Eurofighter Typhoon: pýcha evropského letectva, s níž se nechtějí potkat ani nejotrlejší ruští piloti

Právě tyhle momenty ukazují, proč Eurofighter Typhoon není jen katalogový produkt čtyř evropských zemí, ale páteř vzdušné obrany na východním křídle NATO. Jenže „Typhoon“ dnes neznamená jeden letoun. Je to rodina verzí, jejíž nejstarší kusy zvládají hlavně hlídkování, zatímco ty nejnovější, s radarem AESA a střelou Meteor, mění pravidla hry v boji na velkou vzdálenost. A právě v tom spočívá důvod, proč je tenhle stroj pro protivníka tak nepříjemný.

Od hlídače nebe k víceúčelové zbrani: Tranche 1, 2 a 3

Typhoon vstoupil do služby v letech 2003–2005 jako primárně protivzdušný stíhač. První výrobní série, Tranche 1, byla navržena hlavně pro rychlou reakci a obranu vzdušného prostoru (QRA). Některé flotily v ní dokonce neměly plný systém sebeobrany DASS ani infračervený senzor PIRATE. Silný letoun pro svou dobu, ale v podstatě jednoúčelový.

Tranche 2 přinesl zlom. S přilbovým zaměřovačem HMSS, kontejnerem Litening III a přesnou municí Paveway IV se Typhoon stal reálně víceúčelovým strojem a dokázal to v praxi nad Sýrií a Irákem v rámci operace Shader. Softwarový balík P2E pak přidal integraci střely Meteor a protizemního Storm Shadow.

Tranche 3 je novější drak, ale schopnosti závisí na tom, jaký softwarový a zbraňový balík konkrétní zákazník objednal. Kuvajtské stroje v konfiguraci P3E patřily od začátku k nejpokročilejším, s radarem AESA už z výroby. Evropské flotily si část výbavy doplňují postupně, podle rozpočtu a priorit.

Důležité je pochopit jedno: Tranche je výrobní lot, ne automatická úroveň schopností. Nový drak může z továrny odejít dřív, než je hotový software nebo integrovaná zbraň.

Radar AESA: tři větve jedné revoluce

Starší Typhoony nesou mechanicky skenovaný radar CAPTOR-M. Funguje spolehlivě, ale má fyzické limity: anténa se musí otáčet, pokrytí je užší a současné sledování vzdušných i pozemních cílů je omezené.

Nástupce CAPTOR-E mění architekturu od základu. Rotovatelná AESA anténa s více než tisícem vysílacích a přijímacích modulů nabízí o 50 % větší zorné pole, trvalé pokrytí 200° a udávaný dosah přes 200 km. Současně zvládá režimy vzduch-vzduch i vzduch-země. Program se přitom větví do tří linií:

• ECRS Mk0 – operační v Kataru a Kuvajtu, kompatibilní s Tranche 2 i 3.
• ECRS Mk1 – německo-španělská evoluce s více než 1 500 vyzařovacími prvky, digitálním vícekanálovým přijímačem a vyšší odolností proti rušení.
• ECRS Mk2 – britská varianta, která jde nejdál: v lednu 2026 Londýn potvrdil kontrakt na 40 radarů s explicitní schopností elektronického útoku a vysokovýkonného rušení.

Mk2 de facto proměňuje Typhoon v platformu, která nejen vidí protivníka, ale aktivně degraduje jeho schopnost střílet zpět.

Typhoon vs. Su-35: papír a realita

Suchoj Su-35 vypadá na papíře impozantně. Podle oficiálních údajů výrobce nabízí maximální rychlost Mach 2,25, dolet 3 600 km, vektorování tahu pro extrémní manévry, radar s udávanou detekcí do 350 km a schopnost sledovat 30 cílů a napadat osm současně. Na dvanácti závěsnících unese až 14 střel.

Jenže čísla z katalogu neříkají všechno.

Su-35 je bezpochyby nebezpečný soupeř v blízkém manévrovém boji. Vektorování tahu mu dává schopnosti, které Typhoon nemá. Ale vzdušný boj 21. století se rozhoduje většinou dřív, než se piloti vůbec uvidí. A tam hraje nejnovější Typhoon svou nejsilnější kartu: Meteor s největší no-escape zónou ve své třídě, radar schopný detekovat a klasifikovat cíl na extrémní vzdálenost a systém sebeobrany Praetorian s vlečnými klamáky a aktivním rušením.

Podle nás je klíčový rozdíl jinde než v jednotlivých parametrech. Typhoon nebojuje sám.

Síla aliance: proč je Typhoon nejnebezpečnější ve smečce

Typhoon je projektován jako uzel v síti NATO. Sdílí data přes Link 16, přijímá obraz od letounů AWACS, koordinuje se s dalšími platformami v reálném čase. Su-35 takovou koaliční infrastrukturu nemá; ruské letectvo operuje v jiné doktríně, s menším důrazem na síťové sdílení situačního povědomí.

V praxi to znamená, že Typhoon může vypálit Meteor na cíl, který sám nevidí, ale který sleduje jiný stroj v síti. Může přijmout varování od AWACS dřív, než ho protivníkův radar vůbec zachytí. A s radarem ECRS Mk2 může aktivně rušit nepřátelské senzory, čímž zhoršuje kvalitu protivníkovy střelby ještě předtím, než dojde k výměně palby.

Tohle není hollywoodský dogfight. Je to systémová převaha, která se projevuje hlavně tam, kde NATO operuje jako celek, nad Pobaltím, nad východním křídlem, v obranných koridorech. A právě tam Typhoony pravidelně zachycují ruské stroje v ostrých misích, které běží nepřetržitě od roku 2004.

Typhoon nekončí, naopak roste

Program Eurofighter není v režimu dožívání. Německo plánuje Tranche 4 a Tranche 5 jako most k budoucímu evropskému stíhači FCAS. V říjnu 2025 se Turecko stalo desátou zemí, která Typhoon objednala, dvacet kusů pro své letectvo. Modernizační roadmapa P4E počítá s dalšími zbraňovými integracemi a senzorovou evolucí.

Česká republika se vydala jinou cestou; v lednu 2024 dotáhla kontrakt na 24 amerických F-35A s příletem od roku 2031. Typhoon ale zůstává důkazem, že Evropa dokáže sama vyvinout, vyrobit a průběžně modernizovat špičkový bojový letoun s vlastním motorem, radarem i systémem elektronického boje.

Ruský pilot, který na svém varovném systému uvidí signaturu Typhoonu s radarem ECRS Mk2 a Meteorem na závěsníku, nebude řešit katalogové číslo Tranche. Bude řešit, že ho protivník pravděpodobně vidí dřív, střílí dřív a hůř se proti němu brání. A to je přesně ten druh převahy, který se nedá vyvážit ani vektorováním tahu.