Do operací na Ukrajině se zapojily také taktické bombardéry Su-24. Ve výzbroji je mají letectva obou válčících stran

Dalším strojem zapojeným do války na Ukrajině vyvolané ruskou invazí je nadzvukový útočný letoun Su-24. Tento stroj mají ve výzbroji obě strany. Byl totiž vyráběný Sovětským svazem a při jeho rozpadu si ho nástupnické státy rozdělily. Letouny, kterých má Rusko mnohonásobně více, 274 ruských oproti 17 ukrajinským, se mohou lišit kvůli prováděným modernizacím v posledních letech.

Problémy s vývojem navigačně útočného systému

Bombardér byl určen k tomu, aby v nízkých výškách za každého počasí pronikal nadzvukovou rychlostí nad území nepřítele a útočil zde na pozemní cíle. V Sovětském svazu začali podobný letoun hledat hned na začátku 60. let minulého století, už když byl zaváděn frontový bombardér Su-7. Armáda chtěla, aby jeho nástupce byl nadzvukový i při přízemním letu, a mohl tak snáze unikat protiletadlové obraně.

Zároveň měl být schopen přistání a startu na krátké ploše, a dokonce původně měl být kategorie STOL, tj. měl startovat a přistávat kolmo. Z tohoto požadavku ale Suchojově kanceláři vyšlo šestimotorové monstrum S-58M odvozené od Su-15 (mělo navíc 4 zdvihové motory), avšak po praktických zkouškách prototypu bylo od tohoto řešení raději upuštěno. Vývoj pokračoval.

V roce 1965 z původního návrhu dvoumístného dvoumotorového stroje s piloty za sebou a pevným deltakřídlem vznikl projekt letounu T-6-1, stále ještě s pevným křídlem, ale s novým kokpitem se sedadly pilotů vedle sebe, poprvé v SSSR. Nový kokpit byl pragmatickou odpovědí na skutečnost, že připravený nový radar Orion-A pro zástavbu v přídi byl značně rozměrný.

Mimochodem, vývoj letounu byl předtím v roce 1963 pozastaven minimálně na rok ve stádiu po dohotovení první verze, tehdy označované T-58, která už byla představena velení letectva v podobě makety 1 : 1, protože konstrukční kancelář OKB-794 Leninec nedokázala ani po dvou letech dovyvinout funkční speciální tzv. „pokročilý navigačně útočný systém PNS-24“ se sofistikovaným palubním počítačem s kódovým označením Puma, který byl od počátku plánován jako jádro nového letounu. 

Říká se, že konstrukci ovlivnil americký F-111

V té době už byl znám projekt TFX, ze kterého v USA vznikl americký F-111 s proměnnou geometrií křídla. Měnitelná geometrie křídel v té době byla ve světě brána jako jediná aerodynamická možnost k zajištění požadovaného rozsahu letových vlastností nových vojenských nadzvukových letadel.

I v SSSR tuto technologii začali uplatňovat u svých nových vojenských letounů, technicky ji zvládli zhruba v polovině 60. let minulého století. Dotklo se to nakonec i projektu T-6/Su-24, i když u Suchojů byli dlouho přesvědčeni, že potřebné letové vlastnosti u nového T-6 zvládnou i s pevným křídlem.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Vývoj kvalitativně tak nového letounu nebyl pochopitelně bez problémů. Prototyp T-6-1 z roku 1967 s pevným křídlem nakonec nevyhověl, a tak i u Suchojů museli sáhnout po křídlu s měnitelnou geometrií. Vyzkoušeli si ho na upraveném letounu Su-7, z něhož pak vyvinuli známé bitevníky Su-17 a Su-22, které byly krátce i ve výzbroji českého letectva. První skutečný prototyp Su-24 tak, jak ho známe dnes, tehdy označovaný jako T-6 – 2I, vzlétl 17. 1. 1970.

Pověsti, že při zkouškách nové letadlo nejméně desetkrát havarovalo, přičemž zahynulo 13 zkušebních pilotů, však patří do oblasti polopravd, v seriózních zdrojích nic takového nenajdete. Spíše až po zavedení do řadové služby v roce 1976 začaly s letounem alespoň zpočátku značné těžkosti. Nikoli však technické, i když i ty měly svůj podíl na problémech letadla, ale spíše problematické se ukazovaly schopnosti pilotů, kteří na nové stroje přecházeli ze starších bitevních Migů-17 či Su-7.

Problémy s radarem a specifické ovládání letounu

Dělalo jim velký problém spoléhat na nový radar Orion-A a především radar Relief s funkcí kopírování povrchu země, integrovaný s vyladěným systémem PUMA. Pro piloty bylo nezvyklé létat nadzvukovými rychlostmi těsně, někdy i v třiceti metrech nad zemí a pokud se pilot špatně rozhodoval a zasahoval v této fázi necitlivě do řízení, trable byly na cestě velice rychle. Jinak se ovšem letoun Su-24 po zvládnutí jeho specifik ukázal být kvalitativním skokem jak v technice, tak v efektivitě a možnostech bojového nasazení v sovětském frontovém letectvu.

