Ruské námořnictvo přiznává krach, lodě jsou mrtvé cíle. Spásu hledá v „podvodním bitevním křižníku“ Borej-K

Když bezposádkové hladinové čluny za zlomek ceny fregaty opakovaně zasahují válečné lodě, které stály miliardy rublů, něco se láme. Ruské námořnictvo to cítí. Neříká to nahlas jednou větou, ale signály jsou čitelné: velení přesouvá priority k jaderným ponorkám, hladinové lodě se stahují od nepřátelského pobřeží a v odborné debatě se stále hlasitěji mluví o konceptu označovaném Borej-K, ponorce, která by pod vodou nesla raketovou salvu srovnatelnou s tím, co dnes nabízí křižník na hladině. Není to příběh o zázračné zbrani. Je to příběh o tom, jak se druhá největší námořní mocnost světa smiřuje s tím, že její velké lodě jsou v moderním boji stále snáze zasažitelné cíle.

Černé moře jako laboratoř krachu

Slovo „krach“ zní tvrdě, ale čísla z Černého moře ho podepírají. Podle analýzy Carnegie Endowment z dubna 2026 Ukrajina dokázala učinit Černomořskou flotilu „funkčně nepoužitelnou“, snížila její kapacitu dálkových raketových úderů zhruba o čtvrtinu a protilodní schopnosti téměř o dvě pětiny. Vlajková loď Moskva leží na dně. Desítky dalších plavidel utrpěly poškození nebo byly přesunuty do vzdálenějších přístavů.

Klíčovou roli sehrály ukrajinské námořní drony a protilodní střely naváděné přes průzkumné prostředky. Britský institut RUSI popsal, jak bezposádkové hladinové čluny, v podstatě rychlé motorové čluny nabité výbušninami, zatlačily ruské lodě až k vlastnímu pobřeží. Americký FPRI doplnil, že kombinovaný účinek střel a dronů zúžil operační prostor flotily natolik, že přestala plnit svou původní úlohu. Válka trvající přes čtyři roky tak přinesla lekci, kterou si ruské velení nemůže dovolit ignorovat: velká hladinová loď je v dosahu moderních prostředků stále zranitelnější, ať stojí sebevíc.

Právě tady se rodí logika „mrtvých cílů“. Nejde o to, že by každá ruská loď byla odsouzena k potopení. Jde o to, že náklady na její ochranu rostou rychleji než náklady na její zničení, a to je rovnice, kterou žádné námořnictvo nechce řešit.

Proč Rusko nedokáže stavět velké lodě

Přesun pozornosti k ponorkám není jen doktrinální volba. Je to i důsledek průmyslového selhání. Ruské hladinové loďařství se potýká s problémy, které sahají hluboko před válku na Ukrajině.

Prvním a nejviditelnějším byl kolaps dodavatelského řetězce pohonných jednotek. Tehdejší vicepremiér Dmitrij Rogozin v roce 2015 veřejně přiznal, že Rusko nedokáže dokončit některé válečné lodě, konkrétně fregaty projektů 11356 a 22350, kvůli závislosti na ukrajinských plynových turbínách vyráběných závodem Zorja-Mašprojekt v Mykolajivi. Po anexi Krymu v roce 2014 Kyjev dodávky zastavil a Moskva se ocitla bez srdce svých nejmodernějších hladinových lodí.

Náhrada přišla pozdě. Teprve koncem roku 2020 agentura TASS oznámila dodání první plně domácí pohonné jednotky M55R pro fregaty projektu 22350. Šest let zpoždění u kritické komponenty, to je čas, který námořní mocnost nemůže ztratit, aniž by to poznamenalo celou flotilu.

Druhým problémem je širší krize loděnic. Analytická zpráva o ruském loďařství z let 2024–2025 popisuje sankční omezení, ztrátu přístupu k západním technologiím a komponentům, dluhy loděnic a chronický nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Symbolickým příkladem je modernizace těžkého jaderného raketového křižníku Admiral Nachimov (projekt 11442M, výtlak přes 24 000 tun) v loděnici Sevmaš. Kontrakt byl uzavřen v roce 2013, už v roce 2015 Sevmaš veřejně řešil problémy s konstrukční dokumentací a dodávkami zařízení s dlouhým výrobním cyklem. Ještě v srpnu 2024 admirál Mojsejev mluvil o podzimních zkouškách. Přes dvanáct let na jedné lodi, to není modernizace, to je průmyslová diagnóza.

Ponorky jsou na tom relativně lépe. Loděnice Sevmaš v Severodvinsku má soustředěnou kompetenci a běžící sériové programy strategických ponorek Borej-A (projekt 955A) i víceúčelových Jaseň-M (projekt 885M). Právě tady se rodí myšlenka: když umíme stavět ponorky, proč raketovou sílu nedat pod vodu?

Co je Borej-K a proč mu říkají „podvodní bitevní křižník“

Označení zní dramaticky, ale logika za ním je prostá. Základní ponorka třídy Borej-A je strategický nosič balistických střel, nese šestnáct mezikontinentálních balistických raket RSM-56 Bulava (klasifikace NATO: SS-N-32) v šestnácti vertikálních šachtách. Výtlak ponořené lodě činí asi 24 000 tun, délka přesahuje 170 metrů, posádku tvoří zhruba 107 lidí a pohon zajišťuje jeden jaderný reaktor OK-650V.

