Rus má problém, na který nestačí. Tu-22M3 mu budou dále havarovat, nebo úplně přestanou létat. Nezvládá motory

Tři havárie Tu-22M3 v Irkutské oblasti za necelé dva roky ukazují, že nejde o smůlu, ale o systémový problém stárnoucích motorů NK-25, pro které Rusko nemá náhradu.

Tu-22 i Zdroj fotografie: Dmitry Terekhov / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Dne 15. června 2026 se nad Irkutskou oblastí zřítil další ruský dálkový bombardér Tu-22M3. Čtyři členové posádky se stihli katapultovat, gubernátor Igor Kobzev předběžně ukázal přímo na selhání motoru. Byl to třetí pád stejného typu ve stejném regionu od srpna 2024. Ruské ministerstvo obrany pokaždé mluvilo o „technické závadě“, jenže když se tatáž formulace opakuje potřetí, přestává být vysvětlením a stává se přiznáním. Přiznáním, že flotila nadzvukových bombardérů stojí na pohonných jednotkách z éry Brežněva a nikdo nemá plán, jak je nahradit.

Tři pády, jeden vzorec

Chronologie je výmluvná. 15. srpna 2024 havaroval Tu-22M3 při cvičném letu v Irkutské oblasti, ruské ministerstvo obrany oznámilo technickou závadu, posádka přežila. 2. dubna 2025 spadl další stroj téhož typu ve stejném regionu; tentokrát jeden pilot zahynul, úřady opět uvedly technickou poruchu. A 15. června 2026 přišla třetí havárie, při níž gubernátor Kobzev poprvé veřejně pojmenoval konkrétního viníka: motor.

Tři nehody za 22 měsíců, pokaždé stejný typ, pokaždé stejná oblast, pokaždé technika. To už není série náhod. Je to provozní trend, který říká něco zásadního o stavu celé flotily.

Motor z roku 1972 a žádná náhrada v dohledu

Srdcem problému je dvouproudový motor NK-25 s přídavným spalováním. Výrobce UEC-Kuzněcov zahájil jeho produkci v roce 1972, tedy před více než půl stoletím. Každý NK-25 dodává tah kolem 245 kN v přídavném režimu a pohání Tu-22M3 na maximální rychlost přibližně 2 300 km/h, tedy zhruba Mach 1,88 (asi 2 300 km/h). Na svou dobu šlo o výkonný agregát. Jenže UAC i v roce 2026 stále uvádí Tu-22M3 s motory NK-25 a status projektu označuje pouze jako „modernization“. Žádný nový motor, žádná doložená sériová náhrada.

Přitom Rusko dokázalo, že restart výroby leteckého motoru zvládnout umí, ale jen tam, kde to mělo absolutní strategickou prioritu. Pro bombardér Tu-160M existoval státní program obnovy výroby motorů NK-32. Rozhodnutí padlo v roce 2010, práce běžely od roku 2011, investice přesáhly 8 miliard rublů (v tehdejších cenách zhruba 3,5 miliardy korun). V březnu 2021 Rostec ohlásil předání prvního Tu-160M s novými NK-32-02 k předběžným letovým zkouškám.

U NK-25 pro Tu-22M3 nic takového dohledat nelze. Žádné zvláštní státní rozhodnutí, žádný veřejný investiční program, žádná pilotní série. Průmyslové kapacity a peníze šly přednostně do strategičtějšího Tu-160M, který nese jaderné zbraně. Tu-22M3 zůstal na vedlejší koleji a jeho motory stárnou dál.

Pro srovnání: americký B-1B Lancer, koncepčně nejbližší západní protějšek Tu-22M3, je rovněž studenoválečný nadzvukový bombardér s měnitelnou geometrií křídla. FlightGlobal pro rok 2026 eviduje 40 aktivních B-1B u amerického letectva oproti 56 ruským Tu-22M. Zásadní rozdíl ale spočívá v údržbě a modernizačních programech: americká strana průběžně investuje do prodloužení životnosti motorů F101-GE-102, zatímco ruská řeší opakované nehody a nedokončenou modernizaci.