Práce na vývoji se však nezastavily a v roce 1983 byla do armády zavedena modernizovaná verze s názvem Su-24M. Podle vyjádření odborníků byla bojová účinnost Su-24M 1,5 až 2krát vyšší než původního Su-24. Přes složitost a náročnost tohoto bombardovacího Suchoje ho bylo vyrobeno ve všech verzích kolem 1 400. Sovětský svaz je později prodal i do několika dalších zemí.

Su-24 je letadlo s dvoučlennou posádkou tvořenou pilotem a operátorem zbraňových systémů. Je 22,53 m dlouhé a největší rozpětí křídel je 17,64 m. Vysoké je 6,19 m. Poháněno je dvěma motory Ljulka AL-21F-3A o tahu 76,4 kN (109,8 kN s příd. spal.). Dokážou mu udělit rychlost Mach 1,6. Při nízkém letu nad hladinou moře je pak letadlo schopno dosáhnout rychlosti Mach 1,06 neboli 1 315 km/h. Bojový dolet je slabinou všech ruských letadel, na vnitřní palivové nádrže doletí se zbraněmi k cíli jen 615 km daleko.

Letoun unese velký náklad zbraní

Letadlo má devět závěsných bodů, na které jdou umístit různé kombinace zbraní. Letoun je i nosičem taktických jaderných pum. Nesený náklad může mít hmotnost až 8 tisíc kilogramů. Ten může zahrnovat neřízené rakety buď v podvěšených raketometných blocích, jako S-5 (ráže 57 mm), S-8 (ráže 80 mm) nebo S-13 (ráže 122 mm), či jednotlivé speciální neřízené protizemní S-25 a další. Letadlo dokáže nést i řízené střely, například Ch-23, Ch-59, případně protilodní střelu Ch-31.

Lze ho osadit i vysoce sofistikovanými protiradiolokačními střelami, nejjednoduššími „železnými“ leteckými pumami – letoun však zvládá i přesně naváděnou munici. Letadlo Su-24 je vybaveno i hlavňovou výzbrojí, má zabudovaný kanón ráže 23 mm se zásobou 500 nábojů. Ačkoli není určeno na letecké souboje, může nést i rakety vzduch-vzduch R-60. Ruské letectvo své stroje upravilo i k nesení svých novějších střel krátkého dosahu R-73.

iZdroj fotografie: Dmitry A. Mottl / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun disponuje i systémy, které mají ztížit jeho zaměření a oklamat na něj vypálené střely. Existují i verze pro průzkum. Specialitou, jež je i dnes předmětem utajování, jsou speciální podvěsné kontejnery pro radioelektrický boj, které je také Su-24 schopen použít.

Hodně fám se vynořilo v roce 2014 po demonstrativním několikanásobném průletu Su-24 vybaveného systémem Chibini v Černém moři nad torpédoborcem USS Donald Cook se systémem AEGIS. Ruská strana dodnes mluví o tom, že paralyzovala elektroniku na americké lodi, americká strana to vehementně popírá.

Jeden letoun ztracen v Sýrii

Letoun v minulosti navštívil i ČSSR, když se na podzim r. 1984 ruská letka s letouny Su-24 zúčastnila cvičení Varšavské smlouvy u nás, Štít-84. Základnou pro ně bylo letiště Pardubice, kam přiletěli dva týdny před zahájením cvičení, zřejmě z Maďarska. Strážní službu kolem letadel a hangárů se Su-24 vykonávali ruští vojáci a domácí se k letadlům Su-24 prakticky vůbec nedostali.

Celý týden před cvičením transportní ruský vrtulník Mi-6 vozil do Pardubic munici, po zahájení „bojů“ ji piloti na Su-24 za dva dny spotřebovali. Pak zase spokojeně odletěli do Maďarska. Tento letoun nejčastěji používal Sovětský svaz či Rusko třeba v Afghánistánu, Čečensku nebo v Gruzii.

Letoun byl nasazen i ve světě například v Libyi nebo Sýrii. Právě zde měl být minimálně jeden ztracen, v roce 2015 sestřelilo ruský letoun za poněkud nejasných okolností Turecko na hranici se Sýrií. Minimálně jeden letoun ztratila Ukrajina v bojích se separatisty nad Donbasem. Aktuálně se ukrajinské Su-24 měly účastnit útoku na ruské výsadkáře v Hostomelu, ruské naproti tomu měly bombardovat různé ukrajinské cíle.

Jak moc se Su-24 hodí do moderních vojenských konfliktů?

Zdroj: AirforceTechnology