Konflikt o Náhorní Karabach zjevně nebyl dostatečným upozorněním, že drony jsou zbraně budoucnosti. Přichází nutnost jimi vybavit AČR.
Naše armáda dlouhodobě zaspala z hlediska vybavení bezpilotními bojovými letouny (UCAV-Unmanned Combat Aerial Vehicle), či jednoduše bojovými drony, které jsou výrazným trendem současného vojenství. Drony slouží ve vojenství nejčastěji k průzkumu, hlídkování, logistické podpoře, navádění a korekci dělostřelecké palby, rušení radiolokátorů a jiným formám elektronického boje, případně jako létající terč. Bojové buď nesou výzbroj, nebo se používají jako jednorázové sebevražedné letouny, v podstatě jednodušší a pomalejší řízené střely.
Prozatím žádný dron neoperuje zcela autonomně
Bezpilotní letadla se dělí na letouny s pevnou či pevnými nosnými plochami, vrtulníky s rotující nosnou plochou či plochami, ornitoptéry/orthoptéry s pohyblivými (mávavými) nosnými plochami a lehčí vzduchu, tedy vzducholodě a balony. Vzhledem k podstatně nižší účinnosti rotujících nosných ploch mají drony koncipované jako vrtulníky výrazně menší dolet a dobu letu ve srovnání s klasickými letadly.
Pro všechny typy bezpilotních letadel se v posledních dekádách prosadilo zjednodušené označení dron (drone), které se dříve používalo pro cílové letouny, a to už v období před druhou světovou válkou. Bezpilotní letadla spadají ve větší či menší míře mezi dálkově ovládané, případně robotické zbraňové systémy. Důležitý je podíl umělé inteligence v avionice i jiných systémech, případně poměr mezi použitím umělé inteligence a lidského kontroly a řízení v rámci mise.
Prakticky žádný ze současných sériových dronů nepůsobí běžně zcela autonomně, přestože některé jsou schopny provést celou misi bez zásahu operátora. Většina typů současných dronů střední a větší velikosti je ovládána z dvoumístných pozemních stanovišť, která tvoří součást systémové dodávky i ceny. Obvykle se dodává mobilní stanoviště operátorů na několik dronů.
Obvykle se dělí podle hmotnosti, která má však přímý vztah k velikosti, a to na několik skupin. Zjednodušené české dělení stanoví například vyhláška 154/2011 Sb. Podle ní se UAV/UCAV dělí na malé od 20 do 150 kg maximální letové hmotnosti a velké nad 150 kg, případně autonomní létající systémy bez ohledu na letovou hmotnost letadla. Globálně se obvykle používá především dělení do pěti hmotnostních skupin podle startovní hmotnosti letadla.
Micro s váhou do 5 kg, Light 5–50 kg, Medium 50–200 kg, Heavy 200–2 000 kg a Super Heavy nad 2 000 kg. Do poslední skupiny spadají typy, které jsou neoficiálně označované jako strategické, přičemž mohou dosahovat maximální startovní hmotnosti až kolem 5 000 kg. V nejtěžší skupině dominuje americký typ RQ-4 Global Hawk o hmotnosti 12 000 kg a rozpětí přes 13 m.
Jako drony jsou upravovány staré letouny
V současnosti existuje několik desítek výrobců vojenských UAV, stovky při započtení subdodavatelů. Nicméně naprostou většinu jejich produkce tvoří malé letouny a vrtulníky hmotnostních skupin Micro a Light, které vzhledem připomínají produkci modelářských firem. V případě skupiny Medium se už počet výrobců zužuje. Velké typy kategorie Heavy a Super Heavy vyvíjí a vyrábí USA, Izrael, Turecko, SRN (prozatím prototypy), Francie (prozatím prototypy), Británie (prozatím prototypy), Itálie, Rusko a Čína.
Těžké a velmi těžké drony mohou nést podvěšenou výzbroj a munici používanou pilotovanými bojovými letouny a vrtulníky, dále prostředky elektronického boje, ale rovněž malé drony. Jsou pro ně vyvíjeny i menší typy řízených střel. Mohou kromě bojových plnit úkoly průzkumu, hlídkování a logistické a další podpory pozemních sil. V případě logistiky se obvykle jedná o větší vrtulníky, schopné dopravovat náklad s bodovou přesností, například K-MAX.
Úzkou skupinu tvoří konverze pilotovaných letadel na bezpilotní, většinou cílové drony. Ve velkém množství jsou takto upravovány staré bojové letouny vyřazené ze služby a záloh. Nicméně existuje i několik typů dříve pilotovaných letounů a vrtulníků, které slouží jako bezpilotní, například Opale, Patroller, Dominator, Air Mule, Centaur či Little Bird.
Jako téměř všude, i u nás je vývoj podceněn
Historicky požívala AČR dron domácí kostrukce Sojka III, v současné době již vyřazený. Aktuálně existuje moderně řešený dron Primocco One 150 (startovní hmotnost 150 kg) domácího privátního výrobce Primocco, který absolvoval armádní zkoušky. Nicméně lze konstatovat, že byl u nás dlouhodobě a hrubě zanedbáván vývoj z hlediska těžkých dronů.
Tím jsme se zbavili možnosti vlastní výroby, případně i ziskového exportu této kategorie letadel. Dlouhodobě přehlížen je rovněž výrobce a exportér motorů pro drony PBS (První brněnská strojírna Velká Bíteš). Vývoj by trval několik let, takže nám aktuálně nezbývá než nakupovat v zahraničí. V rámci celé EU není situace o mnoho lepší. Turecko považované za zaostalé si vzalo vzor z Izraele.
