Italské bitevní lodě měly ovládnout Středozemní moře. Jejich osudy však byly zcela jiné – a ne právě veselé. Jedna dokonce skončila v Stalinově Sovětském svazu.
Před Velkou válkou probíhalo u všech námořních velmocí velké námořní zbrojení. Ve Středozemním moři se především Itálie snažila konkurovat nejen Vídni, ale i Paříži. Největším triumfem Říma měly být nové bitevní lodě třídy Conte di Cavour, které ve své době patřily ke světové špičce. Osudy tří bitevních lodí – Conte di Cavour, Giulio Cesare a Leonardo da Vinci ale nebyly zrovna šťastné. Právě naopak! Smůla se jim lepila na paty.
Proti císaři pánu i francouzskému kohoutovi
Na začátku minulého století bylo italské královské námořnictvo (Regia Marina) ve složité situaci. Itálie sice stále byla členem Trojspolku a spolu s Rakousko-Uherskem a Německem mohla jít do války proti Francii. Vztahy Říma s Vídní byly však stále napjatější a v Jaderském moři najednou hrozil konflikt i s Rakouskem. Italové proto zbrojili. Jejich pýchou měly být bitevní lodě třídy Conte di Cavour, které byly vylepšenou verzí jejich prvního dreadnoughtu Dante di Alighieri.
Třída Conte di Cavour byla ale navržena tak, aby čelila novým francouzským dreadnoughtům třídy Courbet, což způsobilo, že byly ve výsledku pomalejší, ale se silnějším pancéřováním než první italský dreadnought. Jejich stavba začala v roce 1910. Nejviditelnější novinkou byla tzv. kliprová příď, mírně esovitě skloněná s galionem značně vytrčeným vpřed, která měla zlepšit plavební vlastnosti na volném moři.
Lodě měřily 175 metrů, šířka byla 26 metrů a ponor 9,1 metrů. Konstrukční výtlak byl 23 458 tun a maximální 25 489 tun. První dvě monstra měla 20 trubkových kotlů Blechynden, z nichž 8 bylo na naftu, zbylé spalovaly uhlí a topný olej, někdy i mazut. Kotle dodávaly páru třem turbínám Parsons s projektovaným výkonem 31 000 koní. Ve skutečnosti dosahovaly u každé lodi různého výkonu.
To bylo s podivem vzhledem k tomu, že šlo o identické pohonné systémy. První loď Leonardo da Vinci dosahovala výkonu na hřídeli maximálně 30 700 k. s. Druhá Conte di Cavour měla změřený výkon na hřídeli 31 278 k. s. Třetí Giulio Cesare měla 24 kotlů Babcock a Wilcock a na hřídele lodních šroubů přenášela výkon z parních turbín 31 439 k. s. Ty roztáčely čtyři lodní šrouby. Pancéřování tvořil na bocích 2,8 metru široký pás oceli o síle od 80 do 250 milimetrů, velitelská věž lodi byla obrněna 280 milimetrovými pláty a barbety děl měly sílu pancíře v rozmezí 130–230 milimetru.
Hlavní dělové věže byly pancéřovány nejvíce, od 240 do 280 mm. Paluby pak měly pancéř výrazně slabší, jeho tloušťka nepřesáhla 40 milimetrů a na méně exponovaných místech byla i jen 24 mm. Výkony lodí byly na svoji dobu dobré, i když ani u jedné nesplnily očekávání. Maximální dosažená rychlost byla 22,2 uzlu (41,1 km/h), u poslední lodi dokonce jen 39,8 km/h. Projekt ale předpokládal, že lodě zvládnou 22,5 uzlu. Dosah při ekonomické rychlosti 10 uzlů (19 km/h) byl 4 800 námořních mil (8 900 kilometrů).
Až příliš těžká výzbroj
Výzbroj třídy byla skutečně mohutná. Tvořilo ji 13 děl ráže 305 milimetrů Modelo 1909. Ty byly umístěny v šesti věžích, z nichž tři byly třídělové a dvě dvoudělové. Požadavek italské admirality byl mít v každé věži po třech kanónech, ale konstruktér Vittorio Cuniberti se obával, že by více 64tunových kanónů při plné boční salvě mohlo loď převrátit, a jejich požadavek odmítl. Těžké zbraně doplňovalo 18 středních děl ráže 120 milimetrů a 14 lehkých děl 76,2 milimetrů. Posádku tvořilo 31 důstojníků a 969 námořníků.
