Na pekingské obranné výstavě se na stánku čínského leteckého gigantu AVIC objevil panel s laserovým systémem vedle renderu obřího stealth letounu. Čísla, která kolem stroje kolují, zní až příliš dobře na to, aby byla celá pravda.
Letoun, který západní analytici označují jako J-36, je bezpochyby skutečný. Existují satelitní snímky, záběry ze sociálních sítí i důkazy o nejméně dvou výrazně odlišných prototypech na vzdálené testovací základně u Lop Nuru. Jenže kolem něj se nabalila směsice ověřitelných faktů a neověřitelných parametrů, které nesou všechny znaky řízené informační mlhy. Rychlost 5,2 Mach, dolet šest tisíc kilometrů a palubní laser schopný sestřelit raketu: to jsou údaje, které se šíří převážně přes sekundární a ruské či čínské zdroje, aniž by je kdokoli oficiální v Pekingu potvrdil. Podívejme se na ně optikou fyziky, inženýrství a toho, co o šesté generaci bojových letounů skutečně víme.
Co je na J-36 doložené a co nikoli
Označení J-36 samo o sobě není oficiální čínský název, jde o pracovní zkratku analytické komunity. Čínská vláda ani Lidová osvobozenecká armáda program takto veřejně nepředstavily, jak výslovně uvádí americká CNA. Veřejně doložitelné je následující: na 14. ročníku China International Defence Electronics Exhibition v Pekingu vystavil institut spadající pod AVIC panel popisující systém sledování a zaměřování laserové zbraně pro bojové letouny s hmotností pod 380 kg a výkonem zapsaným jen jako „*00 kW“, vedle renderu připomínajícího právě J-36. Satelitní snímky zachytily na základně u Lop Nuru nejméně dva konstrukčně odlišné prototypy s třímotorovým uspořádáním, rozdílnými sáními, podvozky i povrchy.
Co naopak doložené není: kompletní technická karta s čísly Mach 5,2, doletem 6 000 km a bojovým dosahem přes 4 000 km. Tato čísla kolují v sekundárních zdrojích, často s vazbou na ruská nebo čínská média, a žádný z nich neodkazuje na primární oficiální dokument. Podle nás jde o klasický příklad kontrolovaného úniku: Peking nechává běžet nadsazenou aureolu kolem skutečného programu, protože mu vyhovuje být vnímán jako rovnocenný soupeř USA v závodě o šestou generaci.
Mach 5,2: proč to nedává smysl
Rychlost nad pět Machů spadá do hypersonické oblasti. Jediný pilotovaný stroj, který ji kdy běžně dosahoval, byl experimentální raketoplán X-15, a ten měl trup z niklové superslitiny Inconel X speciálně navržený pro teploty, které by běžný letoun roztavily. Už legendární SR-71 Blackbird, létající „jen“ kolem Machu 3,2, vyžadoval celotitanovou konstrukci a jeho trup se při letu zahříval na zhruba 370 °C.
Podle standardní stagnanční rovnice dosahuje teplota na kritických místech trupu při Machu 5,2 ve výšce kolem jedenácti kilometrů přes 1 100 °C. To je teplota, při které běžné letecké hliníkové slitiny dávno ztratily pevnost a i titan je na hraně. Bill Sweetman, jeden z nejrespektovanějších západních leteckých analytiků, v odborném časopisu Royal Aeronautical Society přímo upozorňuje, že viditelná sání a aerodynamické řešení J-36 nedávají smysl pro let výrazně nad Mach 2. Podle něj by už Mach 1,8 v režimu supercruise představoval významnou výhodu, a zároveň realistický cíl.
Třímotorová konfigurace J-36 navíc mnohem lépe sedí na kombinaci vysokého tahu, velkého elektrického výkonu a dlouhého doletu než na hypersonický sprint. Turbofanové motory, které prototypy zjevně používají, jednoduše nejsou konstruovány pro trvalý let nad Mach 3, natož nad Mach 5. K tomu by byl potřeba scramjet nebo kombinovaný cyklus, a nic takového na dostupných záběrech vidět není.
Dolet 6 000 km: tady je to uvěřitelnější
Sweetmanův odhad pracuje s prázdnou hmotností 23 až 25 tun, vnitřním palivem v řádu 23 až 25 tun a maximální vzletovou hmotností přes 56 tun. Takové proporce odpovídají mimořádně velkému draku, spíš kategorii malého dálkového úderného letounu než klasického bojového stroje. A právě proto je dlouhý dolet při subsonickém nebo omezeně supersonickém profilu fyzikálně uvěřitelný.
