Předchůdce F-35 a Harrieru odstartoval v USA krátce po válce. Bez třetí říše by nevznikl

Usnadnění a zrychlení startu i provozu vojenských letadel bylo vždy jedním z největších cílů konstruktérů. Po 2. světové válce se zdálo, že cesta ke zdárnému cíli je krátká. Zvláště poté, co se podařilo Američanům ukořistit velmi pokročilý výzkum třetí říše, která v této oblasti vyvinula značné úsilí. Brzy se však ukázalo, že tato cesta je opět jednou z tolika slepých uliček vývoje.

Pod tlakem spojeneckých bombardérů

Nacistické Německo se od roku 1943 ocitlo pod tlakem spojeneckých bombardérů. Byly ničeny nejen továrny a města, ale do hledáčku se dostaly i letiště Luftwaffe. Dosavadní konvenční stíhací stroje trpěly závislostí na dlouhých startovacích runwayích, a tak nedokázaly zasáhnout proti přilétajícím spojeneckým bombardovacím svazům. Berlín si uvědomil, že potřebuje revoluční řešení. 

Tou nejjednodušší a na svoji dobu již i technicky schůdnou variantou se stala letadla s kolmým startem a přistáním. Oproti moderním strojům však měly německé stíhačky startovat a přistávat na ocase, podobně jako to uměly rakety SpaceX. Tato koncepce měla řadu výhod. Luftwaffe by mohla proti Spojencům startovat nejen ze silnic, ale i z městských dvorků a menších ploch.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Projekty stíhaček Focke-Wulf Triebflügel s rotujícími křídly nebo cykloptéra Heinkel Lerche, která měla sloužit jako bitevní stroj, nepřekročily fáze projektu. Dokumentace však padla do rukou americké armády. Ta zpočátku o německé nápady nejevila příliš zájem, ale když se pomalu rozjížděla studená válka, oprášila je a přišla i s novým využitím.

Na palubu lodí

Dalšího vývoje se chopilo americké námořnictvo, jež mělo s konceptem velkolepé plány. Jednotlivá letadla měla být rozmístěna na palubách lodí, přičemž v případě přiblížení stroje nepřítele měla stíhačka vertikálně odstartovat a zničit ho. Pokud by stroj uspěl, dalo se počítat s tím, že by se koncepce uplatnila i na palubách vojenských válečných lodí včetně letadlových.

Do výběrového řízení, vyhlášeného v roce 1950, se přihlásily firmy Convair a Lockheed. Do stavby prototypu se ovšem pustila pouze druhá jmenovaná. Ta se rozhodla pro konvenčnější stroj než Němci. Místo rotujících křídel byl využit turbovrtulový motor Allison YT40-A-6 s brutálním výkonem 5 332 koní a dvěma třílistovými protiběžnými vrtulemi.

iZdroj fotografie: Flickr

Lockheed XFV, přezdívaný „Salmon“(losos) podle testovacího pilota firmy Hermana „Salmona“ Fishe, měl rozpětí 9,4 metru, na šířku měřil 11,23 metru a na výšku též 11,23 metru. Hmotnost prázdného stroje činila 5 621 kilogramů, maximální 7 358 kilogramů. Nejvyšší rychlost dosahovala 930 km/h, maximální dolet nebyl zjištěn a dostup byl 13 100 metrů.

Pozdní vzlet lososa

Ocasní plochy, z nichž stroj startoval, měly tvar X a zajišťovaly pilotovi velmi dobrý výhled za letoun. Plochy byly vybaveny malými koly pro manipulaci se vztyčeným strojem. Losos měl ještě klasický zatahovací podvozek a přistával jako klasické letadlo, čímž odpadlo složité a nebezpečné manévrování. Sériová verze měla být vybavena dvěma 20milimetrovými kanóny, baterií neřízených raket a radarem.   

Poprvé XFV provedl drobný skok po dráze 22. prosince 1953. Vzlétl o půl roku později v červnu 1954. Stroj provedl celkem 32 vzletů. Během nich se ukázalo, že klasické stíhačky a bojová letadla této doby jsou mnohem rychlejší. XFV je velmi složité a náročné na pilotáž a mohou s ním létat jen nejzkušenější letci. Celý program byl ukončen po stavbě jednoho prototypu. Druhý, jenž byl ve výstavbě, se jako nedokončený zrušil.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Letectvo a námořnictvo však mělo s letadly s kolmým startem stále velké plány, a tak vznikly prototypy turbovrtulového Convair XFY Pogo a tryskového Ryan X-13 Vertijet. Oba však u testů stejně jako Lockheed XFV pohořely. Teprve nástup Hawker Harrier splnil sny vojáků. Prototyp Lockheed XFV se zachoval do dnešních dnů v muzeu v Sun-n-Fun na Floridě.