Pro stavbu lodí byly vybrány tři janovské loděnice, které pracovaly skutečně rychle. Všechny bitevníky byly hotovy a spuštěny před termínem během roku 1911. Lodě pak Regia Marina zařadila krátce před vypuknutím 1. světové války v roce 1914 s výjimkou Conte di Cavour, jež oficiálně přišla do výzbroje až v roce 1915. Itálii vydržela neutralita jeden rok, než vstoupila do války proti svým bývalým „spojencům“ z Trojspolku. Conte di Cavour, Giulio Cesare a Leonardo da Vinci měly najednou nový úkol – měly zadržet c. k. rakousko-uherské námořnictvo na Jadranu.
Lodě byly rozmístěny v italských přístavech a čekaly na nepřítele. V Tarentu ale potkala Leonardo da Vinci katastrofa. V noci z 2 na 3. srpna 1916 došlo při nakládaní munice k výbuchu, při kterém se loď převrátila a zahynulo 248 námořníků. Italové, místo vlastního šlendriánu, z celé katastrofy obvinili agenty Rakousko-Uherska. Loď se podařilo obrátit roku 1919. Původně se počítalo s tím, že bude opravena a znovu zařazena do služby. Tomu však zabránily poválečné škrty v italském námořním rozpočtu a loď byla roku 1923 sešrotována.
Duceho vládci Středozemního moře
Během Velké války proti nepříteli nevystřelily italské bitevníky ani jeden granát. Po válce se zdálo, že lodi čeká poklidný odchod do zapomenutí. V roce 1920 sice výzbroj poněkud posílila v podobě šesti přidaných modernějších kanónů Cannone da 76/50 Mod.1916/17 ráže 76 mm, ale nakonec byl Conte di Cavour roku 1928 přesunut do rezervy a z Giulio Cesare se stala školní loď. Mezinárodní situace a Francie však jejich osud změnila. Na začátku 30. let začali Francouzi stavět rychlé bitevní lodě třídy Dunkerque. Benito Mussolini se cítil ohrožen, a tak opět povolal do služby dva námořní veterány.
A šlo se na to opravdu z gruntu. Mezi léty 1933 a 1937 obě lodi prošly kompletní modernizací. Byly kompletně „vykuchány“, dostaly nové strojní zařízení s výkonem 75 000 koní a elegantní nové přídě, které protáhly bitevníky na 186,1 metru. Ubyla prostřední věž s třemi hlavněmi, kde vznikla nástavba s dvěma komíny. Celkem 305milimetrové kanóny byly převrtány na ráži 320 milimetrů, kanóny se pak nazývaly Cannone da 320/44 Mod.1934 a na lodi jich zůstalo deset. Zásobu střeliva pro ně tvořilo 440 protipancéřových a 220 tříštivých granátů.
Hlavní výzbroj doplnilo šest dvojčat 120milimetrových děl. Protiletadlové zbraně tvořily čtyři děla 100 mm a po šesti protileteckých kanónů Breda 37 mm, doplňovaly je kulomety ráže 13,2 milimetru, jejichž počet se měnil. Aby nebyly narušeny nautické vlastnosti trupu, konstruktéři všechny úpravy vtěsnaly dovnitř. Kotle již spalovaly pouze mazut a čtyři lodní šrouby byly redukovány na dva. Maximální rychlost vzrostla na 27 uzlů (50 km/h) a dosah na 6 400 námořních mil (11 900 kilometrů). Rekonstrukcí tak prakticky vznikla úplně nová třída.
Ve víru 2. světové války
Roku 1940 vstoupila nepřipravená Itálie do války. Zatímco Francie brzy kapitulovala a její námořnictvo jako nepřítel odpadlo, Velká Británie se držela. A držela se více než dobře. I přes značné oslabení a omezené síly dokázala Royal Navy ve Středomoří rozdávat silné rány. Conte di Cavour a Giulio Cesare se s Brity utkaly hned v jednom z prvních střetů námořní války ve Středomoří – bitvy u mysu Stilo (nebo také u Kalábrie) 9. června 1940.
