Bitevní vrtulníky se staly fenoménem válčišť posledního půlstoletí. Jejich důležitost jako prostředku přímé podpory pěchoty stále roste.
Většina bitevních vrtulníků je ve srovnání s víceúčelovými a transportními typy menší. Výjimku tvoří prakticky pouze ruský Mi-24/35 vycházející z transportního typu Mi-8. Američané počínaje slavnou Cobrou AH-1 volili co nejužší půdorys trupu s osádkou sedící v tandemu střelec, velitel. Vrtulník tak skýtá minimální cíl při pohledu ze země. Absolutního minima rozměrů dosáhli pravděpodobně Rusové prototypem ANSAT z Kazaně, jenž byl předveden na výstavě MAKS 2005.
Moderní bitevní vrtulník je nesnadné sestřelit
Starší typy evropských vrtulníků Alouette, Gazelle a Bo 105 mají trupy širší a dvoučlenná osádka v nich sedí vedle sebe. Nejnovější evropský typ Tiger / Tigre však má již osádku usazenou americkým stylem, tedy v tandemu. Malé rozměry patří u bitevních vrtulníků k základním faktorům přežití. K tomu se pojí minimalizovaná teplota plynů emitovaných turbohřídelovými motory. V neposlední řadě je důležitá rychlost letu a manévrovací schopnosti.
Hlavními protivníky bitevních vrtulníků jsou malorážové automatické kanóny, velkorážné kulomety a přenosné protiletadlové raketové komplety. Pro bojové letouny je vrtulník obtížným cílem, avšak pro nepřátelský bitevní vrtulník nikoli. Z tohoto důvodu jsou bitevní vrtulníky vyzbrojovány podvěsnými leteckými verzemi přenosných protiletadlových raketových kompletů. Malé rozměry znamenají také potřebu méně výkonných pohonných jednotek, a tak i menší emisi horkých plynů, na které se navádějí samonaváděcí řízené střely a termovizní zaměřovače.
Bitevní vrtulníky představují důležitý bojový prostředek podpory pěchoty v rámci asymetrického konfliktu a bojové činnosti, především v obydlené aglomeraci. Zde je možné využít jejich manévrovací schopnosti a palebnou sílu. Při nácviku boje s nepřátelskými tanky se osádky učily zůstávat ve visu za budovami, terénními vlnami nebo stromy, případně za nimi dokonce přistávaly a vyčkávaly. Po zjištění pozice nepřítele se nakrátko vznesly nad překážku a překvapivě odpálily, či navedly protitankové řízené střely na cíl. Poté zase klesly mimo dohled a přesunuly se.
Podobnou taktiku lze využít i v aglomeraci. Tam jsou hlavními protivníky pěchotní zbraně a opět přenosné protiletadlové komplety. Aglomerace je v podstatě stejně nepřehledná jako členitý terén, a tak může moment překvapení vznikat na obou stranách. Velká rychlost vrtulníků letících nízko nad střechami však zkracuje na minimum možnost efektivní reakce střelce na zemi. Úspěšnou obranou proti obvykle chaotické střelbě z pěchotních zbraní je rychlý manévr ve třech dimenzích, malé rozměry a pancéřování nejdůležitějších prostorů trupu vrtulníku.
Vrtulník pro expediční operace italské armády
Italská armáda je u nás prakticky neznámá. Bezpečnost italského území zvyšuje hornatý terén v pohraničí. Itálie přistoupila k jejich zavedení do výzbroje poměrně pozdě. V 70. letech Itálie bitevní vrtulníky neměla a v 80. letech probíhala pouze jednání o možnosti kooperace při modernizaci typu Bo 105 s Německem. Na rozdíl od řady jiných projektů, například bitevního letounu Fiat G-91R nebo bojového letounu čtvrté generace Eurofighter Typhoon, neprojevili Italové zájem o spolupráci při vývoji evropského bitevního vrtulníku PAH/HAP. Dnes známého jako Tiger.
Vlastním vývojem byla pověřena firma Agusta. V současné době je jedním ze dvou partnerů nadnárodního konsorcia Agusta-Westland. Koncepce se měla opírat o domácí víceúčelový typ Agusta 109, vyzbrojený protitankovými řízenými střelami TOW americké provenience. Ukázalo se však, že letové výkony se po instalaci pylonů s řízenými střelami na boky trupu výrazně zhoršily. Proto bylo rozhodnuto o vývoji zcela nového typu nesoucího označení Agusta A129. Přijaté řešení vycházelo z koncepce úzkého trupu s osádkou v tandemu.
