Rusko v roce 2019 objednalo 76 stíhaček páté generace Su-57. K listopadu 2026 jich má armáda podle nezávislých odhadů sotva 20 až 25.
Květen 2019, Soči. Vladimir Putin stojí před kamerami a oznamuje, že Rusko nakoupí 76 letounů Su-57 do roku 2028. Mluví o „nejlepších stíhačkách na světě“. Kontrakt podepsaný o měsíc později na agentuře TASS vypadá jako startovní výstřel: Moskva konečně vstoupí do éry stealth letounů páté generace a postaví se po bok americkému F-35. Od té doby uplynulo sedm let. A místo desítek hotových strojů ročně se ruský průmysl plazí tempem jednotek kusů, zatímco oficiální rétorika zní, jako by se nic nedělo.
Sliby versus realita: aritmetika, která nesedí
Ruské sliby kolem Su-57 se dají seřadit do přehledné časové osy, a každý z nich je dnes v rozporu s tím, co víme.
- 2019: Kontrakt na 76 kusů do roku 2028.
- Prosinec 2020: Tehdejší ministr obrany Sergej Šojgu prohlašuje, že do konce roku 2024 armáda dostane 22 Su-57.
- Říjen 2021: Rostec tvrdí, že do roku 2027 vstoupí do služby přes 70 kusů.
- Listopad 2026: Nezávislý ukrajinský server Militarnyi odhaduje celkový počet dodaných strojů na 20 až 25.
Tři dodávky za celý rok 2026, v únoru, září a listopadu, přitom podle zveřejněných záběrů představují dohromady pravděpodobně čtyři až pět letounů. Listopadová „další partie“, jak ji označila Sjednocená letecká korporace (UAC), na videích vypadá jako jediný stroj. Přesto tisková služba UAC/Rostecu mluví o „nejvíce vyzkoušeném stíhači páté generace“ a ujišťuje, že „tempo výroby se nesnižuje“.
Aby Rusko splnilo vlastní kontrakt na 76 kusů do konce roku 2028, muselo by od teď dodávat zhruba 24 až 27 letounů ročně. To je násobek čehokoli, co dosud předvedlo.
Proč to nejde rychleji
Problém Su-57 není v tom, že by letoun neexistoval. Existuje, létá, Rusko ho formálně převzalo do výzbroje. Potíž je v tom, že ho ruský průmysl neumí stavět v sériích, které by odpovídaly velmocenským ambicím.
Francouzský institut Ifri ve studii z roku 2025 pojmenovává hned několik příčin: chronické potíže s kritickými subsystémy včetně motorů, omezený přístup k elektronickým součástkám kvůli západním sankcím a celkové kapacitní limity výroby. K tomu v dubnu 2026 přibyl požár v dílně č. 46 závodu v Komsomolsku na Amuru, tedy přesně tam, kde se vyrábí kompozitní díly pro drak Su-57. Podle serveru MILMAG šlo o pracoviště produkující kolem 300 druhů kompozitních dílů, z toho asi 100 velkorozměrových. Oficiální vyčíslení škod Rusko nezveřejnilo. Že požár výrobu dál zpomalil, je víc než pravděpodobné.
Válka na Ukrajině navíc tlačí ruský průmysl k preferenci zavedených typů (Su-34, Su-30SM, modernizovaných MiG-31), které se dají opravovat a vyrábět ve větších objemech. Su-57 je v tomto kontextu luxus, na který kapacity nestačí.
F-35 a J-20: srovnání, které bolí
Když Moskva Su-57 rámovala jako svou odpověď na F-35, sama si nastavila měřítko. A to měřítko je nemilosrdné.
| Letoun | Dodáno celkem (k podzimu 2026) | Roční tempo |
|---|---|---|
| F-35 (Lockheed Martin) | 1 387 | cca 130–160 ročně |
| J-20 (Čína) | cca 300 | cca 120 ročně |
| Su-57 (Rusko) | 20–25 | jednotky kusů |
Lockheed Martin dodal jen v letech 2019 až 2025 celkem 936 kusů F-35. Čínský J-20 podle britského think-tanku RUSI dosáhl v polovině roku 2025 přibližně 300 strojů ve službě s tempem kolem 120 ročně. Su-57 stojí proti oběma programům jako statistická odchylka.
Nejde přitom jen o počty. Ifri hodnotí stealth vlastnosti Su-57 jako výrazně slabší než u F-35 či F-22. Koncepčně je Su-57 větší dvoumotorový stroj s jiným přístupem k radarovému odrazu, ale ani v této disciplíně nedosahuje úrovně západní páté generace.
Proč Rusko nepřizná pravdu
Přímé přiznání, že program Su-57 zaostává o roky za plánem, by rozbilo několik pilířů najednou. Domácí narativ o technologické soběstačnosti. Exportní marketing, který má přilákat zahraniční odběratele. A obraz „nejlepšího letounu své třídy“, který UAC opakuje v každé tiskové zprávě.
Agentura AP s odkazem na britské zpravodajské hodnocení upozorňuje ještě na jeden motiv: Rusko Su-57 záměrně drží mimo vysoce rizikové mise nad Ukrajinou, protože se bojí ztráty stroje. Sestřelený Su-57 by znamenal reputační katastrofu, kompromitaci citlivých technologií a ránu exportním vyhlídkám. Proto letoun slouží hlavně k odpalování střel dlouhého dosahu zpoza frontové linie, tedy v roli, kterou zvládne i starší Su-34 nebo MiG-31.
FlightGlobal ve svém přehledu World Air Forces 2026 uvádí u Ruska 30 aktivních Su-57, což je číslo vyšší než nezávislé vizuální odhady. Už samotný rozestup mezi těmito údaji vypovídá o neprůhlednosti ruských dat. Když se nedá spolehlivě zjistit ani to, kolik letounů vlastně existuje, každé oficiální prohlášení o „rekordním tempu“ zní spíš jako mantra než jako zpráva.
Co to znamená pro NATO a Česko
Pro alianční plánovače včetně těch českých je nízký počet Su-57 relativně dobrá zpráva: Rusko dnes není schopné vést stealth kampaň většího rozsahu. Hlavní vzdušná hrozba leží jinde, v hustém systému protivzdušné obrany, v dálkových střelách a v široké flotile starších, ale početných typů. Ruské letectvo disponuje zhruba 400 stroji řady Su-27/30/35, přes 150 bombardéry Su-34 a 128 stíhači MiG-31. To je reálná síla. Su-57 je v tomto seznamu okrajová položka.
Ifri to shrnuje střízlivě: ruské letectvo zatím nepředstavuje pro NATO existenciální hrozbu ve vzdušném prostoru, ale jeho schopnost dálkového úderu a integrovaná protivzdušná obrana ohrožují alianční týl a infrastrukturu. Su-57 na tomto hodnocení nic nemění.
Program Su-57 tak dnes nepůsobí jako ruská obdoba F-35, ale jako technologicky ambiciózní projekt uvězněný v průmyslu, který ho nedokáže realizovat. Sedm let, kolem 25 letounů a rétorika, která se od reality odpoutala natolik, že už neslouží k informování, ale k sebeutvrzování.