15 syrských MiG-29 přežilo izraelské nálety a Rusové se bojí, že skončí v rukou Ukrajiny. Noví vládci je nepotřebují

Když v prosinci 2024 padl režim Bašára Asada, izraelské letectvo spustilo jednu z nejmasivnějších kampaní posledních let. Přes 350 vzdušných úderů zasáhlo syrské letecké základny, protivzdušnou obranu, výrobní kapacity i námořní prostředky. Podle oficiálního vyjádření IDF šlo o systematické odzbrojení zbytků Asadovy armády, aby strategické zbraně nepadly do rukou nestátních aktérů. Jenže i po takové palbě zůstaly na stojánkách a v hangárech letouny, které nikdo nezničil. Podle otevřených inventářů jich je kolem patnácti a všechny nesou označení MiG-29.

Patnáct kusů na papíře, realita je složitější

Číslo patnáct pochází z veřejně dostupného inventáře syrského letectva na portálu WDMMA, který pro rok 2026 eviduje varianty MiG-29UB, SE, SM i SMT. Sám zdroj ale upozorňuje, že po pádu režimu přesnost dat rychle klesá. Fotografie agentury Reuters z letiště Mezzeh jihozápadně od Damašku z ledna a listopadu 2025 ukazují opuštěné letouny na stojánkách, zachované hangáry i neporušenou vzletovou dráhu. Co neukazují, je důkaz, že všech patnáct strojů je letuschopných.

Rozdíl mezi „fyzicky dochovaný“ a „bojeschopný“ je u stíhačky propastný. Letoun MiG-29SM má maximální rychlost 2 400 km/h, dostup téměř 18 000 metrů, šest závěsníků pro střely i přesně naváděnou munici a 30mm kanon GŠ-301. Radar N-019ME s počítačem MVK-04, barevný multifunkční displej, datová sběrnice MIL-STD-1553B, to všechno potřebuje pravidelný servis, náhradní díly a kvalifikovaný personál. Bez ruských dodavatelů, kteří ze Sýrie de facto odešli, je údržba prakticky nemožná.

Proč noví vládci nemají důvod stíhačky udržovat

Přechodná vláda prezidenta Ahmada Šary má úplně jiné priority. Od března 2025 skládá novou syrskou armádu doslova od nuly: integruje tisíce bývalých povstalců, jedná s Tureckem o výcviku pozemních sil a řeší základní bezpečnostní architekturu státu. Malá flotila technicky náročných ruských stíhaček, závislých na dodávkách z Moskvy, do tohoto plánu nezapadá.

Sýrie nepotřebuje vzdušnou nadvládu. Potřebuje policii, funkční pěchotu a kontrolu nad vlastním územím. Patnáct MiGů na opuštěném letišti je pro Damašek spíš starost než aktivum, a právě to otevírá prostor pro spekulace, kdo by o ně mohl stát.

Ukrajina: ne zázrak, ale cenný zdroj dílů

Ukrajinské letectvo MiG-29 provozuje od sovětských dob. Podle ministerstva obrany Ukrajiny typ stále slouží vedle novějších F-16, které začaly přicházet v létě 2024 a další kusy dorazily i v roce 2025 spolu s francouzskými Mirage. Polsko už dříve Ukrajině darovalo vlastní MiGy-29 a polské ministerstvo obrany v červenci 2026 potvrdilo, že šlo o analyzovanou a vědomou donaci.

Jenže i polská zkušenost ukazuje limity. Náměstek polského ministra obrany v červnu 2026 otevřeně řekl, že Ukrajina by chtěla MiGy přizpůsobené modernějším bojovým podmínkám a Polsko nechce nést náklady takové modernizace. Syrské kusy by na tom byly ještě hůř: roky bez údržby, nejasná historie provozu, chybějící dokumentace.

Přesto by i odstavené trupy měly svou cenu. V opotřebovací válce, která trvá už déle než čtyři roky, je každý náhradní motor, radar nebo konstrukční díl prodloužením životnosti stávající flotily. Několik opravitelných kusů by mohlo uvolnit cenné F-16 pro náročnější mise, zatímco MiGy by plnily jednodušší úkoly. Americká agentura DSCA ostatně v květnu 2025 ve svém oznámení o podpoře ukrajinského programu F-16 výslovně uvedla, že ani tato pomoc „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“. Patnáct starých syrských MiGů ji nezmění tím spíš.

Čeho se Moskva skutečně bojí

Rusko v červnu 2026 stále vyjednávalo s Damaškem o „přeformátování“ svých vojenských zařízení v Sýrii. Kreml nechce přijít o poslední páky vlivu v regionu, a zbylá vojenská technika je jednou z nich. Kdyby syrské MiGy skončily na Ukrajině, Moskva by neztratila patnáct zázračných stíhaček. Ztratila by kontrolu nad dalším kusem sovětského dědictví, který protivník umí okamžitě vstřebat.

Pro srovnání: F-16 Fighting Falcon, hlavní západní stíhačka v ukrajinských službách, nabízí bojový rádius přes 900 kilometrů v útočné roli, modernější avioniku a schopnost přesných úderů za každého počasí. MiG-29SM je proti němu starší platforma, ale má jednu nenahraditelnou výhodu: kompatibilitu s existujícími ukrajinskými piloty, mechaniky a infrastrukturou. Žádný přeškolovací program, žádné měsíce adaptace. Nasadit, opravit, letět.

Překážky, které stojí v cestě

Cesta syrského MiGu na ukrajinskou základnu by ale nebyla přímočará. Evropská unie sice po pádu Asada zrušila většinu ekonomických sankcí vůči Sýrii, ale výslovně ponechala v platnosti zákaz nákupu, dovozu a přepravy zbraní syrského původu. Jakýkoli transfer přes unijní prostor by vyžadoval buď výjimku, nebo úplně jinou trasu. K tomu je třeba připočíst pravděpodobná smluvní a licenční omezení z původních ruských dodávek; i když konkrétní text syrsko-ruské smlouvy nebyl veřejně dohledán, existence takových klauzulí je u ruských zbrojních exportů standardní praxí.

Nejrealističtější scénář proto není dramatické přelétnutí celé eskadry. Spíš tiché rozebrání na díly, převoz přes třetí zemi s opravárenskými kapacitami pro typ MiG-29 a postupné vstřebání do ukrajinského logistického řetězce. Méně filmové, ale v kontextu čtyřleté opotřebovací války daleko užitečnější.

Na opuštěném letišti Mezzeh stojí stíhačky, které nikdo nechce, a právě proto jsou tak zajímavé pro toho, kdo je umí použít.