Rusko by proti NATO čelilo obrovské převaze. Zaútočit může, Evropa má ale mnohem větší vojenské zdroje

Ozbrojený dron nalezený letos v srpnu na letišti Lipsko/Halle byl malý, ale nepříjemně konkrétní příklad toho, kam až se může dostat konflikt pod prahem otevřené války. Německá vláda incident následně připsala Rusku, přestože trestní vyšetřování ještě nebylo uzavřeno. Vedle otázky, zda Moskva někdy překročí práh otevřeného útoku, je však důležitá i jiná: co by proti Rusku skutečně stálo, kdyby k němu došlo? Pro účely této analýzy odhlédněme dokonce od Spojených států a porovnejme Rusko s evropskými členy NATO v konvenční válce.

Rusko z roku 2026 už není armáda, která v únoru 2022 vjela na Ukrajinu

První chyba podobných srovnání vzniká ve chvíli, kdy proti dnešní Evropě postavíme ruskou armádu podle tabulkových počtů z doby před invazí. Taková armáda už neexistuje.

Podle červencového odhadu amerického CSIS utrpělo Rusko od února 2022 do června 2026 přibližně 1,4 milionu bojových ztrát, tedy mrtvých, raněných a nezvěstných. Z toho 400 až 450 tisíc připadá podle analytiků na padlé. V první polovině letošního roku se navíc ruské měsíční ztráty pohybovaly kolem 30 až 34 tisíc lidí, zatímco nábor CSIS odhadoval přibližně na 27 tisíc měsíčně.

Taková čísla neznamenají, že Rusku „došli vojáci“. IISS na jaře upozorňoval, že obě strany stále dokážou své válečné úsilí udržovat a kolaps některé z nich v roce 2026 nepovažuje za pravděpodobný. Současně ale další rozbory institutu upozorňovaly na problémy ruského náboru.

Podobně dopadla těžká technika. IISS už za samotný rok 2024 odhadoval ruskou ztrátu přibližně 1 400 hlavních bojových tanků a více než 4 000 od začátku plnohodnotné invaze. Rusko část ztrát nahrazuje výrobou a zejména renovací starších strojů ze skladů, ale zásoby techniky použitelné k opravám nejsou neomezené.

To je první zásadní rozdíl proti roku 2022: Rusko dnes disponuje mnohem zkušenější armádou, ale zároveň armádou poznamenanou více než čtyřmi roky extrémně intenzivní opotřebovací války.

A zkušenosti nelze podceňovat. Rusové dramaticky rozvinuli používání FPV dronů, elektronického boje, klouzavých pum, průzkumně-úderných komplexů a útoků jednosměrnými drony. Moskvu proto rozhodně nelze hodnotit jako bezmocného protivníka.

Podobně situaci hodnotí český vojenský analytik Jiří Vojáček, kterého redakce Armádního Zpravodaje oslovila s otázkou, zda je Rusko vůbec schopné konfliktu s NATO. „Pokud máme na mysli konflikt konvenční, pak Rusko jistě je protivníkem, se kterým je nutné počítat,“ odpověděl.

Vojáček upozorňuje na spotřebovávání sovětských zásob výzbroje a slabší ekonomickou základnu Ruska. Přímé srovnání s evropskými členy NATO by podle něj pro Moskvu nedopadlo dobře. Současně však připomíná rozlohu ruského území a za výhodu Ruska považuje také schopnost jeho obyvatel snášet nedostatek a válečné podmínky. Jde o jeho hodnocení společenské odolnosti, kterou samotné počty zbraní ani výše rozpočtu nezachycují.

Evropa vydává na obranu téměř třikrát tolik

Nejjednodušší ukazatel převahy je zároveň ten, který může nejvíc klamat: peníze.

Podle SIPRI vydalo 29 evropských členů NATO v roce 2025 na armády dohromady 559 miliard dolarů. Rusko ve stejné metodice vydalo přibližně 190 miliard dolarů. Evropská část NATO tedy disponovala téměř trojnásobkem.

Evropské výdaje přitom dál rostou. Zářijové hodnocení obranných schopností Evropy popisuje zvyšování rozpočtů i přetrvávající mezery. NATO se zároveň loni zavázalo směřovat do roku 2035 nejméně 3,5 procenta HDP na základní vojenské potřeby a další prostředky na širší bezpečnostní investice.

