Německá protilodní střela Kormoran má oproti podobným zbraním relativně malý dosah. Má to svůj důvod a lodě ničí efektivním způsobem.
Potopit velké hladinové plavidlo lze mnoha způsoby, a jedním z nejefektivnějších je použití moderních naváděných protilodních střel. Ve světě jich existuje nepřeberné množství – odpalované jsou ze země, z plavidel, ale také ze vzduchu – poslední způsob je i případ německé protilodní střely AS.34 Kormoran. Redakce Armádního Zpravodaje se na základě jejích specifik domnívá, že má sice nějaká omezení, ale přesto je pořádně nebezpečná.
Kormoran odpaluje Panavia Tornado
Konstrukce německé střely Kormoran je relativně stará. Její vývoj probíhal v 60. letech 20. století, uvádí Wikipedia, a první verze označovaná jako Kormoran 1 byla zavedena do výzbroje v roce 1973, její vylepšená verze Kormoran 2 pak v roce 1991. Jde o raketu odpalovanou z letadel, přičemž ji Německo a Itálie, které ji mají ve výzbroji, nasadily na letouny Lockheed F-104 Starfighter, a později také na Panavia Tornado, které ji nosí dodnes.
Co je ovšem na střele Kormoran zajímavé, je její hlavice – má zpožďovač, což znamená, že neexploduje okamžitě po nárazu do plavidla. GlobalSecurity uvádí, že dokáže prorazit dovnitř plavidla ocelí silnou až 90 milimetrů, přičemž první verze má hlavici o hmotnosti 165 kilogramů, druhá pak o hmotnosti 225 kilogramů. To stačí na potopení menšího typu plavidla, kdežto v případě většího, jakým je ruský křižník, by podle názoru Armádního Zpravodaje bylo třeba zásahů více; ačkoliv exploze uvnitř trupu jistě dokáže nadělat značné škody.
Kormoranu má nízký dosah, ale má to smysl
Co může také zaujmout, je dosah, ale nikoliv v dobrém – první verze doletí až 23 km, druhá pak 35 km. Oproti jiným střelám odpalovaných z letadel je to malá vzdálenost. MissileryInfo vysvětluje, že to je dané zaměřením střely na útoky ve stísněných podmínkách Baltského a Severního moře, a též v oblasti různých úžin. To by smysl dávalo, pak totiž není větší dosah potřebný, ale na druhou stranu to může často letoun přivést do oblasti dosahu PVO dané lodě.
Střela má raketový motor na tuhé palivo a rychlost mezi Mach 1 až 2, takže k cíli poletí jenom velmi krátkou dobu, což znamená i málo času na její likvidaci. V závěrečné fázi letu má radarové aktivní navádění odolné proti různým typům protiopatření, a tedy vysokou pravděpodobnost zásahu. Není ale znám její jediný případ použití, a tak nelze soudit její schopnosti z praxe.