Focke Wulf Ta-152H měl nad Německem zastavit Boeing B-29. Byl opravdu nejlepší pístovou stíhačkou 2. sv. války?

V roce 1944 úpělo Německo pod spojeneckou bombardovací ofenzivou. Luftwaffe „nestíhala”, navíc do toho přišla tajná služba s Jobovou zvěstí. Američané disponovali bombardérem B-29, který zvládal velkou nosnost a rychlost, přičemž se měl pohybovat ve výškách, kde by ho dosavadní stíhačky Jagdwaffe nemohly ohrozit. Nacisté museli řešit problém, jak tato letadla eliminovat. Výsledkem byl Ta-152H.

Metla na B-29

Luftwaffe se problematikou výškových letů zabývala už dlouho. Před válkou Němci létali s výškovým špionážním Junkersem Ju-49, z něhož do roku 1938 nasnímali z výšky cca 12 500 metrů prakticky celou Evropu, aniž by o tom „postižené” země měly tušení. Válečný výškový průzkum pak zvládal v ještě větších výškách letoun Ju86R, též zván jako „Hitlerův posel smrti“. Nad zemí, kde se objevil, za ním v krátké době „vletěl“ i Wehrmacht.

iZdroj fotografie: NASA / NACA / Public Domain

Co se stíhaček týče, již roku 1941 chápal konstruktér Kurt Tank z firmy Focke Wulf, že Luftwaffe chybí výškový stíhač. Jelikož to byl muž činu, vzal drak Fw-190, motory BMW 801, Daimler-Benz DB-603G či Junkers Jumo 213E a vše poskládal do nového projektu. První jeho Höhenjäger 1 vznikl v září 1942, kdy se tři letouny Fw 190A-3/U7 použily ke zkouškám nové přetlakové kabiny. Poté vzniklo pár podobně upravených Fw 190A-4, kabiny však nevyhovovaly. Mezi prosincem 1942 a dubnem 1943 vzlétlo dalších 6 pokusných Fw 190D jako Höhenjäger 2.

Vznikla i studie Fw 190Ra-6, z ní pak projekt Fw 190H. Měl mít větší křídlo, prodloužený trup a motor Daimler-Benz DB 603G, DB-632 či Jumo 213E s turbokompresorem Hirt 9-2281. Jenže zkoušky Höhenjägeru 2 ukázaly, že turbokompresor není schopen řadové služby. Kurt Tank se rozhodl na to jít jinak. V roce 1943 dospěl k projektu Ta-153, z něhož po úpravách vznikl Spezial Höhenjäger jako klon vyvíjeného modelu Ta-152A.

Návrh Messerschmittu byl odmítnut

Konkurence u Messerschmittů vyvíjela zcela nový stroj. Avšak práce na stíhačce Me 155 (později Blohm & Voss BV 155), zahájené roku 1942 a Me-209 roku 1943, neměly u výrobce prioritu, RLM neprojevovala zájem. Informace rozvědky na počátku roku 1944 vše změnily. Luftwaffe náhle spěchala a požadovala, aby nová stíhačka vznikla úpravou nějakého stávajícího stroje. Messerschmitt navrhl Bf-109 s označením H a s přetlakovou kabinou.

Kurt Tank měl v té době připraven projekt Spezial Höhenjäger. Nejnadějnější výškový stíhač měl být vyvinut z tryskové Me 262, ale až v roce 1945. Messerschmitt byl odmítnut a projekt Kurta Tanka vyhrál. Ten vzal 4 existující prototypy Höhenjäger 2 (z Fw-190D-9), jeden starší prototyp Fw-190 V 18 a začal s výrobou. Trup prodloužil na 10,71 metru a rozpětí zvětšil na 14,44 metru, u prvního prototypu dokonce až na 14,5 metru. Podvozku dal větší rozchod o 25 cm, výška činila 3,36 metru.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Hmotnost prázdného Ta-152H činila 3 920 kg a maximální vzletová 5 217 kg. V červnu 1944 se dokončil z nové výroby první prototyp Ta-152H jako Ta-152 V1 (W.Nr.150001). Až do listopadu 1944 však procházel jen pozemními zkouškami, i když byl dokončen jako první Ta-152. Prototypy, které vznikaly přestavbou starých Höhenjäger 2, létaly dříve. První z nich, tedy Fw 190 V33/U1, vzlétl už 12. července 1944, přičemž šlo o první let letadel řady Ta-152H.