Samotné dolary ale válku nevyhrají. Ruská výroba bývá levnější, země provozuje válečnou ekonomiku a při přepočtu podle kupní síly vypadá rozdíl podstatně menší. Evropa navíc část rozpočtů spotřebuje na dražší personál, infrastrukturu a desítky paralelních národních systémů.

Peníze proto dokazují především velikost zdrojové základny, nikoli automatický výsledek konfliktu. Důležitější je, co za ně jednotlivé strany dokážou postavit do boje.

Ve vzduchu má Evropa něco, co Rusko vyrábí jen po desítkách

Právě letectvo patří k nejsilnějším evropským kartám.

Evropské země NATO provozují rozsáhlé flotily Eurofighterů, Rafalů, Gripenů, F-16 a stále větší počet strojů F-35 páté generace. Jen Norsko už převzalo všech 52 objednaných F-35A. Británie měla v dubnu 2026 dodaných prvních 48 F-35B a Polsku letos v červnu přiletěly první tři F-35 přímo do země. Další flotily provozují nebo budují například Itálie, Nizozemsko, Dánsko, Belgie a Finsko.

Proti tomu stojí ruské Su-35, Su-30SM, MiGy-31, stíhací bombardéry Su-34 a technologicky nejpokročilejší Su-57.

Právě u Su-57 je ale dobře vidět rozdíl ve výrobním měřítku. Rusko přesný počet nezveřejňuje a Rostec při letošních dodávkách pouze oznámil předání další série bez počtu kusů. Nezávislé otevřené odhady se proto rozcházejí, ale stále se pohybují v řádu desítek, nikoli stovek letounů. Rusko zároveň typ dál vyvíjí a v květnu 2026 poprvé vzlétla dvoumístná varianta Su-57D.

To neznamená, že evropské letectvo může jednoduše vzlétnout a během několika dní vymazat ruské stroje z oblohy. Rusko disponuje hustou vícevrstvou protivzdušnou obranou, systémy S-300 a S-400, elektronickým bojem a rozsáhlou sítí radarů. IISS letos v srpnu popsal ruskou obranu v oblasti Baltu nikoli jako několik statických „bublin“, ale jako mobilní a obnovitelný systém kombinující protivzdušnou obranu, dálkové údery, námořní prostředky, drony a elektronický boj.

A právě tady se ukazuje jeden z největších evropských problémů.

F-35 nestačí. Evropa stále potřebuje americké „oči a uši“

Evropské státy mají velmi kvalitní bojová letadla. Mnohem obtížnější je nahradit infrastrukturu, která z nich vytváří jednu integrovanou bojovou sílu.

Rozbor IISS upozorňuje, že Spojené státy dnes v NATO poskytují nepoměrně velkou část podpůrných schopností a zázemí velení. Evropě chybí část amerických průzkumných, přepravních a úderných kapacit i hloubka zásob některých přesných zbraní.

Samostatná studie institutu odhaduje, že přímé nahrazení klíčových částí amerického konvenčního příspěvku k evropské obraně by mohlo stát kolem jednoho bilionu dolarů. V některých oblastech by navíc nešlo jen o peníze, ale o roky výroby, výcviku a integrace.

Evropa ovšem nezačíná od nuly. Podle NATO se při cvičení Ramstein Flag 2026 na dvaceti operačních místech zapojilo více než 200 letadel a dalších vzdušných prostředků. Hlavními hostitelskými zeměmi byly Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko a Španělsko.

Takové cvičení ukazuje schopnost rozsáhlé alianční spolupráce. Samo ale není důkazem, že by všechny zúčastněné síly dokázaly stejně fungovat bez americké podpory. Bojová letadla Evropa má. V některých podpůrných schopnostech má stále mezery.

Na zemi už evropská převaha tak jednoznačná není

Pokud bychom konflikt přesunuli ze vzduchu na zem, obraz se výrazně komplikuje.