Koncept Borej-K počítá s tím, že by se trup Boreje-A přestavěl z nosiče balistických střel na nosič střel s plochou dráhou letu a hypersonických zbraní. Podle ruského publicistického rozboru, který se v debatě často cituje, by do prostoru každé ze šestnácti šachet šel vložit modul se sedmi až osmi menšími raketami. Celkem by tak ponorka nesla odhadem 112 až 128 raketových buněk. Mezi uvažované zbraně patří střely Kalibr (dolet přes 1 500 km), Oniks (nadzvuková protilodní střela s doletem kolem 600 km) a především hypersonická střela Cirkon (3M22), ta podle veřejně uváděných parametrů dosahuje rychlosti blízké Mach 9 (přibližně 11 000 km/h) a doletu přes 1 000 kilometrů.

Důležitá poznámka: toto není schválený program s položeným kýlem. Agentura TASS psala o Boreji-K už v dubnu 2019 s odvoláním na průmyslový zdroj, podle nějž ministerstvo obrany zvažovalo dvě takové ponorky. Zároveň ale výslovně uvedla, že informaci oficiálně nepotvrdila. K roku 2026 není veřejně dohledatelný kontrakt, oficiální technické zadání ani schválený harmonogram. Časové odhady kolem let 2031 až 2038 pocházejí z analytických úvah, nikoli z vládních dokumentů. Zdroj těchto odhadů, ruský web Topcor a text publicisty Sergeje Maržeckého, je třeba brát s odpovídající rezervou, protože jde o názorový komentář, nikoli o oficiální dokumentaci.

Srovnání se západními ponorkami: kde by Borej-K stál

Myšlenka „podvodního arsenálu“ není výhradně ruská. Spojené státy ji realizovaly už přestavbou čtyř strategických ponorek třídy Ohio na konvenční úderné platformy Ohio SSGN. Každá z nich nese až 154 střel Tomahawk (BGM-109, dolet přes 1 600 km) ve vertikálních odpalovacích šachtách. Podle zprávy Congressional Research Service jde o nejtěžší podmořskou raketovou platformu na světě.

Novější americké ponorky třídy Virginia Block V s modulem Virginia Payload Module (VPM) přidávají 28 Tomahawků a zvyšují celkovou zásobu torpédově velkých zbraní zhruba na 65 kusů. Virginia je menší, tišší a modernější než Ohio, ale nese výrazně méně střel.

Odhadovaných 112 až 128 buněk Boreje-K by tedy:

• překonalo Virginii s VPM (asi 65 zbraní celkem, z toho 40 Tomahawků),
• nedosáhlo maxima Ohio SSGN (154 Tomahawků),
• ale nabídlo Rusku něco, co dnes nemá, přežitelnější podmořský nosič masivní konvenční salvy.

Výhoda Boreje-K by v ruském kontextu nebyla v absolutním rekordu, ale ve výrobní a doktrinální logice: stavět na existující lince v Sevmaši, využít osvědčený trup a přesunout raketovou sílu tam, kde ji protivník hůře najde a hůře zasáhne.

Co to znamená pro NATO a Česko

Vladimir Putin v dubnu 2025 mluvil o 8,4 bilionu rublů (v přepočtu zhruba 1,9 bilionu Kč) na nové lodě a plavidla pro námořnictvo v příští dekádě. To ale neznamená, že Borej-K má vlastní rozpočtovou položku. Bez veřejného kontraktu je to finančně spíš záměr než zajištěný program.

Pokud by se přesto Borej-K dostal do služby, řekněme kolem roku 2038, změnil by regionální kalkulaci v severním Atlantiku a Arktidě. Ponorka schopná odpálit přes sto střel z ponořené pozice by ohrožovala námořní trasy mezi Severní Amerikou a Evropou, tedy tepny, po nichž by v krizi proudily posily, munice a logistika pro obranu východního křídla NATO. Pro Česko, které je na kolektivní obraně a transatlantických posilách existenčně závislé, to není abstraktní hrozba.

Jedna či dvě takové ponorky by samy rovnováhu sil nepřevrátily, americké a alianční podmořské síly jsou početnější a systémově robustnější. Ale logická odpověď NATO je jasná: rychlejší rozvoj protiponorkového boje, lepší podmořské senzory, ochrana severních tras a propojení letounů, satelitů, sonarů a bezposádkových systémů. Není to panická reakce na hotovou zbraň. Je to pokračování trendu, který lekce z Černého moře jen urychlila.

Borej-K je nakonec hlavně přiznání. Přiznání, že Rusko dnes nehledá návrat oceánské dominance hladinových svazů, ale levnější a přežitelnější způsob, jak si udržet schopnost zasáhnout protivníka velkou raketovou salvou. Zda se z konceptu stane ocel, rozhodne Sevmaš, rozpočet a čas, tři veličiny, se kterými má ruské loďařství chronické potíže.