Z východní Číny by šestitisícový přeletový dolet pokrýval Tchaj-wan, Japonsko, Filipíny i americkou základnu na Guamu. Justin Bronk z britského think-tanku RUSI výslovně uvádí, že právě takový velký stealth nosič senzorů a zbraní dává největší operační smysl v indo-pacifickém prostoru s obrovskými vzdálenostmi a omezeným počtem letišť. V Evropě s hustou sítí základen by stejný koncept měl menší přidanou hodnotu.
Háček je v tom, že dolet 6 000 km a rychlost 5,2 Mach se vzájemně vylučují. Nad Mach 1,2 spotřeba paliva prudce roste a při hypersonickém letu by stroj spálil zásobu za zlomek deklarovaného doletu. Buď tedy J-36 letí daleko, nebo letí extrémně rychle; obojí najednou s dnešní technologií nedokáže.
Laserová obrana: ambiciózní, ale zatím nedoložená
Princip palubní laserové sebeobrany není sci-fi. Americké letectvo na něm pracovalo v programu SHiELD, jehož cílem byla ochrana bojových letounů proti přilétajícím střelám. Systém musí raketu včas detekovat, přesně ji sledovat a udržet na ní paprsek dostatečně dlouho, aby poškodil její senzor nebo konstrukci. Problém není v samotném laseru, ale ve všem kolem něj: výrobě elektrického výkonu v řádu stovek kilowattů, stabilizaci svazku za letu a hlavně odvodu obrovského množství odpadního tepla.
Americký program SHiELD se k operačnímu nasazení na letoun nedostal. Bývalý šéf výzkumu Pentagonu Michael Griffin byl k umístění potřebného výkonu a podpůrných systémů na jediné letadlo velmi skeptický. Laboratoř AFRL ještě v roce 2026 přiznávala, že nemá nic připraveného k montáži na bojový letoun. Úspěšnější byly mnohem větší platformy: někdejší laserový Boeing 747 YAL-1 s chemickým laserem COIL o výkonu kolem megawattu, nebo dnešní pozemní a námořní systémy typu amerického AN/SEQ-3 LaWS na lodích třídy Arleigh Burke.
Výstavní panel AVIC s hmotností pod 380 kg a neúplným údajem o výkonu je zajímavý signál, ale rozhodně ne důkaz hotové, zalétané schopnosti. Pokud ani USA s rozpočtem na obranu přesahujícím 800 miliard dolarů ročně nedokázaly palubní laser dotáhnout do série, tvrzení, že to Čína má hotové, vyžaduje mimořádně silný důkaz, a ten chybí.
Co J-36 skutečně znamená pro svět a pro Evropu
Navzdory pochybnostem o nejbombastičtějších parametrech je J-36 reálný a ambiciózní program. Pentagon ve své výroční zprávě hovoří o možném operačním stavu do roku 2035. Sweetman připomíná, že u předchozího čínského stealth letounu J-20 přišel nízkosériový standard až čtyři roky po prototypu, a J-36 je složitější stroj. Přesto: velký stealth nosič senzorů a zbraní schopný operovat tisíce kilometrů od domovských základen po boku bezpilotních letounů je sám o sobě zásadní hrozba, i bez hypersonické rychlosti a laserů.
Pro Evropu a Česko není J-36 přímou hrozbou nad hlavou. Nepřímý dopad je ale reálný. Pokud Čína urychluje kvalitativní závod v Pacifiku, váže americké špičkové kapacity (tankery, elektronický boj, průzkum) daleko od Evropy. Studie RUSI z roku 2025 přitom ukazuje kritickou evropskou závislost právě na těchto amerických prostředcích. Evropské programy šesté generace, britsko-italsko-japonský GCAP s cílem služby od roku 2035 a francouzsko-německo-španělský FCAS s plnou podobou kolem roku 2040, zaostávají za Čínou ve viditelných prototypech, i když v architektuře „pilot plus drony plus datový cloud“ drží tempo.
Čína předvádí skutečný technologický skok. Ale kolem něj záměrně nechává běžet legendu o stroji, který umí všechno najednou, a právě tu legendu je potřeba číst s tužkou v ruce a kalkulačkou na stole.