Rusko zdvojnásobilo výrobu nejtěžší stíhačky na světě. Ukrajinské svědectví popisuje, jak bomby ničí i podzemní bunkry

Šéf ruské Sjednocené letecké korporace (UAC) Vadym Badecha v březnu 2025 veřejně oznámil, že výroba stíhacích bombardérů Su-34 dále roste. Přesný počet kusů nepadl, a právě v tom je jádro problému. Propagandistické interpretace mluví o třiceti strojích ročně, jenže otevřené analytické zdroje ukazují realitu střízlivěji. Britský think-tank RUSI ve studii o zranitelnostech ruské letecké výroby odhaduje, že v roce 2022 opustilo továrnu v Novosibirsku devět Su-34, o rok později třináct a pro rok 2025 byl stanoven cíl sedmnáct kusů. Pokud tedy mluvíme o zdvojnásobení oproti předválečné úrovni sedmi až osmi strojů ročně, čísla sedí, ale na úrovni vyšších jednotek až nižších desítek, nikoli tří desítek. Pro rok 2026 lze při zachování trendu opatrně odhadovat výrobu kolem osmnácti až dvaceti kusů. I tak jde o výrazný nárůst, který Rusku umožňuje průběžně doplňovat ztráty a udržovat tlak klouzavých bomb na celé délce fronty.

Kolos mezi stíhačkami

Označení „nejtěžší stíhačka na světě“ není marketingová nadsázka. Exportní karta Rosoboronexportu uvádí u verze Su-34E maximální vzletovou hmotnost 45 100 kilogramů, rychlost Mach 1,5 (přibližně 1 850 km/h), praktický dostup 15 350 metrů, vnitřní zásobu paliva 11 250 kilogramů a maximální bojovou zátěž 8 500 kilogramů. Pro srovnání: americký Boeing F-15EX Eagle II, nejbližší západní protějšek v kategorii těžkých úderných stíhaček, má maximální vzletovou hmotnost 36 741 kilogramů, zato dosahuje rychlosti Mach 2,5 (přibližně 3 060 km/h) a unese užitečné zatížení 13 381 kilogramů. Evropský Typhoon FGR4 je pak ještě lehčí víceúčelový stroj s důrazem na obratnost a síťové vedení boje, nikoli na masivní bombardování.

Su-34 tedy není klasická stíhačka. Je to dvoumístný úderný kolos s pancéřovanou kabinou z titanu, navržený k tomu, aby přiletěl nízko a rychle, shodil tuny výbušnin a odletěl. Právě tato koncepce z něj dělá ideální nosič klouzavých bomb, které dnes definují charakter ruského leteckého působení nad Ukrajinou.

Bomby, které mění pravidla

Hlavní zbraní Su-34 nad ukrajinskou frontou nejsou řízené střely, ale paradoxně staré sovětské letecké pumy, ovšem vybavené křídly a satelitním naváděcím modulem UMPK, který z nich dělá klouzavé střely s doletem desítek kilometrů. Nejčastěji nasazovaná FAB-500 M-62 váží 497 kilogramů a nese 207 kilogramů trhaviny. Účinek její tlakové vlny ohrožuje živou sílu a nechráněná vozidla do vzdálenosti přibližně 140 metrů.

Pak je tu FAB-3000. Podle serveru Janes nese klouzavá verze této pumy vysoce explozivní bojovou část o hmotnosti 1 387 kilogramů, tedy zhruba 6,7krát více výbušniny než FAB-500. Rozdíl není jen aritmetický. Zatímco menší puma rozruší zákop nebo lehký kryt, FAB-3000 dokáže prorazit a zničit i hlubší podzemní opevnění. A právě to popisují svědectví z fronty.

Svědectví z fronty: bunkr už neznamená bezpečí

Reportáž deníku The Independent z okolí Charkova zachytila slova ukrajinského vojáka, která shrnují novou realitu: po zásahu hlubokého bunkru těžkou klouzavou pumou je člověk „pravděpodobně mrtvý“. Na zákopy a kryty se už nelze spolehnout tak jako dřív. Nejde o laboratorní test, jde o zkušenost lidí, kteří v těch bunkrech žijí a bojují už více než čtyři roky.

Ještě výmluvnější je případ Avdijivky. Ukrajinska Pravda podrobně popsala pád opevněného bodu Zenit, pozice s betonovými stavbami a rozsáhlými podzemními bunkry, která byla považována za jednu z nejsilnějších na celé frontě. Přesto byla nakonec opuštěna. Kombinace masivního leteckého bombardování a pozemního tlaku zlomila i to, co mělo vydržet. Vojáci v Doněcké oblasti podle reportáží AP popisují, že kvůli klouzavým bombám zůstávají pod zemí celé dny, ale ani tam nemají jistotu přežití. Bombardování nekončí.

Proč je těžší bránit se bombě než letounu

Analytici citovaní serverem Kyiv Independent formulují problém jasně: klouzavé pumy jsou v závěrečné fázi letu téměř nemožné spolehlivě sestřelit. Nemají motor, letí balistickou drahou, jsou relativně malé a levné. Obrana proti nim v posledních sekundách před dopadem je technicky i ekonomicky neúnosná ve velkém měřítku.

Účinnější cesta vede přes nosiče. Systémy typu Patriot nebo SAMP/T mohou ohrozit Su-34 ještě před odhozem pumy, případně ho donutit vypouštět z větší vzdálenosti, což snižuje přesnost. Další vrstvou je rušení satelitní navigace, které může odkloňovat pumy od cíle. A konečně údery na ruská letiště a logistické zázemí, které omezují počet vzletů.

Jenže právě tady vstupuje do hry zdvojnásobená výroba. Podle odhadu RUSI přišlo Rusko během války zhruba o čtyřicet Su-34. Pokud ale továrna v Novosibirsku dodává sedmnáct a více nových strojů ročně, ztráty se do značné míry vyrovnávají. Tlak klouzavých bomb tak není jednorázová epizoda, ale strukturální problém, s nímž se Ukrajina a její spojenci budou muset vypořádávat dlouhodobě.

Co to znamená pro Ukrajinu i NATO

Pro Ukrajinu je situace alarmující. Statické, dlouhodobě známé pozice se stávají smrtelnou pastí. Válka si vynucuje neustálý pohyb, rozptyl a budování hlubších, odolnějších krytů, což stojí čas, materiál i životy. Pro alianční partnery je to varování: v případném širším konfliktu by NATO čelilo ruskému modelu masového bombardování z bezpečné vzdálenosti z taktických platforem, proti němuž neexistuje jednoduchá a levná odpověď.

Aliance sice disponuje vrstvami obrany (stíhacím letectvem, systémy dlouhého dosahu i průzkumně-velitelským řetězcem), ale klíčové je odstrašení a ničení nosiče ještě před odhozem. Samotná puma v posledních sekundách letu je příliš rychlá, příliš levná a příliš těžká na to, aby ji spolehlivě zastavil jakýkoli dnešní systém.

Su-34 není nezastavitelná superzbraň. Je to ale stroj, který Rusko dokáže vyrábět, ztrácet a znovu vyrábět, a právě v tom spočívá jeho skutečná nebezpečnost.