Nejkritizovanější letoun USA nemá náhradu. A-10 s 1 309 kg pancíře bojuje už 7. válku, a zase ho stáhli z důchodu

V květnu 2026 kroužily Warthogy nad Hormuzským průlivem a hlídkovaly nad konvoji proplouvajícími jednou z nejnebezpečnějších námořních úžin světa. Tentýž letoun, který rozpočtový plán Pentagonu na fiskální rok 2025 odsoudil k urychlené likvidaci (plánované vyřazení dalších 56 kusů), zase dělal to, co umí nejlíp: visel nízko nad bojištěm a čekal, až ho někdo zavolá. Není to sentiment. Je to operační nutnost, kterou americké letectvo nedokáže politicky přiznat a zároveň ji nemůže ignorovat.

Proč je A-10 nejkritizovanější letoun ve službě

Kritika nepřichází zvenčí. Míří přímo z velitelství USAF. Rozpočtový dokument ministerstva obrany pro rok 2025 to říká otevřeně: letectvo urychluje odpis A-10, aby přešlo na „schopnější a víceúčelovou sílu“. Zpráva amerického Nejvyššího kontrolního úřadu (GAO) shrnuje totéž jiným jazykem: Air Force dlouhodobě preferuje stroje páté generace a víceúčelové platformy před jednoúčelovým bitevníkem.

A-10 je totiž specialista. Dělá jednu věc, přímou leteckou podporu pozemních sil, v americké terminologii Close Air Support (CAS), a dělá ji výborně. Jenže v éře, kdy Pentagon plánuje válku s rovnocenným protivníkem, je úzce specializovaný podzvukový letoun bez stealth schopností těžko obhajitelný. Maximální rychlost kolem 706 km/h, dostup necelých 14 000 metrů, žádná radarová neviditelnost. Na papíře vypadá jako relikt studené války. A přesto létá.

Letoun postavený kolem kanónu a kolem pancíře

Konstruktéři firmy Fairchild Republic nestavěli letadlo a pak k němu přidali zbraň. Udělali to naopak. Sedmihlavňový rotační kanón GAU-8/A Avenger ráže 30 mm, schopný vystřelit 3 900 ran za minutu, byl zadán jako primární prostředek k ničení tanků, obrněnců, dělostřeleckých pozic i zodolněných cílů. Drak A-10 vznikl doslova kolem něj.

A pak je tu ochrana. Kokpit chrání titanová vana odolná proti průbojné i vysoce explozivní munici do ráže 23 mm. Hydraulika je zdvojená, palivové nádrže samotěsnící, motory umístěné vysoko na trupu, aby je chránila konstrukce křídla. Celková hmotnost pancéřování se podle dostupných údajů pohybuje kolem 1 300 kilogramů; jde o jednu z nejtěžších pasivních ochran, jakou kdy sériový bojový letoun nesl. Tohle není nesestřelitelnost. Je to konstrukční filozofie, která říká: pilot se musí vrátit domů, i když ho zasáhnou.

Pro srovnání: ruský Su-25 Frogfoot, sovětský protějšek A-10, sdílí stejnou kategorii bitevníku pro přímou podporu. Studie britského think-tanku RUSI o ruské vzdušné válce na Ukrajině ale ukázala tvrdý limit celé této kategorie: nízké útoky neřízenými zbraněmi přinášejí vysoké ztráty, ruští piloti Su-25 za odvážné průlety platili zásahy z přenosných protiletadlových střel. A-10 nabízí lepší senzoriku, přesnější naváděnou munici západní výroby a větší zbraňovou variabilitu (nese střely Maverick, řízené pumy JDAM, rakety i klasické bomby), ale geometrickou slabinu nízké CAS války nevymaže žádná technologie.

