Za pár týdnů to přijde, začíná nová éra vzdušného boje. Autonomní dron Fury už létá po boku F-35

Viceprezident společnosti Anduril Jason Levin na konferenci Air, Space & Cyber Symposium 14. září 2026 prohlásil, že živé testy takzvané quarterback integration, tedy situace, kdy pilot F-35 začne Fury přímo řídit a úkolovat, proběhnou „v příštích týdnech či měsících“. Není to slib nasazení do války. Je to ale moment, po kterém se vzdušný boj přestane měřit počtem pilotů v kabinách a začne se měřit počtem platforem, které jeden pilot dokáže orchestrovat.

Od dronu k bezpilotní stíhačce

Fury nese oficiální označení YFQ-44A a spadá do kategorie Collaborative Combat Aircraft (CCA). Nejde o klasický průzkumný dron typu MQ-9 Reaper, turbovrtulový stroj s vytrvalostí přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a dvoučlennou posádkou na zemi, který krouží nad bojištěm a čeká na cíl. Fury je proudový bezpilotní letoun navržený pro vysoce ohrožený vzdušný boj. Podle oficiální stránky Andurilu dosahuje rychlosti až 0,95 Machu (zhruba 1 170 km/h), disponuje stíhací obratností a modulárními sloty pro senzory i zbraně. Vizuálně připomíná kompaktní tryskáč bez kabiny se stealth tvarováním trupu a náběžných hran.

Zásadní odlišnost od předchozí generace bezpilotních prostředků tkví v autonomii. Reaper potřebuje pilota a operátora senzorů, kteří sedí v kontejneru tisíce kilometrů daleko a ovládají stroj joystickem přes satelitní linku. Fury od svého prvního letu na podzim 2025 funguje poloautonomně, plní letový plán, spravuje let a přistává „na stisk tlačítka“, jak uvádí Anduril v oficiálním oznámení. Nikdo ji nepilotuje na dálku. Člověk zadává úkol, stroj ho vykoná.

Tři stupně k nové éře

Program CCA postupuje ve třech jasně oddělených fázích, které je důležité rozlišovat:

• Samostatný poloautonomní let – Fury prokázala schopnost vzlétnout, manévrovat a přistát bez klasického dálkového řízení. Při cvičení v rámci experimentální operační jednotky (EOU) amerického letectva zvládl jediný operátor start a návrat stroje po pouhých hodinách výcviku. Obsluha navíc předvedla rychlou výměnu inertní střely AIM-120 AMRAAM s běžícím motorem v řádu jednotek minut.
• Formační lety po boku F-35 – V červenci 2026 Fury letěla ve společném vzdušném prostoru a ve formaci s pilotovanou stíhačkou F-35. Šlo o fyzický společný let, nikoli jen datové propojení na dálku. Během těchto letů ale F-35 stroj Fury ještě přímo neřídila.
• Quarterback integration – Teprve tento krok promění F-35 ve vzdušné velitelské centrum. Pilot přestane být jen stíhačem a stane se koordinátorem celého týmu strojů. Bude Fury směrovat, přidělovat jí cíle, přesouvat ji v prostoru a využívat její senzory i zbraně jako rozšíření vlastního bojového balíku.

Skutečný přelom nenastane v okamžiku, kdy dron vedle stíhačky jen letí. Nastane, až pilot začne ve vzduchu řídit celý tým jako jeden bojový systém. A právě to je krok, který Anduril avizuje na nejbližší týdny.

Proč to mění pravidla hry

Lockheed Martin popisuje F-35 jako „quarterback of the skies“, stroj, který sbírá a slučuje data z desítek senzorů a sdílí je s celou formací. Přidejte k němu několik kusů Fury a dostanete něco, co americké letectvo nazývá „affordable mass“. Tedy počet. Rizikovou toleranci. Další nosiče senzorů a efektorů, které pilot nemusí riskovat vlastním životem.

Ekonomika je přímočará. Jedna F-35A stojí kolem 80 milionů dolarů. Fury má podle briefingu Andurilu při uvažovaných objemech výroby stát „výrazně pod 20 miliony dolarů“ za kus, tedy zhruba pod 460 milionů korun. Za cenu jedné pilotované stíhačky páté generace tak lze pořídit čtyři až pět bezpilotních wingmanů. A pokud jeden z nich sestřelí protivník, neztratíte pilota, ztratíte stroj, který se dá vyrobit znovu.

Americké letectvo původně plánovalo pořídit kolem 150 kusů CCA. Aktuální plány počítají s 500 stroji do roku 2032. Oficiální zdůvodnění tohoto skoku veřejně publikováno nebylo, ale logika je čitelná: Air Force nabyla důvěru v koncept, testování postupuje rychleji, než se čekalo, a představa, že levnější bezpilotní doprovod doplní nedostatek drahých pilotovaných strojů, získala strategickou váhu.

Závody, které neběží jen v Americe

Spojené státy nejsou jediné, kdo na této třídě pracuje. Přímo v americkém programu CCA soutěží Fury s konkurenčním strojem YFQ-42A Vengeance od General Atomics, který rovněž absolvoval letové zkoušky a integraci autonomního softwaru. Přímé srovnání výkonových parametrů obou strojů zatím veřejně dostupné není, obě firmy publikují spíše koncept a architekturu než kompletní tabulky.

Za hranicemi USA má Rusko program S-70 Ochotnik, těžký bezpilotní letoun párovaný se stíhačkou Su-57. Analytici z RUSI i CNA popisují ruský koncept loyal wingman včetně formačního letu a reakcí na hrozby, ale veřejně doložená transparentní cesta od zkoušek k praktickému týmovému provozu je v americkém případě výrazně čitelnější. Čínské programy UCAV existují rovněž, avšak s ještě nižší mírou veřejné dokumentace.

Pro Česko je téma relevantnější, než se na první pohled zdá. Česká republika má objednáno 24 kusů F-35A a strategické dokumenty ministerstva obrany (Koncepce výstavby AČR 2035 i Dlouhodobý výhled pro obranu) výslovně počítají se zaváděním umělé inteligence, robotických a bezobslužných systémů. Vlastní program CCA Česko nemá a v dohledné době mít nebude. Tlak na interoperabilitu s aliančním ekosystémem, do kterého tyto stroje vstupují, ale poroste. NATO už buduje rámce pro autonomní „systems of systems“ a trvá na principech odpovědnosti, vysvětlitelnosti a souladu s mezinárodním právem, včetně zásady, že pravomoc nad použitím zbraně si ponechává člověk.

Éra, ve které jeden pilot řídí jeden stroj, nekončí ze dne na den. Ale okamžik, kdy pilot F-35 poprvé ve vzduchu úkoluje bezpilotního wingmana a ten splní rozkaz bez jediného joystickového vstupu ze země, změní definici toho, co znamená vzdušná převaha. A ten okamžik je podle Andurilu otázkou týdnů.