Modernizace, která nikdy nedorazila

Program Tu-22M3M měl být odpovědí. V srpnu 2018 šéf UAC Jurij Sljusar při slavnostním představení prvního prototypu slíbil, že dodávky modernizovaných strojů začnou od roku 2021. Starší plány ministerstva obrany počítaly dokonce s asi 30 modernizovanými kusy do roku 2020. Druhý prototyp vzlétl v březnu 2020, měly následovat státní zkoušky.

K červnu 2026 ale v otevřených oficiálních materiálech UAC ani Rostecu není dohledatelný důkaz, že by program přešel do sériové výroby. Webová stránka UAC k Tu-22M3 stále hovoří jen o fázi „modernization“, ne o hotovém produktu. Termíny z let 2018 a 2020 byly zcela zmeškaný. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, paradoxně zvýšila potřebu těchto bombardérů, ale současně odčerpala průmyslové kapacity do akutnějších programů.

Kolik jich vlastně ještě létá?

Tabulkové počty a reálná bojeschopnost jsou dvě velmi odlišné věci. FlightGlobal ve svém přehledu World Air Forces 2026 eviduje 56 aktivních Tu-22M v ruském letectvu, ale sám upozorňuje, že po ukrajinské operaci Spiderweb mohou být jeho počty „vyšší než skutečný stav“. Pro srovnání: v roce 2022, tedy na začátku plnohodnotné invaze, FlightGlobal uváděl 66 aktivních Tu-22M. Pokles o deset strojů za čtyři roky v tabulkách, a reálně zřejmě mnohem víc.

Šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov už v srpnu 2023 tvrdil, že po ukrajinských úderech na letecké základny Solcy a Šajkovka zůstalo provozuschopných jen 27 kusů Tu-22M3. Ukrajinská analytická syntéza z června 2026 jde ještě dál a odhaduje, že bojeschopných strojů může zbývat pouhých 9 až 10. Jde o ukrajinský odhad, nikoli nezávisle potvrzený fakt, ale i kdyby byl realitě jen vzdáleně blízko, znamená to dramatický propad z původní flotily.

Pro Ukrajinu je to relevantní především kvůli střelám Ch-22. Tato těžká protilodní a úderná raketa s doletem kolem 600 kilometrů a bojovou hlavicí o hmotnosti téměř tuny patří k nejničivějším zbraním, které Rusko proti ukrajinské infrastruktuře nasazuje. Tu-22M3 je jejím hlavním nosičem. Každý vyřazený bombardér tohoto typu znamená o jednu odpalovací platformu méně.

Co to znamená pro ruské dálkové letectvo

Rusko se ocitá v pasti, kterou si samo nastražilo. Sovětský průmyslový dědictví umožňoval provozovat stovky složitých strojů, ale jen dokud fungovaly výrobní linky, subdodavatelské řetězce a školení techniků. Jakmile se jednou tato infrastruktura rozpadla, její obnova trvá roky a stojí miliardy. U NK-32 pro Tu-160 to Rusko zvládlo za zhruba šest let intenzivní práce a masivních investic. U NK-25 pro Tu-22M3 se do podobného úsilí zjevně nepustilo.

Zbývající ruské dálkové letectvo (44 turbovrtulových Tu-95 a 15 modernizovaných Tu-160 podle FlightGlobal) může část zátěže převzít, ale ne plně nahradit specifickou roli Tu-22M3 jako nosiče Ch-22. Přesun úkolů na jiné platformy navíc znamená jejich rychlejší opotřebení.

Rusko veřejně neuvádí, kolik použitelných motorů NK-25 a náhradních dílů mu reálně zbývá. Každý další let stárnoucí flotily bez systémového řešení ale zvyšuje pravděpodobnost, že se chronologie irkutských havárií prodlouží o další řádek.

O čem svědčí ruský problém s motory?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Oto Dufek

Zobrazit další články