Páteř amerického námořnictva tvoří jediná třída, kterou Rusové potkat nechtějí. Slouží přes 30 let a nic ji neumí nahradit

4. července 1991 vstoupila do služby USS Arleigh Burke, první loď nové třídy torpédoborců s kódovým označením DDG-51. Od té doby americké námořnictvo objednalo a zařadilo do flotily desítky dalších kusů, a dalších 25 má na kontraktu. Žádná jiná třída hladinových bojových lodí na světě se tomu nepřibližuje. Důvod není setrvačnost ani nedostatek nápadů. Je to promyšlená strategie: místo riskantního skoku na neověřený typ Amerika už tři dekády vkládá do osvědčeného trupu stále novější bojový mozek. Výsledkem je loď, která se jmenuje stejně jako v roce 1991, ale uvnitř je to úplně jiný stroj.

Dvě větve jedné modernizace

Kdo řekne „modernizovaný Burke“, musí upřesnit, o které větvi mluví. Existují totiž dvě, a obě běží současně.

První se týká starších lodí Flight I, II a IIA. Ty procházejí takzvaným mid-life upgradem: nový software Aegis Baseline 9 s protiraketovou nadstavbou BMD 5.0, výkonnější radarové zpracování přes Multi-Mission Signal Processor, kooperativní zapojení do sítě přes CEC, modernizovaná elektronická ochrana SEWIP a Nulka, podpora střel SM-3 pro protibalistickou obranu a řada strojních, elektrických a obytných úprav. Podle NAVSEA šlo o program, který měl z lodí s dvacetiletým provozem udělat platformy schopné sloužit dalších dvacet pět let. A povedlo se, životnost celé třídy byla rozšířena na 45 let.

Druhá větev je radikálnější. Nové lodě Flight III, jejichž první kus USS Jack H. Lucas vstoupil do služby v roce 2023, přinášejí generační skok. Srdcem je radar SPY-6 od Raytheonu, který americké námořnictvo označuje za nejvýkonnější radar kdy nasazený na hladinové lodi US Navy. K němu patří Aegis Baseline 10, vyšší elektrický výkon, lepší chlazení a posádka rozšířená na 359 lidí oproti 329 u předchozí varianty. Nejde o kosmetiku. Flight III je nové bojové jádro v témže rodokmenu.

Proč je to pro protivníka problém

Burke není duelant. Je to síťový uzel. Každá loď dokáže současně plnit protivzdušnou, protiponorkovou, protilodní i údernou roli, a u modernizovaných verzí navíc protiraketovou obranu. Aegis Baseline 9 poprvé sloučil protivzdušnou a protibalistickou obranu do jednoho integrovaného systému IAMD. To znamená, že torpédoborec hlídkující ve Středozemním moři dokáže ve stejnou chvíli sledovat balistickou hrozbu i nízko letící protilodní střelu.

Proti ruskému torpédoborci třídy Sovremennyj, postavenému primárně pro hladinový boj s osmi střelami SS-N-22 Sunburn a omezenější protivzdušnou obranou, má Burke výhodu v šířce rolí a hloubce síťové integrace. Proti čínskému Type 055 s jeho 112 univerzálními odpalovacími šachtami je Burke na papíře „lehčí“ v raketové mase. Jenže americká výhoda nestojí na jedné lodi. Stojí na tom, že těch lodí je nejméně 75 a každá z nich funguje jako oko a pěst celého svazu.

Pět Burkeů dnes operuje ze španělské Roty v rámci Task Force 65 a plní úkoly od protiraketové obrany po podporu operací NATO v Baltském i Černém moři. Pro Českou republiku jako člena NATO to má konkrétní význam: tyto lodě jsou součástí aliančního protiraketového štítu společně s pozemními stanicemi Aegis Ashore v polském Redzikowu a rumunském Deveselu.

Proč nic nového nedokázalo Burke nahradit

Není to tak, že by Amerika neměla nástupce na papíře. Program DDG(X) existuje a počítá s větší lodí, více prostoru pro zbraně, integrovaný pohonný systém, nižší radarový odraz, delší výdrž na stanovišti. Jenže podle zprávy Kongresové výzkumné služby z ledna 2026 nemá DDG(X) uzavřený finální design a první pořízení se čeká až v první polovině třicátých let. Pro fiskální rok 2026 na něj jde v přepočtu zhruba 3,3 miliardy korun na výzkum a vývoj. To je zlomek toho, co stojí sériová výroba Burkeů.

Poučení přišlo z programu Zumwalt. Třída DDG-1000 měla být revoluční náhradou: stealth trup, pokročilý pohon, nové dělo. Plán počítal s až 32 loděmi. Nakonec vznikly tři. Odhadované pořizovací náklady narostly zhruba o 120 miliard korun oproti původnímu rozpočtu. V roce 2008 námořnictvo vyhodnotilo, že pro otevřenooceánský protiponorkový boj, obranu proti protilodním střelám a protiraketovou obranu potřebuje něco levnějšího a ověřenějšího. Obnovilo výrobu Burkeů.

Výsledek není selhání amerického průmyslu. Je to pragmatický návrat k výrobně zvládnutému řešení, které drží dvě loděnice (Bath Iron Works v Maine a Ingalls v Mississippi) v nepřetržitém chodu.

Co Burke neumí a co přijde dál

Každá platforma má strop. Burke má menší růstovou rezervu v prostoru, hmotnosti, výkonu a chlazení než zamýšlený DDG(X). Nemá integrovaný pohonný systém jako Zumwalt. Není optimalizován na tak nízké signatury, jaké budou vyžadovat budoucí operační scénáře. Právě proto námořnictvo u DDG(X) explicitně požaduje víc ze všeho: víc místa pro zbraně, víc energie pro budoucí vysokopříkonové systémy, jako jsou lasery nebo mikrovlnné zbraně, a delší dobu na stanovišti bez doplňování.

Mezitím ale radar SPY-6 nezůstává jen výsadou nových Flight III. Raytheon uvádí, že rodina SPY-6 se integruje i jako zpětná montáž na starší Flight IIA. Celá třída se tak posouvá kupředu najednou: nové lodě jako kvalitativní skok, starší jako modernizovaný základ.

Pro nejstarší kusy Flight I, uvedené do služby na počátku devadesátých let, vychází při 45leté životnosti orientační horizont vyřazení kolem poloviny třicátých let. Přesně ve chvíli, kdy by měl být DDG(X) připraven převzít štafetu. Pokud se ovšem jeho vývoj nezpozdí, a u amerických námořních programů to není otázka jestli, ale o kolik.

Burke není stará loď, která přežívá. Je to průmyslově zvládnutý trup, do kterého Amerika třicet pět let po sobě vkládá to nejlepší, co má. A dokud DDG(X) neopustí rýsovací prkno a nevypluje v sérii, zůstane tím, čím je dnes: jedinou hladinovou páteří, na kterou se dá spolehnout.