Strana konfliktu, jejíž letectvo dokáže pozemní vojska účinně ničit ze vzduchu, obyčejně získá velikou výhodu. Existují i letouny k tomuto úkolu přímo určené.
Na obou stranách ruské invaze na Ukrajinu bojuje několik shodných letounů, protože země je mají ve výzbroji ještě z dob Sovětského svazu. Jedním takovým je i dvoumotorový letoun určený k blízké podpoře pozemních jednotek Su-25. Je dobře známý i v České republice, která ho používala i ve svém letectvu. Stroj přezdívaný kvůli množství závěsníků „hrábě“ ale česká armáda již v roce 2000 vyřadila.
Rusko má bitevníků mnohem více
V konfliktu, který v současnosti na Ukrajině probíhá, je podobný letoun velmi užitečný. Hlavní boje se uskutečňují na zemi a často za využití obrněné techniky. Obě strany proto tato letadla nasazují. Ukrajina opakovaně uvedla, že její letectvo se svými Su-25 zaútočilo a zasáhlo ruské cíle. Je to možné, protože měla před válkou 17 Su-25. Naopak jsou známé fotografie sestřelených ruských strojů. To jich má mít téměř 200.
Letoun pochází z doby Sovětského svazu, který má velkou tradici silně vyzbrojených bitevních letadel na podporu pozemních vojsk již od druhé světové války. Ovšem s nástupem reaktivních letadel neměli Sověti po vyřazení pístových Il-10 ve výzbroji žádný bitevní specializovaný letoun. Nové prototypy v SSSR vyvinuty a odzkoušeny byly, ale ani Tupolev Tu-91 Byčok (turbovrtulový), ani Il-40 a jeho varianta IL-42, první proudový bitevní letoun na světě přezdívaný Hrbáč, se do sériové výroby a do výzbroje ruského letectva nedostaly.
Až když USA začaly vyvíjet specializovaný bitevní letoun v programu, z něhož vyšel a byl zařazen do výzbroje známý stroj A-10, na konci 60. let se rozhodli i v SSSR vyvinout jako odpověď svoji protiváhu. Stal se jí Suchojův prototyp T-8/Su-25. Ten ve výběrovém řízení porazil Iljušinův Il-102, který ale nebyl nic jiného než oprášený, zjednodušený a upravený projekt Il-40. Prototyp Su-25 vzlétl v roce 1975, na začátku 80. let začal být zařazován do výzbroje.
Letoun je schopen bezpečného letu na jeden motor
Jedná se o dvoumotorový jednomístný letoun, modernizované ruské verze T a TM jsou ale již dvoumístné. Existuje i dvoumístná cvičná verze. Protože bylo jasné, že stroj bude létat a útočit v malých výškách, dbá se u něj na pasivní i aktivní prvky obrany. Například kokpit je pancéřovaný titanovými deskami o tlouštce 25 mm, palivové nádrže jsou naplněny ochrannou disperzí a plynem, jež minimalizují možný výbuch po zásahu.
Neobvyklé je, že další titanovou pancéřovou vanou je chráněn pouze jeden motor, zřejmě z ekonomických důvodů a díky skutečnosti, že letoun je schopen bezpečného letu i na jeden motor. Všechny důležité systémy letadla jsou dále chráněny pancířem odolávajícího střelám do ráže 20 mm. Když v Afghánistánu začaly kvůli Stringerům ztráty Su-25 stoupat, byla mezi motory instalována další 5 mm pancéřová deska dlouhá 1,5 m.
S ní byla zabudována nová integrovaná automatická hasicí pěnová zařízení u každého motoru a na vrchní část obou motorových gondol byly přidány další výmetnice klamných cílů. Díky této ochraně během dalších bojů v Afghánistánu pak nebyl zaznamenán ani jeden výbuch palivové nádrže po zásahu a žádný z pilotů nebyl zabit uvnitř pancéřového kokpitu.
Jde o podzvukový letoun. Jeho maximální rychlost je 950 kilometrů v hodině. Jeho dolet je až 1 950 km a podle instruktážní knížky pro piloty dokáže vystoupat do výšky 7 000 m. Během zkoušek ale prokázal, že běžně překonává i 10 km a maximální dosaženou výškou bylo 14 600 m. Tuto vlastnost nyní často využívají ruští piloti bojující na Ukrajině, když let ve výšce nad deset kilometrů používají jak při příletu k cíli, tak pak při odletu na své letiště. Chrání se tak před zbraněmi MANPAD v rukou ukrajinských vojáků.
Letoun nelétá příliš rychle
Pro svoji ochranu je vybaven i detektorem ozáření letounu radarem ze zadní polosféry a radarovou rušičkou. Může také vystřelovat větší množství světlic jako „návnady“ pro infračerveně, resp. tepelně naváděné střely. Je také konstruován tak, aby měl co nejmenší infračervenou signaturu. Prázdný letoun má hmotnost téměř 10 tun.
Je 15,15 m dlouhý a má rozpětí křídel 14,36 m. V jednomístné verzi unese až 4 400 kg pum, raket a jiné bojové zátěže na deseti závěsných bodech na křídle. Novější ruská verze TM unese až 6 000 kg. Jeho hlavňovou výzbroj tvoří dvojkanón GŠ-30-2 ráže 30 mm, zpočátku však byl velmi nespolehlivý. Na závěsech pod křídlem mohou být například podvěsy pro neřízené rakety nebo dva podvěsy s dvěma kanóny ráže 23 milimetrů.
Na závěsníky lze umístit i řadu druhů pum od obyčejných až po přesně naváděné. Případně se dají nahradit různými střelami proti pozemním cílům, jako jsou Kh-23, protitankové naváděné 9K121 Vichr a další. Ačkoli není Su-25 určený k leteckému souboji, je poměrně obratný a silné motory mu umožňují velkou akceleraci. Do 7 km nastoupá po startu za méně než 2 minuty a pro možný vzdušný boj bývá vyzbrojen i střelami vzduch-vzduch krátkého dosahu, jako jsou K-13A nebo R-60.
Letadla byla ze Sovětského svazu vyvážena do celého světa, a proto se účastnila mnoha konfliktů. Sověti je nasadili v Afghánistánu, Irák v bojích s Íránem nebo byly použity v bojích o Náhorní Karabach. Rusko pak ve válkách, které vedlo v Čečensku, Gruzii, Sýrii nebo na Ukrajině. Ta zase několik letounů ztratila v bojích na Donbase před osmi lety. Kolik v současném konfliktu bylo zničeno ukrajinských Su-25, se neví, ale několik svých Su-25 podle fotografií zcela jistě ztratilo na Ukrajině Rusko. A to i kvůli použití protiletadlových systémů MANPADS.
Čeho by se měli vojáci na zemi od Su-25 především obávat?
Zdroj: AirforceTechnology
Události
|
PŘEČTENÍ: 69925
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 71385