Zářijová analýza IISS upozorňuje, že evropské pozemní síly zatím nejsou plně připravenou konvenční páteří, kterou nové obranné plány NATO potřebují. Nedostatky zůstávají v personálu, dělostřelectvu, protivzdušné obraně, zásobách munice, logistice i připravenosti. Hlavním rizikem je nesoulad mezi tím, kdy budou potřebné schopnosti dostupné, a tím, kdy je může Evropa potřebovat.

Rusko má naopak něco, co žádná západoevropská armáda nemůže koupit: více než čtyři roky nepřetržité zkušenosti s válkou vysoké intenzity.

Naučilo se vést boj v prostředí, kde nad frontou létají desetitisíce malých dronů, kde se rádiové spektrum neustále ruší a kde koncentrace větší jednotky může během několika minut přivolat úder. Jeho dělostřelectvo, dronové jednotky a elektronický boj jsou pro evropské armády velmi vážným protivníkem.

Souhrnná síla ale vypadá jinak. Evropské NATO disponuje významným počtem mechanizovaných brigád, tanků, dělostřelectva a dalších bojových systémů. Mnohé evropské systémy jsou kvalitativně přinejmenším srovnatelné s ruskými a některé lepší.

Rusko by proto nemohlo jednoduše zopakovat scénář z února 2022 ve větším měřítku. Místo Ukrajiny by stálo proti souboru armád od Finska a Polska přes Německo až po Francii, Británii a Turecko. Vstup Finska a Švédska navíc výrazně změnil bezpečnostní poměry na severovýchodě Evropy.

Na moři má Evropa více velkých lodí, Rusko ale není bezbranné

Podobně výrazný je rozdíl na moři.

Evropská námořnictva NATO mají dohromady podstatně větší počet hlavních hladinových bojových lodí než ruské námořnictvo. Británie a Francie provozují jaderné útočné ponorky, evropské země mají několik typů moderních fregat a torpédoborců a Británie provozuje dvě velké letadlové lodě třídy Queen Elizabeth. Francie má jaderný Charles de Gaulle.

Ani zde ale není Rusko protivníkem druhé kategorie. Jeho Severní flotila a zejména jaderné ponorkové síly zůstaly válkou na Ukrajině z velké části nedotčené. IISS letos v září upozornil, že ruské jaderné a námořní síly v Arktidě zůstávají v podstatě zachované a Severní flotila je nejsilnější ruskou námořní formací.

Evropě navíc bez USA chybí americká kapacita masivních úderů z moře a část protiponorkových, průzkumných a logistických schopností.

Obraz se proto opakuje: Evropa má v součtu větší sílu, ale ne každá její součást je připravena fungovat bez americké podpory stejně efektivně jako celé NATO.

Největší evropská zbraň není tank ani F-35

Dlouhou válku nakonec nerozhoduje pouze počet strojů prvního dne. Rozhoduje, kdo dokáže nahrazovat ztráty.

Rusko od roku 2022 převedlo velkou část ekonomiky na válečné potřeby a výrazně zvýšilo výrobu dronů, munice, raket i obrněné techniky. Zároveň však musí financovat pokračující válku a hledat pracovní síly pro armádu i průmysl.

Květnový rozbor IISS upozorňuje na rostoucí napětí v ruské politické ekonomice a na známky toho, že finanční pobídky pro nábor vojáků přestávají být stejně účinné jako dříve. Vojáci na frontě a zaměstnanci továren soutěží o omezené lidské zdroje.

Evropa naproti tomu dlouho vyráběla příliš pomalu. Teď ale kapacity rostou. V úvodu zářijového hodnocení IISS uvádí, že evropská kapacita výroby 155mm dělostřelecké munice vzrostla od roku 2022 přibližně pětinásobně a do konce desetiletí se může více než zdvojnásobit ještě jednou. Hodnota kontraktů na výrobu dělostřeleckých systémů uzavřených mezi lety 2022 a 2025 byla o 867 procent vyšší než v období 2018 až 2021.

Právě tady leží dlouhodobě největší rozdíl. Rusko dokázalo výrazně rozšířit válečnou výrobu, ale dělá to v ekonomice podstatně menší než souhrn evropských členů aliance. Pokud evropské státy skutečně převedou rostoucí rozpočty do munice, zbraní a připravených jednotek, jejich větší ekonomická základna může získávat na vojenském významu.