Vyvíjí, vyrábí a hlavně exportuje víc velkých dronů než celá EU, vesměs kopie izraelských typů. Německo používá drony izraelské společnosti IAI pod názvem Harfang a existuje skupinové financování amerických velkých průzkumných RQ-4 Global Hawk v provedení pro EU. V Británii se vyráběl izraelský Hermes 450 jako Watchkeeper WK450.
Nutnost soustředit se na větší stroje
Základen úspěchu armády je samozřejmě morálka, přičemž v útoku dominuje pružná kombinace mobility a palebné síly. Již to je důkazem pozice letectva, které je nejmobilnější, a to ve třech rovinách a zároveň v rámci moderních armád představuje kolem 60 % palebné síly. V obraně jsou základem vybudované obranné pozice a linie, přičemž odolnost posiluje opět palebná síla spolu s pružností a manévrem. To vše organizované spojením/přenosem dat a s informační a logistickou podporou.
Bojové drony poskytují ve srovnání s klasickými letadly široké spektrum mobility i palebné síly, případně dalších funkcí, a to při podstatně nižších nákladech. Úkolem naší armády je, případně by měla být, především obrana území našeho státu. Ta by měla být aktivní a efektivní, počínaje akvizicí výzbroje, včetně dronů.
Proto je třeba se soustředit na drony větších typů, které jdou schopny nést výzbroj. Nelze přehlédnout, že AČR nemůže především z finančních důvodů uvažovat o vývoji, výrobě, ani nákupu velkých rychlých proudových dronů nejvyšší kategorie, vybavených v některých případech technologií elektronické neviditelnosti stealth, například typů Taranis, nEURON, RQ-170, X-47B, či XQ-58.
Rozdělení dronů kategorie Heavy, případně Super Heavy na dvě skupiny podle takticko-technických dat není obvykle výrazně akcentováno, ale je objektivní realitou. První skupinu tvoří uvedené rychlé těžké typy s proudovým pohonem, druhou pomalejší těžké typy s vrtulovým pohonem. Druhá skupina se vyznačuje velkou univerzálností z hlediska použití a konstrukční flexibilitou.
Jako vzorové příklady lze uvést Bayractar TB2, Anka S, Heron 1, T Heron, EITAN/Heron TP, Hermes 900, Hermes 450, Predator MQ-1B, Reaper MQ-9 či Watchkeeper. Zároveň je třeba se vyhnout při výběrovém řízení nevyzkoušeným a sériově nevyráběným prototypům, například Talarion nebo Mantis.
Cílem by měla být víceúčelovost
Teoreticky lze z českého hlediska uvažovat o dvou hmotnostních skupinách, a to kolem 500 kg a 1 000 a více kg maximální vzletové hmotnosti (obě mezinárodní kategorie Heavy, druhá případně i Super Heavy), jednomotorových a s vrtulovým pohonem. Proudový pohon je v této skupině raritou (Avenger, prototypový Talarion) a výrazně zvyšuje náklady akviziční i provozní. V současnosti naše armáda oficiálně preferuje hmotnostní kategorii kolem 1 000+ kg.
Ve skupině vrtulových těžkých dronů vhodných pro státy s ekonomickými možnostmi srovnatelnými s ČR je jednoznačným trendem víceúčelovost. Ta znamená možnost plnění širokého spektra úkolů pro potřeby armády, ale rovněž možnost využití policií a dalšími složkami státní správy.
Ve srovnání s pilotovanými vojenskými letouny a vrtulníky mají drony řadu výhod. Je to především podstatně nižší jednicová i systémová pořizovací cena. Nesrovnatelně nižší jsou rovněž provozní náklady, počínaje pohonnými hmotami a náklady na provoz a opravy. Z toho vyplývá i výše nákladů na pojištění.
AČR potřebuje těžké drony
Z hlediska nasazení jsou při srovnání s pilotovanými letouny výhodné rovněž menší rozměry a rozebíratelnost těžkých dronů z hlediska skladování, maskování a pozemního transportu. Z hlediska stability letu jsou těžké vrtulové drony výrazně stabilnější ve větru než lehké typy a vrtulníky. V případě velké války v Evropě lze předpokládat zničení letišť se sklady pohonných hmot a munice, stejně jako narušení civilní výroby, rozvodů elektrické energie, distribuce pitné vody, skladů a produktovodů.
Na provoz letky těžkých dronů po dobu jednoho týdne stačí jedna cisterna pohonných hmot na terénním podvozku Tatra. Přehlédnout nelze široké spektrum vojenského uplatnění. V rámci AČR jsou drony sto doplnit či nahradit i současné nedostatečné počty některých druhů výzbroje. Mohou sloužit, mimo obvyklých úkolů, jako protitankový prostředek nahrazující nedostatek tanků a rovněž protiletadlový prostředek při ničení letadel, vrtulníků a letišť.
Lze je využít rovněž k méně typickým úkolům, například provádění optického i elektronického zastírání vlastních vojsk dýmem nebo shazováním/vystřelováním dipólů různého druhu. Drony mohou nahradit pilotované letouny při přesném navádění dělostřelecké a letecké munice na bodové cíle, především v situacích vysokého rizika ztráty nesrovnatelně dražších bojových letounů.
Obecně lze konstatovat, že AČR, pokud se chce řadit mezi moderní a bojeschopné armády, potřebuje těžké vrtulové bojové drony. Dokazují to bojové operace po celém světě v posledních dvaceti a více letech. Akvizice bojových dronů je efektivní možností vyřešení řady problémů z hlediska výzbroje AČR. Důležité je neřešit tuto akvizici polovičatě, jak bývá bohužel českým zvykem. Každopádně těžké vrtulové bojové drony jsou lepší investice než mnohá jiná vojenská technika.
Jakými drony by měla disponovat AČR?
Zdroj: Military.com, Autorský komentář MVK
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 14211
Události
|
PŘEČTENÍ: 21721
