I když se zdál koncept plavidla jako dobrý nápad, a rozhodně byl unikátní, brzy se začaly projevovat slabiny a přehnaná očekávání.
Ve 30. a 40. letech 20. století všechny námořní mocnosti intenzivně pracovaly na projektu letadlových ponorek. Letadla z nich měla ponorkám nejenom přinášet zpravodajské informace, ale i útočit na nepřítele. Nejdále zašli s tímto projektem Japonci, jejichž třída I-400 byla největší ponorkou 2. světové války, a plány s ní měli vskutku obrovské.
Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY
S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.
Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker. Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.
Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).
Skutečný obr, ale s velkými problémy
Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98. Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.
Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.
Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo, a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.
Fantasmagorické plány nevyjdou
I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku, a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.
Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí, byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.
Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií, což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.
Měla vůbec letadlová ponorka nějakou šanci na úspěch?
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 9736
Události
|
PŘEČTENÍ: 6294