Srdce na steroidech

Kurt Tank chtěl motor Daimler Benz DB 603, ale Luftwaffe ho odmítla. Místo toho dostal Ta-152H dvouřadý invertní dvanáctiválec Jumo 213E se 1 287 kW (1 750 koní) a s třílistou „constantspeed” vrtulí VS 9 o průměru 3,6 metru. Motor měl již konstrukčně integrované vstřikování speciálních chemikálií pro krátkodobé zvyšování výkonu a dvourychlostní mechanický kompresor. Ve výškách do 10 000 m vstřikoval do motoru systém MW 50 směs alkoholu a vody. Nad 10 000 metrů GM-1 vstřikoval do válců oxid dusný.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Celý systém byl v letectví unikátní novinkou a v komplexní podobě se poprvé použil na sériovém stroji. Překotnost vývoje tohoto „boostru” působila sice jeho časté výpadky, avšak při jeho fungování byly výkony stíhače fenomenální. Koncem roku 1944 Kurt Tank jako zdatný pilot jen těsně unikl smrti díky rychlosti, když letěl v neozbrojeném Ta-152H z Langenhagenu u Hannoveru na schůzku do továrny Focke-Wulf v Chotěbuzi. Jeho letoun krátce po vzletu překvapily čtyři Mustangy.

Tank stiskl tlačítko aktivující MW 50, přidal plný plyn a nechal Mustangy daleko za sebou. Maximální rychlost Ta-152 činila 759 km/h ve výšce 9 500 metrů s MW-50 (dle jiných zdrojů 732 km/h). Hodnota 759 km/h by byla nejvyšší rychlost sériově vyráběného stíhače s pístovým motorem za 2. světové války. Vypočtený dostup sliboval 14 800 metrů, ale i ověřených 13 654 metrů by byl světový rekord. Dolet činil 1 100 kilometrů, po instalaci dalších nádrží až 2 000 km.

Pro lety ve výškách muselo dojít i k řadě úprav. Stíhač měl vyhřívané čelní pancéřové sklo, autopilota, výkonnější vysílačku a komplexnější soubor přístrojů navigace. Zbraně působily fenomenálně. Hlavní kanón ráže 30 mm MK 108, umístěný v bloku motoru, střílel skrz osu vrtule. Další dva 20mm kanóny MG 151/20 E seděly v křídlech. Tato výzbroj stačila ke zničení jakéhokoliv bombardéru.

Příliš málo a bez soupeře

Luftwaffe, která se nacházela na konci sil, nový stroj pod označením Ta-152H (Ta na počest konstruktéra Tanka) téměř bez testů přijala do výzbroje. Plánovaly se verze C – stíhací bombardér pro střední výšky a E – průzkumný, do výroby se však dostal jen výškový stíhač subverzí H-0 a H-1. V říjnu 1944 se rozjela výroba a do února 1945 bylo dle odhadů vyrobeno 45 až 67 kusů. Dokumentace stroje se ponorkou odeslala i do Japonska. 

V případě Ta-152H rozhodně nešlo o hotové letadlo, navíc kvalita výroby při využití vězňů z koncentračních táborů byla nízká. Velké problémy dělala těsnost přetlakové kabiny, systém vstřikování paliva a speciálních látek do motoru též často selhával. Letounem Ta-152H navíc disponovala pouze jedna jednotka, a to III./JG 301, která se na typ přezbrojila v lednu 1945. Přeškolení německých pilotů na nový typ bylo neskutečně krátké – pouze několik okruhů kolem letiště a 20 minut dlouhý cvičný let. Piloti poté byli prohlášeni za „připravené“ k nasazení do ostrého boje. Na B-29 čekali marně, sestřelili však 10 jiných protivníků. 

Na jaře 1945 již nebyla od Německa žádná fronta „vzdálená”, a tak se němečtí letci utkávali se stroji ze západu i východu. Vedle sovětských Jak-9 se na účtu Ta-152H objevil i P-51 Mustang, P-47 Thunderbolt nebo Hawker Tempest. Naopak spojenečtí piloti si nárokovali čtyři sestřelené „Tanky“. Zřejmě se však jednalo spíše o Fw-190D.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Dodnes se zachoval jediný kus této německé stíhačky, a to jeden z prototypů Ta-152H-0 (W.Nr.150 020). Letoun ukořistili Britové na letišti v Dánsku a předali ho Američanům, kteří mu pro zkoušky přidělili označení FE-112. Je v depozitáři Národního muzea letectví a kosmonautiky v Suitlandu v USA a čeká na renovaci.