Z linky v Americe sjela první bezpilotní stíhačka FQ-44A. Oproti F-16 je poloviční, ale pro Rusy i Číňany hodně nebezpečná

Dne 27. července 2026 vytáhla firma Anduril Industries z montážní haly Arsenal-1 v ohijském Ashville první dokončený kus letounu Fury, oficiálně vedeného jako FQ-44A. Nejde o žádný koncept ani maketu, stroj pochází z výrobní linky, která běží od března, a jeho prototypový předchůdce YFQ-44A už dvanáct dní předtím nad Mohavskou pouští odpálil střelu AIM-120 AMRAAM na digitální cíl. Americké letectvo tím posunulo program Collaborative Combat Aircraft z fáze testování do fáze, která má v příštích letech dodat stovky autonomních wingmanů k pilotovaným strojům F-35, F-22 a F-15EX. A právě v tom spočívá hrozba, kterou Moskva ani Peking nemohou ignorovat.

Co je Fury a proč nese označení „stíhačka“

Písmeno „F“ v označení FQ-44A znamená totéž co u F-16 nebo F-35, tedy fighter. Americké letectvo tuto kategorii přidělilo v březnu 2025 společně s prefixem „Q“ pro bezpilotní prostředek a „Y“ pro prototypový exemplář. Vzniklo tak označení YFQ-44A, první v historii USAF kombinující „fighter“ s „unmanned“. Po červnovém rozhodnutí o sériové výrobě prefix „Y“ odpadl a stroj přešel do produkční nomenklatury FQ-44.

Fury není klasická stíhačka v tom smyslu, že by měla kokpit a pilota. Je to kompaktní proudový letoun navržený pro takzvaný součinnostní provoz s pilotovanými stroji. Létá po boku pilotovaných strojů, nese senzory i zbraně a řídí ho autonomní systém Lattice for Mission Autonomy od Andurilu. Klíčové omezení: o odpálení zbraně vždy rozhoduje člověk. Software plánuje, přiděluje úkoly, provádí fúzi dat ze senzorů a připravuje sekvenci použití zbraně, ale spoušť drží lidský operátor.

Poloviční oproti F-16, co to znamená

Tvrzení o „polovičním“ rozměru se opírá o fyzickou velikost. Oficiální fact sheet USAF uvádí délku F-16 Fighting Falcon 15,06 m (49 stop a 5 palců) s rozpětím křídel 9,96 m (32 stop a 8 palců). Fury spadá podle Wall Street Journal do délkové třídy 6 až 9 metrů (20 až 30 stop). Rozměrově jde skutečně o přibližně polovinu.

Jenže „poloviční“ neznamená „polovičně schopný“. F-16 je plnohodnotný víceúčelový bojový letoun čtvrté generace s kanonem M61A1 ráže 20 mm, rychlostí přes Mach 2 (přibližně 2 450 km/h) a schopností nést šest střel vzduch-vzduch. Fury takovou šíři nenabízí, a ani nemá. Jeho smysl je jiný:

• Nízká cena a jednoduchá výroba, konstrukce využívá komerčně dostupné díly včetně motoru, což dramaticky snižuje náklady oproti pilotovaným strojům.
• Nulové riziko pro posádku, ztráta dronu je finanční, ne lidská.
• Násobič síly, jeden pilotovaný stroj může vést několik Fury jako doprovodné střelecké a senzorové platformy.

Firma a USAF přitom úplné výkonnostní parametry (rychlost, dostup, dolet, maximální nosnost) veřejně nezveřejňují. Zveřejňují roli, autonomii a výrobní filozofii. To samo o sobě naznačuje, že detailní specifikace jsou citlivé.

Proč by Rusko a Čína neměly spát klidně

Nebezpečnost Fury neleží v jednom zázračném letounu. Leží v systému, který má protivníkovu obranu zahlcovat počtem, tempem obnovy a kombinací s pilotovanými stroji.

