Velké problémy musí mít ruská protivzdušná obrana, do níž armáda zařazuje starou verzi dávno vyřazeného systému. Nejde o chytré využití, ale o zoufalost.
Ukrajinci se na ruské protivzdušné obrany opravdu vyřádili. Dle Oryx ztratila přes 315 velitelských stanovišť a komunikačních stanic, téměř 400 odpalovacích systémů včetně TELAR a TLAR, a stovky souvisejících vozidel. Takové množství nedokáže rychle nahradit ani početná ruská PVO, a tak se opět uchyluje k improvizaci. Redakce Armádního Zpravodaje zachytila u OSINT analytika, že vytahuje ze skladů staré systémy S-300PS, aby zalepilo vzniklé díry.
Díry v PVO má Rusko větší, než se může zdát
Systém S-300PS představuje mobilní variantu sovětského protiletadlového komplexu zhruba z poloviny 80. let 20. století, uvádí Wikipedia. Na rozdíl od starších verzí využívá podvozek nákladních vozů MAZ-543, což mu dává schopnost zaujetí bojové polohy během 5 minut. Jeho klíčovým prvkem je schopnost „studeného startu“, kdy je raketa katapultována z kontejneru a motor se zapálí až ve vzduchu, čímž je chráněno odpalovací zařízení před poškozením.
Hlavní výzbroj tvoří rakety 5V55R, které využívají poloaktivní radarové navádění k ničení cílů ve vzdálenosti do 75 až 90 km a výšky až 27 km. Přestože byl systém ve své době revoluční díky schopnosti sledovat více cílů současně, dnes naráží na limity analogové elektroniky. Pro moderní ukrajinské drony a střely je snadno detekovatelný a relativně snadno zničitelný.
Ale ruské armádě zřejmě nic jiného nezbývá, protože tempo výroby moderních systémů zkrátka není vysoké. Satelitní snímky analyzované experty z OSINT komunity odhalily, že začala ze skladů v Chabarovském radiotechnickém závodě vyvážet staré systémy protivzdušné obrany S-300PS, u nichž je jako u jediných předpokládáno, že mohly odpalovat i jaderné hlavice.
Během posledních dvou let z areálu zmizelo množství techniky, a to včetně mobilních anténních stožárů 40V6MD, radarů 30N6 a 5N66, a nejméně 13 odpalovacích zařízení 5P85. Tento pohyb dle redakce ArmádníZpravodaj.cz jasně naznačuje snahu o obnovu zastaralé techniky, pro což může být několik důvodů. Tím hlavním bude jistě nedostatek jiných systémů.
K tomu by zřejmě muselo přistoupit, i kdyby byly nižší, protože potřebuje nejenom střežit frontu, ale také chránit stále více cílů v týlu, kam doletí ukrajinské dalekonosné drony jako An-196 Liutyi s dosahem až 2 000 km nebo FP-1 s dosahem až 1 600 km. Zmínit je však nutné také střelu FP-5 Flamingo, která zasahuje až do 1 400 km, ačkoliv má deklarovaný dosah 3 000 km.
Staré S-300PS mají sloužit jako dostupná, byť technologicky zaostalejší náhrada za jiné S-300, ale rovněž za modernější S-400. Analýza nicméně naznačuje, že z celkem osmi baterií, které byly ve zmíněném závodě uskladněny, se Rusové pokouší zprovoznit pouze dvě. To může znamenat, že je velká část techniky je ve špatném technickém stavu a slouží primárně jako zdroj náhradních dílů (tzv. kanibalizace), což není nic nového, setkali se s tím také u jiné techniky.
I takto omezená obnova však ukazuje na rostoucí zoufalství ruského velení, které musí sahat hluboko do rezerv z dob sovětské éry. A s největší pravděpodobností nejde o „chytré využití“ zásob, protože vždy, když je to možné, jsou k ochraně logicky nasazeny ty lepší systémy, a staré jim pouze sekundují. Takže zatímco se Kreml chlubil neprostupností svého nebe, realita opotřebovávací války ho nutí nasazovat systémy, které měly jít dávno do šrotu.


