Rusové jsou vzteky bez sebe a vyhrožují Evropě námořním terorismem. Itálie zabavila tanker u Sardinie

Plavidlo Paolo Thaon di Revel, italská víceúčelová fregata třídy PPA operující v rámci mise EUNAVFOR MED IRINI, provedlo boarding tankeru MV SUN, kolosu o nosnosti přes 159 000 tun s rokem stavby 2005, registrovaného pod vlajkou Kamerunu. Posádka italského válečného plavidla zkontrolovala doklady, prověřila náklad a po několika hodinách tanker propustila. Nešlo tedy o plnohodnotnou konfiskaci, jakou v březnu 2026 předvedla Belgie, když její námořnictvo odtáhlo tanker Ethera do přístavu Zeebrugge a drží ho tam dodnes. Přesto stačil i tento opatrnější zásah k tomu, aby se Kreml rozběsnil.

Proč Itálie zasáhla a co přesně udělala

Italský boarding nebyl náhodný ani izolovaný. Zapadá do strategie, kterou Evropská rada nazvala „whole-of-route approach“, koordinovaný tlak na celou trasu, po níž ruská ropa putuje od terminálu k odběrateli. Unie od jara 2026 postupně přitvrzuje proti takzvanému stínovému loďstvu: flotile starých tankerů bez řádného pojištění, s vypnutou identifikací a pochybnými vlajkami, které pomáhají Moskvě obcházet cenový strop na ropu.

Jen v červenci 2026 přidal 21. sankční balík na unijní seznam další desítky plavidel. Tanker SUN na něm podle dostupných údajů výslovně nefiguroval, ale jeho profil (stáří přes dvacet let, registrace pod vlajkou afrického státu, trasa odpovídající ruskému exportu) přesně odpovídal vzorci, kvůli kterému mise IRINI existuje. Italové provedli kontrolu, nenašli bezprostřední důvod loď zadržet a pustili ji dál. Právně čistý postup, žádné pirátství. Moskva to ale viděla jinak.

Kreml vyhrožuje „zrcadlovými“ akcemi

Ruské ministerstvo zahraničí označilo italský zásah za akt pirátství a přímou provokaci. Vladimir Putin, který svou hrozbu pronesl z paluby raketového křižníku Varjag, pohrozil „odpovědí v naturáliích“ a dodal, že nemusí přijít ve stejných vodách, ale „kdekoli“, kde to Moskva uzná za vhodné. Velitel Tichomořské flotily mluvil o připravenosti „inspektovat a zadržovat“ lodě nepřátelských států.

Nejdál ale zašel Dmitrij Medveděv. Bývalý prezident a místopředseda Rady bezpečnosti na svém kanálu napsal, že Rusko má právo útočit i na obchodní lodě v neutrálních vodách, pokud by vezly náklad „v zájmu nepřítele“. Formulace zní jako z devatenáctého století, kdy velmoci skutečně praktikovaly korzárství. V jednadvacátém století jde o přímý rozpor s mezinárodním námořním právem. Mezinárodní námořní organizace v červenci 2026 výslovně zopakovala, že právo tranzitního průjezdu mezinárodními úžinami nesmí být ohrožováno ani suspendováno.

Samotný pojem „námořní terorismus“, který Moskva používá pro evropské kontroly stínových tankerů, je propagandistická nálepka bez právního obsahu. Boarding v rámci mandátu OSN a unijních sankcí je legitimní nástroj. Potápění obchodních lodí v neutrálních vodách by jím nebylo.

Rusko na moři: hrozba, nebo prázdná slova?

Mezi rétorikou a realitou zeje propast. Od konce června 2026 nemělo Rusko ve Středomoří ani jednu válečnou loď, poprvé od roku 2013, kdy tam obnovilo stálou přítomnost. Základna v syrském Tartúsu, kdysi páteř ruských středomořských operací, funguje po nové dohodě s Damaškem jen v okleštěné podobě. Turecko navíc od roku 2022 uplatňuje článek 19 Montreuxské úmluvy a blokuje průjezd válečných lodí bojujících stran Bosporským průlivem a Dardanelami. Každá ruská loď, která chce do Středomoří, musí obeplout celou Evropu, a cestou projít kolem dánských úžin, Severním mořem a Gibraltarem, tedy vodami nabitými aliančním sledováním.