To je ovšem podmínka, nikoli hotový výsledek. Peníze přislíbené v rozpočtu nejsou totéž co munice ve skladu a objednaná technika není totéž co vycvičená jednotka.

Pak jsou tu jaderné zbraně. A tam končí jednoduchá hra na vítěze

Rusko má proti jednotlivým evropským státům obrovskou jadernou převahu. Evropa ale není bez jaderného odstrašení.

Francie i Spojené království jsou jaderné mocnosti. Francouzský prezident Emmanuel Macron letos v březnu znovu potvrdil, že konečné rozhodnutí o případném použití francouzských jaderných zbraní náleží pouze prezidentovi Francie.

Británie udržuje nepřetržité jaderné hlídky ponorek a její vláda letos v září znovu uvedla, že britský arzenál je operačně nezávislý a jeho použití může autorizovat pouze premiér. Britské odstrašení je zároveň výslovně určeno i k obraně spojenců NATO.

To neznamená, že by Evropa měla s Ruskem vést „jadernou válku a vyhrát“. Jakmile by konflikt překročil jaderný práh, úvaha o vítězi založená na počtech tanků, letadel a velikosti ekonomiky by přestala vystihovat rozsah hrozících následků.

Jaderné síly Británie a Francie však znamenají, že Moskva nemůže kalkulovat s vlastními jadernými zbraněmi jako s nástrojem, proti němuž evropská část NATO nemá žádnou odpověď.

Rusko je nebezpečné. Proti evropskému NATO by ale stálo před jiným problémem

Ani po více než čtyřech letech války není Rusko vojensky zlomené. Má rozsáhlé bojové zkušenosti, dál vyrábí zbraně vysokým tempem a jeho raketové a dronové síly představují vážnou hrozbu. Ztráty pozemních jednotek navíc nevypovídají stejnou měrou o stavu letectva, ponorek nebo jaderných sil.

Jenže dnešní Rusko by proti evropské části NATO nestálo v situaci podobné únoru 2022.

Proti němu by byl blok s téměř trojnásobnými nominálními vojenskými výdaji, mnohem větší ekonomickou základnou, rostoucím počtem stíhaček páté generace, silnými souhrnnými námořními silami, desítkami moderních brigád, dvěma jadernými mocnostmi a obranným průmyslem, který se po desetiletích útlumu znovu rozbíhá.

Současně by Evropa vstupovala do konfliktu s vážnými slabinami: nedostatkem některé munice a protivzdušné obrany, problémy s mobilitou a připraveností pozemních sil a závislostí na USA v průzkumu, velení, hlubokých úderech a části protiraketové obrany. Jde o mocný blok, který stále nedokončil přechod k větší obranné soběstačnosti.

Podobně situaci začátkem září popsal český prezident a bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel. V rozhovoru pro CNN uvedl, že podle něj si je Rusko vědomo, že nemůže vést otevřenou vojenskou akci proti NATO, a proto používá nepřímé nástroje od sabotáží po narušování vzdušného prostoru. Jde o jeho hodnocení, nikoli o jistotu budoucího výsledku války.

Vojáček však do této úvahy vnáší důležitou výhradu: skutečný poměr sil se nemusí shodovat s tím, jak ho vyhodnotí ruský prezident. „Největší neznámou v otázkách případného konfliktu je Vladimir Putin a jeho suita,“ uvedl pro Armádní Zpravodaj. Připomíná, že Putin zahájil invazi na Ukrajinu navzdory slabinám vlastní armády.

„Proto i když dnes víme, že bychom zřejmě byli schopni v konvenčním konfliktu ruskou armádu porazit, on to opět může vidět jinak. To je pro nás riziko,“ uzavírá analytik.

Jeho varování neznamená předpověď ruského útoku. Upozorňuje na rozdíl mezi schopností válku zahájit a schopností ji vyhrát. Větší evropské zdroje mohou Moskvu odrazovat, samy ale nevylučují chybný úsudek jejího vedení.

Rusko může být pro Evropu mimořádně nebezpečné, aniž by současně disponovalo souhrnnými zdroji evropské části NATO. Právě proto záleží nejen na tabulkových počtech tanků a letadel, ale také na připravenosti evropských armád a na tom, zda Kreml jejich sílu správně vyhodnotí.