MiG-35 byl ruský plán, jak porazit F-35 a ovládnout svět, ale dopadlo to jako vždy. Dnes je z něj „pouťová atrakce“

Když v květnu 2018 šéf ruské Sjednocené letecké korporace (OAK) Jurij Sljusar oznamoval rozběh sériové výroby MiGu-35 a sliboval dodávky od následujícího roku, znělo to jako přelom. Rusko mělo konečně vlastní moderní víceúčelový bojový letoun generace „4++“, který podle oficiální stránky OAK dokáže „získat vzdušnou převahu i proti letounům 5. generace“. Jenže od té doby uplynulo osm let a MiG-35 se místo na bojových základnách objevuje hlavně na zbrojních veletrzích, kde ho Rosoboronexport předvádí zahraničním delegacím jako katalogový produkt. Skutečná sériová výroba nikdy nenastala.

Plán, který měl změnit trh

Označení „plán porazit F-35″ neznamená, že Rusko chtělo stavět MiGy-35 proti americkým stealthům v přímém vzdušném souboji. Šlo o něco jiného, o obchodní a geopolitickou ofenzivu. Klíčovým cílem byl indický tendr MMRCA na 126 víceúčelových bojových letounů, vypsaný v roce 2007. Indie provozovala stovky starších MiGů-29 a MiG-35 se nabízel jako jejich logický nástupce: levnější než západní konkurence, kompatibilní s existující infrastrukturou a údajně schopný čelit i nejmodernějším protivníkům.

Vedle Indie měl MiG-35 oslovit desítky dalších zemí, které létaly na strojích rodiny MiG a hledaly obměnu. OAK sama mluvila o „vysokém exportním potenciálu“. Kdyby se podařilo získat indický kontrakt jako referenci, otevřely by se dveře na trhy od severní Afriky po jihovýchodní Asii. Rusko by tak nepřímo konkurovalo programu F-35, který ve stejné době nabíral na obrátkách v zemích NATO.

Co se pokazilo, a proč „jako vždy“

Indie MiG-35 vyřadila už v prvním sítu. Podle dokumentu indického parlamentního výboru prošly polními a technickými zkouškami pouze dva stroje, francouzský Rafale a evropský Eurofighter. Rafale nakonec zvítězil jako cenově nejvýhodnější nabídka. Pro MiG-35 to byla rána, ze které se program nikdy nevzpamatoval.

Další vývoj kopíroval vzorec, který je u ruských zbrojních programů až bolestně povědomý:

• Květen 2018: OAK oznamuje sériovou výrobu a dodávky od roku 2019.
• Červenec 2021: Zástupce OAK Sergej Smirnov přiznává, že ministerstvo obrany převzalo pouhých šest kusů. Exportní kontrakty? Žádné.
• Listopad 2023: Hlavní konstruktér OAK Sergej Korotkov říká, že je třeba dokončit další zkušební lety a teprve pak padne finální rozhodnutí.

Osm let slibů, šest předsériových strojů a program, který stále nedokončil všechny zkoušky. Propaganda mluvila jazykem přelomu, realita jazykem prototypového dožívání.

Výstavní exponát místo bojového letounu

Právě proto má smysl mluvit o „pouťové atrakci“. Ještě v dubnu 2025 Rosoboronexport nabízel MiG-35 delegacím na peruánském veletrhu SITDEF. Jenže o rok později, na výstavě DSA 2026, už ruská exportní agentura stavěla do čela úplně jiný stroj, Su-57E, u kterého tvrdila, že má nasmlouvané zahraniční zákazníky. MiG-35 se posunul z hlavní role do komparsní.

Uvnitř samotného Ruska je kontrast ještě ostřejší. Zatímco Su-35 běží jako sériový program a Su-57 se v květnu 2026 dočkal prvního letu dvoumístného prototypu Su-57D, MiG-35 zůstává na oficiálním webu OAK veden ve fázi „Production“, aniž by kdokoli dokázal ukázat, co se vlastně vyrábí. Program formálně žije hlavně proto, že jeho zrušení by znamenalo přiznat neúspěch celé lehké stíhací větve značky MiG.

MiG-35 vs. F-35: papír proti realitě

Na papíře vypadá MiG-35 působivě. Maximální rychlost 2 100 km/h, radar Žuk-A s dosahem až 160 km sledující 30 cílů současně, nosnost 6 500 kg na devíti závěsnících, praktický dolet až 3 000 km s přídavnými nádržemi. Jenže americký F-35A Lightning II hraje úplně jinou hru.

Zásadní rozdíl neleží v rychlosti ani v nosnosti. Spočívá v nízké zjistitelnosti, síťovém boji a senzorové fúzi, tedy ve schopnostech, které MiG-35 jednoduše nemá a mít nebude. A hlavně: F-35 létá. Americké letectvo ho prohlásilo za bojově připravený už v srpnu 2016. Od té doby ho převzaly desítky zemí.

Co to znamená pro Česko a východní křídlo NATO

Příběh MiGu-35 má přímý dopad na bezpečnostní architekturu střední Evropy, byť paradoxně pozitivní. Rusko nevytvořilo novou početnou lehkou stíhací platformu, kterou slibovalo. Mezitím se region modernizuje opačným směrem: česká vláda v září 2023 schválila nákup 24 letounů F-35 pro Armádu ČR a Polsko v srpnu 2024 představilo svůj první F-35 z kontraktu na 32 strojů. Bývalí uživatelé sovětských MiGů si místo ruského nástupce vybrali americký stealth.

Ani po více než čtyřech letech války na Ukrajině MiG-35 nepronikl do bojových operací a nic nenasvědčuje tomu, že se to změní. Selhání programu neznamená kolaps celého ruského letectva (Su-35 a Su-57 existují), ale znamená, že jedna celá generační vrstva lehkých bojových letounů prostě chybí. A právě tuhle mezeru už Rusko nedožene katalogovou stránkou a veletržním stánkem.