Sedm válek jednoho letounu

K číslu sedm se lze dopočítat při konkrétním členění konfliktů, jimiž A-10 prošel:

• Válka v Perském zálivu (1991): první masové bojové nasazení, ničení iráckých obrněných kolon
• Balkán (1994–1995): operace nad Bosnou
• Kosovo a Srbsko (1999): letecká kampaň NATO
• Afghánistán (od 2002): podpora pozemních operací v horském terénu
• Irák (2003): operace Iraqi Freedom
• Boj proti ISIS v Iráku a Sýrii (2014–2019): CAS nad pouští i městskou zástavbou
• Perský záliv a íránský prostor (2025–2026): současné nasazení v rámci USCENTCOM

Podle magazínu Airman je A-10 jedním z nejdéle nepřetržitě bojově nasazovaných typů v americkém inventáři. Každý z těchto konfliktů měl jinou povahu, jiný terén, jinou hrozbu. A pokaždé se ukázalo, že schopnost dlouho kroužit nad bojištěm, nést pestrou výzbroj a přesně zasáhnout pohyblivý cíl poblíž vlastních vojáků je něco, co jiné stroje zvládají hůř.

Proč F-35 není náhrada, ale jiný nástroj

Oficiálně je F-35A Lightning II nástupcem flotily A-10. Jenže „nástupce flotily“ neznamená kopii každé taktické vlastnosti. Zpráva GAO z roku 2021 to říká bez obalu: CAS je pro A-10 primární mise, pro F-35 sekundární. Piloti A-10 mají v přímé letecké podpoře dosáhnout úrovně „proficient“, tedy plně způsobilí. Pilotům F-35 stačí úroveň „familiar“, tedy obeznámení.

Rozdíly jsou i praktické. A-10 zvládne na jednom bojovém letu zasáhnout více cílů než F-16 nebo F-15E. Jeho standardní výzbroj je pestřejší. Kanón GAU-8/A pojme munici zhruba na deset průletů nad cílem; u F-16 jsou to podle srovnání GAO přibližně tři. A-10 umí operovat z krátkých a provizorních letišť; GAO výslovně uvádí nasazení z polních letišť v Bulharsku, Estonsku a Polsku, tedy i v aliančním prostoru blízko východního křídla NATO.

Nad Íránem se tohle rozdělení rolí projevilo ostře. Při operaci Midnight Hammer plnily F-35 úkoly potlačování protivzdušné obrany (SEAD) a stíhacího krytí, přesně to, k čemu stealth a senzorová fúze slouží. A-10 mezitím patrolovaly nad Hormuzem a zajišťovaly obranný dohled nad konvoji. Dva různé nástroje, dvě různé mise. Žádný z nich nenahrazuje druhý.

Hormuz není irácká poušť

Současné nasazení v prostoru Perského zálivu je pro A-10 jiná výzva než otevřená poušť roku 1991. Členité íránské pobřeží, horský terén a hustěji saturovaná zóna protivzdušné obrany zkracují reakční časy a maskují odpalovací pozice. Právě proto, že síla A-10 spočívá v nízkém a přesném působení, roste i jeho expozice pozemní palbě: přenosným protiletadlovým střelám, mobilním systémům krátkého dosahu a hlavňové PVO.

Že nejde o teoretickou hrozbu, ukázal březen 2026. Dne 19. března byl F-35A nad Íránem zasažen palbou a musel nouzově přistát. Pokud stealth stroj páté generace není v tomto prostoru nedotknutelný, A-10 s nulovou radarovou neviditelností riskuje o to víc. Titanová vana a zdvojená hydraulika zvyšují šanci na návrat, ale nezaručují ho.

Pro americké letectvo to vytváří paradox. Čím víc sil musí Washington držet v prostoru CENTCOM, tím víc roste tlak na evropské spojence (Česko nevyjímaje), aby nesli větší díl konvenční zátěže na východním křídle NATO. A-10 je v tomto smyslu i indikátor: dokud létá nad Hormuzem, chybí jinde.

USAF míří ke kombinovanému modelu, v němž žádný jeden stroj nenahradí všechno, co A-10 zvládal sám. Jenže ten model zatím není hotový. A dokud nebude, bude nejkritizovanější americký letoun dál startovat do další války; ne proto, že by ho někdo miloval, ale proto, že ho nikdo neumí nahradit.