Vysokou spolehlivost, rychlost téměř 300 km/h a pravděpodobnost přežití zajištuje dvojice turbohřídelových motorů instalovaných po stranách horní části trupu. Krátká křidélka pod nimi slouží především k nesení výzbroje tvořené různými druhy a typy řízených střel nebo raketomety s neřízeními raketami. První verze neměla integrální hlavňovou výzbroj a počítalo se s možností podvěsu zbraňového kontejneru. V rámci vývoje exportní verze došlo k překonstruování přídě trupu a vybavení vrtulníku tříhlavňovým rotačním kanónem ráže 20 mm.
Přesnost jeho střelby zvyšuje stabilizovaný termovizní a televizní zaměřovač. Vybavení bylo dále doplněno senzory indikujícími ozáření radiolokátorem a vystřelení rakety, vystřelovači dipólů a směšovači pro ochlazování plynů z motorů. Zkoušky prototypů byly ukončeny roku 1987 a následovalo zahájení sériové výroby. Vrtulník dostal bojové jméno Mangusta, a to podle malého afrického dravce živícího se lovem hadů. Vzletová hmotnost kolem 4 600 kg ho umožňuje zařadit mezi lehké typy.
Mangusty v boji
Klid zbraní tedy netrval dlouho. K prvnímu bojovému nasazení Mangust do akce došlo již roku 1993, tedy v době, kdy ještě nebylo dokončeno ani přezbrojení italského vojskového letectva. Neuralgickým bodem se stalo Somálsko, jehož vnitřní poměry připomínaly Afghánistán ovládaný ozbrojenými gangy. V rámci mezinárodních sil měly politickou situaci stabilizovat také italské jednotky, přepravené včetně tří nových Mangust loděmi do Mogadiša.
Účast Italů byla pochopitelná. Somálsko bylo dlouho jejich kolonií a měli tam řadu kontaktů. Díky tomu se vyhnuli ostudnému debaklu a ztrátám slavných amerických speciálních jednotek. Zvěčněno realisticky to bylo ve filmu Černý jestřáb sestřelen. Mangusty od 49. squadrony plnily úkoly v extrémních klimatických podmínkách. Teploty se pohybovaly kolem 40 °C.
Vzduch plnila mračna jemného pouštního písku a v případě, že se vítr otočil, slaná vodní mlhovina od moře. Vedra střídaly monzunové lijáky. Zní to neuvěřitelně, ale Mangusty dosahovaly v rámci této mise bojovou pohotovosti téměř na 100 %, což zdaleka není běžné ani u vojsk NATO v Evropě. Základním úkolem byl doprovod zásobovacích konvojů a transportních vrtulníků. Dále vyhledávání a ničení postavení odstřelovačů a jiných palpostů.
Důležitá byla rovněž eliminace oblíbeného mobilního bojového prostředku teroristických skupin, a to pickupů ověšených zbraněmi všeho druhu. K tomu sloužily řízené střely TOW a salvy neřízených raket z raketometů. Mangusty létaly často ve dvojici s transportním vrtulníkem, jenž přepravoval výsadek dokončující akci na zemi. Do března 1994 vykonaly Mangusty beze ztrát 493 letových misí, přičemž byly několikrát zasaženy střelami ráže 7,62 a 12,7 mm.
Při evakuaci sil OSN a cizinců žijících v Somálsku působily Mangusty dočasně také z paluby letadlové lodě Giuseppe Garibaldi. Další nasazení proběhlo od března 1997. V rámci mezinárodní operace Alba Neo se podílely na stabilizaci politické situace v Albánii a eliminaci ilegálního přistěhovalectví Albánců do Itálie, kde docházelo k bezpečnostní destabilizaci díky nárůstu kriminality. Úspěšné nasazení v rámci několika složitých misí potvrdilo, že Mangusta je špičkový lehký bitevní vrtulník s perspektivou služby i v konfliktech 21. století.
Jakým způsobem se uplatňují bitevní vrtulníky v současném konfliktu na Ukrajině?
Události
|
PŘEČTENÍ: 13231
Události
|
PŘEČTENÍ: 14195
