Nacistický konstruktér dostal po válce zákaz tvořit zbraně. Egypt mu dal šanci postavit stíhačku, která překonala MiG-21

Příběh letounu Helwan HA-300 začíná paradoxem. Muž, jehož firma profitovala z nucené práce vězňů koncentračních táborů, jak dokládá paměťová instituce Mittelbau-Dora, dostal po válce od spojenců jasný verdikt: žádné letouny. Zákaz vývoje a výroby letadel v Německu trval celé desetiletí, až do roku 1955. Jenže Wilhelm Emil „Willy“ Messerschmitt, konstruktér legendárního Bf 109 a prvního operačně nasazeného proudového stíhače Me 262, nehodlal čekat se založenýma rukama. Odešel do Španělska, kde začal pracovat na koncepci lehkého nadzvukového stíhače s delta křídlem. A právě ten koncept nakonec skončil v egyptském Helwánu.

Od Madridu do Helwánu

Messerschmitt ve Španělsku rozpracoval projekt označený HA-300 jako malý jednomotorový přepadový stíhač schopný dosáhnout rychlosti kolem Mach 2. Madrid ale postupně ztratil zájem, náklady rostly a španělské letectvo mělo jiné priority. Koncem roku 1959 vstoupil na scénu Egypt. Gamál Abdal Násir potřeboval moderní letectvo zoufale. Po suezské krizi v roce 1956 si Káhira bolestně uvědomila, jak je závislá na zahraničních dodavatelích, kteří mohou kdykoli zavřít kohoutky. Izrael navíc získával z Francie stíhačky Dassault Mirage III, stroje schopné rychlosti Mach 2, které se o několik let později výrazně prosadily v šestidenní válce.

Egypt proto koupil od Messerschmitta kompletní dokumentaci, výrobní přípravky i celý inženýrský tým a přesunul vše pod egyptskou General Aero Organisation do továrny v Helwánu. Messerschmitt nepřinášel jen výkresy. Přinášel desítky evropských odborníků a aerodynamické know-how, které Egypt jednoduše neměl.

Stíhačka, která skutečně létala

Projekt HA-300 nebyl papírový sen. 7. března 1964 vzlétl první prototyp a celý program nakonec nasbíral 135 zkušebních letů. Druhý prototyp létal rovněž. Podle Messerschmitt Museum of Flight měl letoun projektovanou maximální rychlost 2 125 km/h při vzletové hmotnosti pouhých 5 500 kilogramů. Pro srovnání: tehdejší MiG-21PF, hlavní sovětský stíhač exportovaný do arabských zemí, dosahoval maximální rychlosti zhruba 2 090 km/h, ale při podstatně vyšší hmotnosti.

Právě v tom spočívalo „překonání“ MiGu-21, v kombinaci extrémně nízké hmotnosti a mírně vyšší projektované rychlosti. HA-300 měl být nejlehčí nadzvukovou stíhačkou své doby. Šlo ale o projektované parametry, nikoli o bojově ověřené výsledky sériového stroje. MiG-21 byl v té době prověřený, zavedený a vyráběný v tisících kusů. HA-300 existoval ve dvou létajících prototypech.

Koncepčně stál HA-300 jinde než těžké víceúčelové stroje stejné éry. Americký F-4 Phantom II se dvěma motory, dvoučlennou posádkou a rychlostí Mach 2,23 patřil do úplně jiné váhové kategorie. Sovětský MiG-23 s měnitelnou geometrií křídla a rychlostí kolem Mach 2,4 byl rovněž o generaci komplexnější. HA-300 se do jejich machové ligy hlásil ambicí, ale ne výzbrojní nosností ani avionikou.

Šest dní, které zabily sen

Klíčový zlom přišel v červnu 1967. Izraelské letectvo během několika hodin zničilo většinu egyptských strojů na zemi. Násir stál před akutním problémem: jeho vzdušné síly prakticky přestaly existovat a potřeboval je obnovit okamžitě, ne za další roky vývoje. Sověti nabídli hotové MiGy-21 za výhodné ceny. Rychle, spolehlivě, bez rizika.

Program HA-300 přežil porážku ještě dva roky. Běžely zkoušky, inženýři se pokoušeli dotáhnout klíčový motor E-300, bez něhož letoun nemohl dosáhnout plných parametrů. Třetí a čtvrtý prototyp s tímto motorem ale do plnohodnotného letového programu už nedospěly. Náklady překročily 100 milionů egyptských liber. V květnu 1969 Egypt program definitivně zastavil.

Víc než ztráta jednoho letounu

Skutečná cena zrušení HA-300 nespočívala v penězích utopených do prototypů. Egypt ztratil šanci vybudovat vlastní konstrukční a motorářskou kontinuitu, průmyslový ekosystém, který by mu umožnil vyvíjet další generace letounů. Část kapacit helwánské továrny přešla na výrobu dílů pro sovětské stroje. Závislost na zahraničním dodavateli, které se Násir chtěl zbavit, se jen přesunula z Paříže a Londýna na Moskvu. A později na Washington: Egypt nakonec objednal celkem 220 amerických stíhaček F-16, jak potvrzuje Lockheed Martin.

Příběh HA-300 přesně ukazuje, proč Blízký východ dodnes nemá vlastní seriózní stíhací letoun. Nestačí peníze ani talent jednoho geniálního konstruktéra. Potřeba jsou větrné tunely, testovací infrastruktura, vlastní motorářský průmysl, dodavatelský řetězec a hlavně politická trpělivost snášet roky zpoždění a neúspěchů. Jedinou reálnou regionální výjimkou je v roce 2026 turecký program KAAN. Egypt dnes oficiálně mluví o lokalizaci výroby a strategických partnerstvích, ne o vlastní stíhačce.

První prototyp HA-300 přitom nebyl sešrotován. V roce 1991 jej odkoupila německá DASA, nechala zrestaurovat a převezla do Manchingu. Dnes stojí v expozici Messerschmitt Museum of Flight, tichý důkaz, že ambice byla reálná. Chyběl jí jen svět, který by ji unesl.