S Italy se střetl britský svaz, jehož jádrem byly bitevní lodě HMS Warspite a HMS Malaya. Během krátké přestřelky na 25 kilometrů byl lehce poškozen Giulio Cesare. Poté se obě loďstva stáhla. Do měsíce však byla italská loď opravena. Oba bitevníky se poté neúspěšně snažily zastavit konvoje na Maltu. Daleko horší pohroma čekala na loďstvo Regia Marina 11. listopadu 1940. V noci pouhých 21 zoufale zastaralých torpédových dvojplošníků Fairy Swordfish z letadlové lodi HMS Ilustrious udeřilo na námořní válečnou základnu Italů v Tarentu.
Při leteckém torpédovém útoku v přístavní rejdě byly poškozeny tři bitevní lodě. Zatímco Littorio a Dulio byly během několika měsíců opět na moři, Conte di Cavour byla poškozena natolik, že s ní kapitán raději chtěl najet na mělčinu. Úplně to nestihl, takže potápějící se loď klesla na dno přístavu, naštěstí v mělčí části, kde nad hladinou zůstaly alespoň věže a nástavba. Na hladinu se podařilo loď dostat až v červnu 1941. Poté byla odtažena do Terstu. V únoru 1945 byla Conte di Cavour zasažena dvěma nálety a převrátila se. V roce 1946 byla sešrotována.
Cézar slouží v Sovětském svazu
Jiný osud čekal Giulio Cesare. Loď poskytovala po celý rok 1941 krytí konvojům Osy do Libye. Palivo pro ni však bylo čím dál vzácnější, a tak se na začátku roku 1942 z hrdého Cézara stalo cvičné plavidlo kotvící v Pule. Po pádu Itálie se posádka vzbouřila proti fašistickému vedení na severu Itálie, 9. září 1943 odplula do Tarenta a i přes německé letecké útoky o tři dny později dorazila na Maltu, kde byl bitevník internován. Na loď vyhlásili nárok Sověti, kteří ji již na konci roku 1943 chtěli v rámci reparací nasadit v Černém moři.
Giulio Cesare však nemohl za války proplout úžinami Bosporu ovládanými neutrálním Tureckem. Moskvě loď definitivně připadla až roku 1947 a teprve na začátku roku 1949 ji sovětští námořníci přebrali v albánském přístavu Vlora. Bitevník byl napřed označen jako Z11. Po technické kontrole, která pro Z11 dopadla uspokojivě, byla loď překřtěna na Novorossijsk. Sověti roku 1953 vyměnili italské protiletadlové zbraně za své 37 mm K-70 a loď dostala radar. Na Novorossijsku také experimentálně přistávaly vrtulníky.
Služba na „Italovi“ nebyla u sovětských námořníků oblíbená. Novorossijsk nebyl přizpůsoben na dlouhý pobyt posádky. Italové loď hodlali používat pouze ve Středomoří a při kotvení byla posádka umístěna v kasárnách, kde měla veškeré zázemí včetně kuchyně a jídelen. Plavidlo samo mělo jen malou kuchyň pro přípravu těstovin. Sověti nejdříve na palubu provizorně postavili několik polních kuchyní a teprve později upravili vnitřní prostory pro vývařovnu. Ubikace posádky také nebyly dobře izolovány na ruské podmínky a námořníci v kajutách v zimě mrzli.
Novorossijsk se stal vlajkovou lodí 1. eskadry Černomořského loďstva. Poklidnou službu skončila záhadná exploze v Sevastopolu v noci 28. října 1955, při níž se loď převrátila a s ní zahynulo 608 námořníků. Podle vyšetřovatelů za zkázu „starého Itala“ mohla stará německá námořní mina, kterých v okolí kotviště lodi našli 25. Mluvilo se však také o tajné operaci italských žabích mužů nebo o intrice KGB proti sovětským admirálům, jež chtěl Chruščov vyměnit. Poslední zbytky Novorossijska byly sešrotovány roku 1959. Tím se uzavřela historie smolné třídy Conte di Cavour.
Co stálo za potopením Novorossijsk – náhoda, intriky, nebo sabotáž?
Zdroj: Ivo Pejčoch, Válečné lodě 4 – Druhá světová válka, Praha, 1993.
Výcvik a cvičení
|
PŘEČTENÍ: 9201
Události
|
PŘEČTENÍ: 8431
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 7327
