Nejrychlejší stíhačka 60. let byla „pohřbena“ i přesto, že měla skvělé výsledky. Přednost dostala válka ve Vietnamu

Když v 50. a 60. letech vrcholila studená válka, snažily se Spojené státy i Sovětský svaz získat nad svým soupeřem v převahu ve všech možných oblastech. Američané se přitom soustředili na oblast letectva, a to jak průzkumného, tak stíhacího. Již před půl stoletím se pokoušeli vytvořit průzkumný stealth letoun s velmi vysokou rychlostí. Takový požadavek se ovšem ukázal ve své době jako nemožný, a tak začali pracovat na rychlém průzkumném stroji, z něhož nakonec vznikl projekt superrychlé stíhačky Lockheed YF-12.

Stíhací letoun Lockheed YF-12 vycházel z průzkumného

Na konci 50. let hledalo americké letectvo náhradu za letoun Convair F-106 Delta Dart; zásadním požadavkem přitom bylo, aby byla opravdu rychlá. Původní myšlenka plánovala postavit letadlo North American XF-108 Rapier, ale program byl nakonec zrušen. Do popředí se pak dostala vize Kellyho Jonsona, legendárního konstruktéra společnosti Lockheed, a sice využít ke konstrukci projekt průzkumného letounu Lockheed A-12 stavěného pro CIA. Ten měl létat ve velkých výškách a rychlostí značně nad Mach 3.

To byl dobrý základ, ale důvodů, proč s Ústřední zpravodajskou službou spolupracovat, bylo více. Její dosavadní pokroky totiž ušetřily značné množství času i peněz na výzkum, neboť se mnohé prvky z A-12, ale i XF-108, daly použít u stíhacího letounu YF-12. Američané navíc chtěli projekt průzkumného stroje před Sověty co nejvíce utajit; a kdo jiný se o to mohl zasadit lépe než CIA? Jelikož si byla letadla velmi podobná, mohly být průzkumné stroje vydávány za stíhačky, a i proto tehdejší prezident USA Lyndon B. Johnson v roce 1964 o projektu informoval veřejnost.

iZdroj fotografie: Uživatel / Creative Commons / CC BY-SA

Jenomže přestavba letounu zdaleka nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, neboť na rozdíl od průzkumného stroje musí nést stíhačka řadu vybavení, potažmo zbraňových systémů. Na Lockheed YF-12 bylo nutné zcela přepracovat příď, aby se do ní vešel radar Hughes AN/ASG-18, a dále se musel dovnitř vtěsnat operátor, který by měl na starosti zbraně. Například trojici střel vzduch-vzduch Hughes AIM-47A umístěnou v trupu letounu.

Vysoká rychlost i dostup stíhačky YF-12

Letadlo dlouhé 30,97 metru s rozpětím křídel 16,95 metru se poprvé vzneslo ze země 7. srpna 1963. A nutno uvést, že mnohé požadované parametry stroj opravdu splňoval. Dokázal letět rychlostí Mach 3,35 a dosáhnout nadmořské výšky přes 27 kilometrů. Když se ukázalo, že je schopen odpalovat i střely, poslalo letectvo objednávku na 96 strojů; tím to ale skončilo, ministerstvo na ně totiž nikdy neuvolnilo peníze. Důvod byl prostý, finančně náročný konflikt ve Vietnamu, a navíc letoun vyžadoval mnohahodinovou přípravu k letu., což byl značný problém.

Nakonec byly tedy vyrobeny pouze tři stroje, které později skončily u vesmírné agentury NASA, kde sloužily k různým testům. Jeden stroj byl nenávratně poškozen při havárii v roce 1966, druhý pak začal v roce 1971 hořet během letu; piloti se z něj museli katapultovat. Poslední letoun byl v roce 1979 převeden do sbírek Národního muzea letectva Spojených států amerických na letecké základně Wright-Patterson poblíž Daytonu ve státě Ohio. Mnohem větší úspěch měl ale později stealth bombardér B-2 Spirit.