Kapacity na obtěžování a asymetrické akce Rusko bezpochyby má. Ponorky, pobřežní raketové systémy typu Bastion s protilodními střelami P-800 Oniks o dostřelu kolem 300 km, námořní drony; to vše dokáže v blízkosti ruských vod způsobit reálné problémy. Jenže přenést tuto hrozbu do Atlantiku nebo centrálního Středomoří je něco úplně jiného. Bez logistického zázemí, bez leteckého krytí a proti drtivé převaze aliančních námořních sil by šlo o sebevražednou misi.

Pro srovnání: NATO disponuje stálými námořními skupinami, centrálním velitelským řetězcem přes Allied Command Operations a explicitním mandátem chránit svobodu plavby, životně důležité námořní spoje a kritickou infrastrukturu. Podle alianční námořní strategie z října 2025 patří ochrana ekonomických tepen přímo do jádra aliančního poslání. Prakticky by to v krizi znamenalo eskorty obchodních konvojů, protiponorkové hlídky, minové zabezpečení klíčových tras a protivzdušné krytí, tedy přesně to, co Rusko mimo své bezprostřední vody nedokáže překonat.

Úžiny jako strategická pojistka i slabina

Klíčovou roli hrají průlivy. Dánské úžiny (Velký Belt, Malý Belt a Öresund) jsou pro ruskou Baltskou flotilu jedinou cestou na otevřený oceán. Dánsko a Švédsko, obě členské země NATO, mají nad těmito vodami plnou kontrolu. V případě eskalace by stačilo zvýšit sledování a případně omezit průjezd na základě bezpečnostních klauzulí, aby ruské hladinové lodě zůstaly uzavřené v Baltu.

Bospor a Dardanely drží Turecko na základě Montreuxské úmluvy z roku 1936. Ankara tuto páku od února 2022 aktivně používá a ruským válečným lodím průjezd fakticky znemožňuje. Pro Moskvu to znamená, že jakákoli rotace sil do Středomoří vyžaduje cestu kolem celého kontinentu, tisíce námořních mil pod dohledem aliančních radarů, satelitů a ponorek.

Teoreticky by Rusko mohlo zkusit narušit provoz v některé z těchto úžin minovými operacemi nebo sabotáží. Není to sci-fi, Moskva už v Evropě reálně používá hybridní operace. Německá spolková vláda v září 2026 formálně připsala Rusku hybridní útok na letiště Leipzig/Halle, při němž se shodly policejní, zpravodajské i technické indicie. Na moři se zatím drží u zastrašování a šedé zóny: sledování kabelů, podezřelé pohyby u podmořské infrastruktury, rušení GPS. Přechod k otevřenému útoku na obchodní loď členského státu NATO by ale znamenal kvalitativní skok s rizikem alianční odpovědi, které si Moskva nemůže dovolit.

Co to znamená pro Česko a evropský obchod

Česko nemá námořnictvo ani přímý přístup k moři, ale jeho ekonomika závisí na evropských přístavech: Hamburku, Rotterdamu, Terstu. Každé zvýšení rizika na námořních trasách se promítne do dražšího pojištění, delších dodacích lhůt a vyšších cen přepravy. Pokud by ruské vyhrožování přerostlo v reálné incidenty, dopad by pocítili i čeští importéři a exportéři.

Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a Moskva stále hledá nové páky, jak tlačit na Evropu. Námořní hrozby jsou zatím především nástrojem psychologického nátlaku: hlasité, mediálně účinné, ale vojensky obtížně proveditelné. Itálie u svých břehů ukázala, že Evropa umí jednat. Rusko zatím umí hlavně vyhrožovat.