Alžírsko stále vlastní letku superrychlých MiG-25. I přes svůj věk představují významnou bojovou sílu

V 70. a 80. letech byla sovětské stíhačka MiG-25 obávaným soupeřem jiných letounů. Není se čemu divit, protože se jedná o nejrychlejší sériově vyráběný stíhací letoun, který se kdy dostal na oblohu. Rychlostí ho překonávají jen americké průzkumné SR-71. Jeho konstrukce stavěná na rychlost sice přinášela i některá omezení, ale přesto se jedná o impozantní stroj. Natolik, že například Alžírsko tuto více než 50 let starou konstrukci stále úspěšně provozuje.

Západ byl šokován extrémní rychlostí

Letouny MiG-25 vstoupily v Sovětském svazu do služby kolem roku 1970. Pro západ byla jejich existence šokem, protože zjistil, že jejich soupeř má neuvěřitelně rychlý letoun, jenž je schopen dosahovat rychlostí vyšších než Mach 3. To byla hodnota, které se nemohla žádná ze západních stíhaček rovnat. Dokonce ani letoun F-15, a to byl nakonec hlavním oponentem pro tento superrychlý stroj.

Spojené státy měly štěstí, že se o letounu dozvěděly více v roce 1976. Nad palubou americké lodi při cestě do Japonska přeletěl sovětský pilot Viktor Belenko, a tak západní technici letoun prozkoumali. Dle jejich zjištění je rychlost Mach 3,2, které letoun dosahoval, sice možná, avšak jen za cenu totálního zničení motoru. Letadla proto většinou létala rychlostí Mach 2,5 až 2,8. Měla také relativně krátký dolet a nebyla příliš obratná. Sloužila totiž k odpalování radarem řízených střel na dlouhou vzdálenost.

Extrémní rychlost MiG-25 také znamenala vysokou cenu, přičemž ve srovnání s jinými zdroji byl drahý i jejich provoz. Proto se jen v malém počtu importovala. Většinou do arabských zemí, které měly dostatečné příjmy z ropy. Jednou z nich bylo Alžírsko, kde zhruba desítka těchto strojů zůstává ve službě dodnes. Není za ně náhrada a země odhaduje, že by je mohla vyřadit až po získání Su-57. Jejich výroba je v Rusku ale nesmírně pomalá.

I starší stroje mají své přednosti

Ačkoli jde o relativně staré stroje, jsou stále velmi konkurenceschopné proti možným soupeřům, tedy okolním zemím. Alžírským největším soupeřem je Maroko, se kterým se již v minulosti střetlo, přičemž mezi zeměmi panuje vysoké napětí. Obě také značně investují do svých ozbrojených sil. Alžírské MiGy jsou oproti těm původním vylepšené, protože v 90. letech byly hluboce modernizované. Získaly tehdy novou avioniku a senzory.

MiG-25 je dosti velký letoun. Je 23,82 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je 14,01 metru. Hmotnost prázdného letadla je plných 20 tun, nejvyšší vzletová téměř 37 tun. Je to způsobeno nejen velikostí letounu, ale i použitím oceli jako základního kovu konstrukce. Při vysokých rychlostech se totiž povrch letounu zahřívá na velmi vysoké teploty, které vydrží jen velmi málo materiálů. Západní konstrukce to řešily použitím lehkého titanu, ovšem Sověti ho v MiGu použili jen ve výjimečných případech.

MiG-25 útočí na dlouhou vzdálenost

Hlavní zbraní této stíhačky byla čtveřice radarem naváděných střel R-40. Ty právě s vysoce výkonným radarem, kterým letoun disponuje, umožňovaly útočit na soupeře ve velké vzdálenosti. Střely měly dolet až 80 kilometrů a rychlost Mach 4,5. Avšak letadlo mohlo nést i tepelně naváděné střely krátkého dosahu R-60. Nevýhodou stroje je poměrně malý dolet, při vyšších rychlostech jen kolem 1 600 kilometrů.

V Alžírských službách MiG-25 dosáhly jednoho velikého úspěchu. Když se zde v roce 1988 konalo zasedání Organizace pro osvobození Palestiny, uvažoval Izrael, že na nejvyšší představitele Palestinců zaútočí. Alžírské nebe však nepřetržitě hlídala dvojice rychlých MiGů, další byly připraveny případně vystartovat. Když izraelské F-15 vyslané k útoku zjistily, jak silně je obloha hlídána, Izrael je nakonec odvolal zpět.

Jak úspěšný by mohl být MiG-25 proti dnešním nejmodernějším letadlům?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine