Obrněný útok přímo z nebes. Několik států se pokoušelo postavit létající tank, ale zbraň nikdy nebyla dokončena

Nečekaný útok za nepřátelskými liniemi vedený silnými jednotkami by mohl být neobyčejně účinný. Největším problémem je, jak je tam dopravit.

i Zdroj fotografie: Public Domain
                   

První světový válka přinesla neobyčejný rozmach dvou kategorií zbraní, které zásadním způsobem ovlivnily válčení. Byl jím rozvoj letectva a obrněných vojsk, zvláště pak tanků. Není proto divu, že se po jejím skončení armádní velitelé a konstruktéři zabývali myšlenkou, co by se stalo, kdyby se tyto typy naprosto odlišných zbraní navzájem zkombinovaly. Začaly vznikat nápady na létající tanky, ale pravdou zůstává, že vznést se s těžkým obrněncem je zkrátka problém.

Slavný americký konstruktér nenašel pochopení

Jedním z prvních, kdo se začal takovouto myšlenkou zabývat, byl americký konstruktér John Walter Christie, jenž se dlouhodobě věnoval konstrukcím tanků a proslavil se hlavně konstrukcí revolučního podvozku, který pak dovedli k dokonalosti v SSSR na stroji T-34. Nápad na létající tank se snažil prosadit na začátku 30. let v USA. Tank měl původně zrychlit na pásech a pak přepnout na pohon tažnou vrtulí. Prototyp dokonce fyzicky vznikl v roce 1932, ale nikdy nevzlétl.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
BT-2

Samotná konstrukce byla velmi složitá, odpojitelná po přistání na zemi. Pro let se měla připevnit na vršek tanku bez věže (spíše šlo o něco jako obrněný transportér s kulometem v přídi). Samotný nosný systém tvořila dvouplošná příhradová konstrukce s ocasními plochami vzadu na třech nosnících, podobně jako to měla průkopnická letadla z let před 1. světovou válkou. Motor byl umístěn jako tažný v horním křídle v ose „letadla“. Projekt nevyvolal zájem a důvěru vojáků, ti navíc v USA nebyli příliš šťastní z toho, že konstruktér spolupracuje i se SSSR.

Právě zde se jeho myšlenka ujala více. Prvním projektem sovětského létajícího tanku byl v roce 1932 stroj Rafnik, jehož otcové se jmenovali inženýři Aram Nazarovič Rafaeljanc a Vasilij Vasiljevič Nikitin. Chtěli upravit lehký tank BT-2 a dát mu doslova křídla. Tank BT-2 (bystrochodnyj tank) se právě v té době v SSSR začal sériově vyrábět. Ve své létající podobě měl být ale velmi upraven a odlehčen téměř na polovinu na úkor už tak slabého pancéřování.

Co naopak lze považovat za pozitivum, byl fakt, že neměl startovat z vlastního podvozku, ale pomocí podvozku vlastní odpojitelné nosné části. Tlačná dvoulistá vrtule pak měla být náhonem připojena k motoru (který měl být také nový o vyšším výkonu) přímo k zadní části tanku. Projekt měl prostě mnoho „kdyby“, a tak se tento nápad nedostal dále než k výpočtům, výkresům a modelu v měřítku 1 : 5, jenž se zkoušel v aerodynamickém tunelu v CAGI v Moskvě.

Ani v Rusku se technologie nedostala do praxe

Letadlový drak projektu Rafnik byl jednoplošné koncepce, rozpětí křídla činilo 17,5 metru. Trupové nosníky, mezi kterými byl tank pod nosným křídlem za letu upevněn, nesly vzadu vodorovnou ocasní plochu s velkou jednoduchou symetrickou svislou ocasní plochou. Řešení samostatného letového podvozku nosné části pak viditelně eliminovalo celou řadu problémů pozdějších projektů, kde „létající tank“ měl k pohybu s křídly po zemi, ke startu i přistání používat svůj vlastní podvozek.

Předpokládaná rychlost letu Rafniku se udávala na 150 až 160 km/h. Pro start se počítalo s délkou dráhy 500 až 600 metrů, na přistání mělo stačit 400 metrů. Zajímavé také bylo použití křídelní palivové nádrže s palivem určeným pro let, mělo se tak ušetřit vlastní palivo v nádržích tanku pro boj na zemi. V roce 1937 se snažil zkonstruovat létající tank nazývaný Mas-1 (LT-1) a založený na technice BT-7 konstruktér Michail Smalko.

Křídla se měla na tanku sklápět pro jízdu po zemi a boj vzad a tank měl mít na přídi normální tažnou vrtuli, s níž měl být schopen samostatného a opakovaného vzletu. V boji měla být vrtule na přídi skryta pod pancířem. Ocasní plochy měly být údajně na vysouvacím nosníku. Ovšem konstruktér se dostal jen k dřevěnému modelu, jehož fotografie jsou známé. Jeho konstrukční řešení, která ale vymyslel a navrhoval, byla skutečně velmi zajímavá. Posádka tanku se měla zmenšit na dvě osoby.

iZdroj fotografie: Pierre-Oliver Buan / Creative commons / CC BY-SA
BT-7

Tank s pancéřováním 3–10 mm válcované oceli měl dostat nový motor Mikulin M-17BI o výkonu 700 koní, což mělo pro létání 4,5tunového monstra stačit. Vyzbrojen měl být dvěma spárovanými kulomety DC a jedním leteckým kulometem v otočné věžičce. Nábojů do kulometů měl mít celkem 5 000. Startovní rychlost na pásech, ale spíše na kolech bez pásů, měla dosahovat rozmezí 70–120 km/h, cestovní rychlost měla činit dle výpočtů až 200 km/h, dolet měl být 800 km.

Přesto Rudá armáda v praxi vyzkoušela přesun obrněné techniky vzduchem ve 30. letech, když na velkých vojenských cvičeních předváděla užaslým zahraničním pozorovatelům provedení výsadku i pomocí těžkých bombardérů TB-3, které při přistání na připraveném území měly mezi koly podvozku upevněné lehké tančíky T-27. Ale i toto byly pouze pokusy „pro oči“ a do běžné vojenské praxe ruských výsadkových vojsk se nedostaly.

A-40 od Antonova se jednou vznesl

Nejslibnější se nakonec ukázala myšlenka nikoli samostatně poháněného tanku, ale tankového kluzáku, k jehož zkonstruování dostal konstruktér Oleg Antonov příkaz v roce 1941. Princip použití byl jednoduchý, lehký tank se dopraví s křídly přes linii fronty k partyzánům, tam přistane a v týlu Němců zásadně posílí výzbroj partyzánských oddílů. Antonov šel co nejjednodušší cestou. Zvolil za základ svého tankového kluzáku tehdy nejlehčí pásové vozidlo v Rudé armádě, lehký dvoumístný tank T-60 o hmotnosti 6 tun.

Celá nosná část kluzáku měla být co nejjednodušší a co nejrychleji masově vyrobitelná, celá ze dřeva a plátna. Oleg Antonov proto připravil jednoduchou dvoupříhradovou dvouplošnou konstrukci s kormidly na delších nosnících, která se měla připevnit k samotnému tanku shora. Stroj se označoval jako A-40 nebo KT. Plánovalo se, že ho bude táhnout těžký bombardér, v patřičné vzdálenosti kluzák s tankem uvolní a ten doplachtí k cíli a přistane. Ve městě Ťumeň se povedlo stroj zkonstruovat a postavit už v roce 1942.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
T-60

Ale pokusy s ním odstartovat za čtyřmotorovým bombardérem ANT-6 neboli TB-3 nebyly úspěšné, bombardér se ukázal jako příliš slabý. Mezi 7. srpnem a 2. září 1942 probíhaly pokusy o let A 40, které prováděl sovětský plachtař N. Anochin, když předtím musel nejdříve projít výcvikem řidiče tanku. Při startu pomáhal tank při rozjezdu vlastním pohonem, při vyšší rychlosti řidič ale musel vypnout spojku a nechat se vléci.

Jediným tehdejším sovětským letounem schopným s monstrem KT vůbec odstartovat se ukázal být čtyřmotorový bombardér Petljakov Pe-8. Ale i ten měl velké problémy a v podstatě při zkouškách s KT ve vleku jen jedinkrát odstartoval, letěl přitom na minimální rychlosti, a to jen díky přízemnímu efektu. Bylo jasné, že v této podobě se KT (Krylja tanka) nevznese více než 30 metrů nad zem a pro přelet fronty rychlostí maximálně 150–180 km/h to naprosto nestačilo. Ze sériové výroby A 40 KT tedy sešlo.

Celá řada historických pokusů

O podobný princip se na konci 2. světové války snažilo Japonsko, ale jejich konstrukce nikdy neodstartovala. Britové se zase rozhodli pro konzervativnější, avšak účinný způsob, který vlastně létajícím tankem nebyl. Sestrojili velký kluzák Hamilcar, jenž mohl uvnitř přepravovat lehký průzkumný tank Mk.VII Tetrarch nebo A 17. To se opravdu podařilo a několik jich bylo použito třeba při vylodění v Normandii.

Naopak se nerealizovaly nápady na tanky, které by se pohybovaly vzduchem jako tažené vírníkové kluzáky, i když technicky byl princip tohoto pohybu vzduchem v Británii vyzkoušen v praxi pomocí speciální nástavby na legendárním Jeepu, označeném pro tyto zkoušky jako Hafner Rotabugy, Malcolm Rotaplane či M.L. 10/42 Flying Jeep, což byl v roce 1943 pokus získat doslova létající Jeep Willys MB, jenž by mohl být letecky vysazován podle místa potřeby a na zemi by vojákům zajistil rychlou přepravu.

iZdroj fotografie: Public Domain
Hamilcar a tank M-22

Při pokusech byl ve vzduchu tažen na laně za dvoumotorovým bombardérem AW Whitley. Technicky to byl úspěch, ale zkoušky skončily až v září 1944, a to už vlastně létající Jeep nebyl zapotřebí. Klasický létající tank vlastně nebyl dodnes zkonstruován, ale tanky se dnes do vzduchu dostanou na palubě velkých transportních letadel. Na ta největší se jich může vejít i několik, ale musí až na výjimky samozřejmě přistávat na letišti.

Hlavně v Rusku stále počítají s tím, že své obrněné stroje budou i nadále vysazovat především v zápolí případného nepřítele z letících transportních letadel, dnes Il-76, pod kupolemi padáků. Vypadá to, že je nepoučil ani debakl výsadkářů v bojích o Kyjev v letošním roce. Za náhradu myšlenky létajících tanků se ale dají považovat bitevní vrtulníky, které už dnes jako zcela svébytná vojenská technika disponují obrovskou palebnou silou a pohyblivostí a jsou značně odolné při správném nasazení proti systémům PVO.

Co by podle vás bylo třeba k úspěšné konstrukci létajícího tanku?

Zdroj: TechInsider
Diskuze Vstoupit do diskuze
142 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Prodej uhlí hýbe světem
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Vše o Tollundském muži, 2 400 let starém bažinatém těle. Byl tak dokonale zachován, že byl považován za nedávnou oběť
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Přírodní prostředky, které odstraní hlen při infekci: Kurkuma, zázvor nebo také horká pára
adbz.cz
adbz.cz
Doba sušení prádla se zkrátí na polovinu: Do pračky stačí přidat ručník, funkční je také metoda „na burrito“