit by se měly nejen filtry, ale i senzory vlhkosti