Představme si scénář: místo jedné formace drahých F-35 vstupuje do bráněného prostoru skupina, kde každý pilotovaný stroj doprovází několik autonomních wingmanů s raketami AIM-120 AMRAAM, střelami s aktivním radarovým naváděním, dostřelem přes 100 kilometrů a schopností zasáhnout cíle za hranicí vizuálního kontaktu. Protivzdušná obrana najednou musí sledovat a ničit násobně víc cílů. A každý z těch levnějších cílů může střílet zpět.

Dne 15. července 2026 přesně tuto schopnost USAF potvrdilo v praxi: YFQ-44A nad Mohavskou pouští úspěšně odpálil AIM-120 v autonomním režimu s lidským schválením palby. Fury tak přestal být průzkumným doplňkem a stal se ozbrojenou platformou.

Rusko i Čína přitom vyvíjejí vlastní bezpilotní bojové letouny. Ruský S-70 Ochotnik-B je velký stealth UCAV určený pro průzkum a úder po boku Su-57, ale západní analytici z think-tanku RUSI mu vytýkají viditelné kompromisy v technologii stealth. Čínský GJ-11 je stealth dron s létajícím křídlem, prezentovaný jako prostředek pro průnik do silně bráněného vzdušného prostoru. Oba jsou ale koncepčně odlišné, velké, drahé a zatím bez potvrzené masové výroby. Fury jde opačným směrem: menší, levnější, vyráběný v desítkách až stovkách ročně.

Výrobní tempo jako strategická zbraň

Závod Arsenal-1 v Ashville leží asi 30 kilometrů jižně od Columbusu u letiště Rickenbacker. Uvnitř je zhruba 22 montážních pracovišť. Výroba odstartovala v březnu 2026 a už za čtyři měsíce z linky sjel první hotový kus.

Podle šéfa výroby Fury Johna Malonea by závod při třísměnném provozu zvládl až 12 kusů měsíčně, tedy teoreticky 144 ročně. Počáteční realistický cíl je střízlivější, asi 50 kusů za rok s postupným náběhem na 150 ročně. USAF v červnu 2026 oznámilo záměr mít více než 150 bojeschopných CCA do konce dekády a celkový cíl přibližně tisíc kusů. Produkční kontrakty přitom přišly o čtyři měsíce dříve, než byl původní plán, jasný signál, že Pentagon tento program považuje za prioritu, ne za experiment.

Fury navíc není jediný hráč v programu CCA. Konkurenční General Atomics vyvíjí YFQ-42A, typ odvozený od experimentálního XQ-67A s důrazem na vytrvalost a modulární společný základ. Oba stroje postupují paralelně a oba dostaly produkční kontrakt pro první fázi programu. Americké letectvo tak záměrně buduje konkurenční prostředí dvou výrobců.

Alianční přesah, a co Česko?

Program CCA je zatím čistě americký. Žádný export není veřejně oznámen. Ale dveře nejsou zavřené, už v dubnu 2024 USAF zmínilo zkoumání mezinárodních partnerství včetně potenciálních prodejů přes mechanismus Foreign Military Sales. A při cvičení na základně Creech v Nevadě na konci července 2026 už byli přítomni příslušníci nizozemského královského letectva.

Pro NATO existuje i softwarová stopa. Anduril v červenci 2026 získal první kontrakt s Aliancí na nasazení systému Lattice v projektu eAirC2, tedy evropského řízení vzdušného boje. Pro Českou republiku dnes žádný konkrétní signál o akvizici neexistuje, ale pokud se CCA osvědčí a NATO přijme koncept autonomních wingmanů za standard, tlak na rozšíření do spojeneckých letectev přijde přirozeně.

Tisíc levných, ozbrojených a rychle vyměnitelných dronů po boku nejlepších stíhaček světa, to je typ asymetrie, na kterou se ruská ani čínská protivzdušná obrana nepřipravovala. A první kus z linky právě stojí v Ohiu.