SSV-33 Ural: Námořní AWACS, největší válečná loď SSSR s jaderným pohonem dokázala sledovat dění na válečném poli i ve vesmíru

Na přelomu 70. a 80. let minulého století došlo k nárůstu napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Na jedné straně Amerika, hrozící novou generací strategických jaderných raket a kosmickými systémy protiraketové obrany, na druhé straně Sovětský svaz, který výzvu samozřejmě přijal, i když otázka zní, kdo vlastně začal. Na americké výhružky odpověděl sestrojením obří průzkumné lodi Ural, jež byla svého času největší jadernou bojovou jednotkou sovětského a později i ruského námořnictva.  

Jaderná loď jako odpověď Sovětů

Atol Kwajalein, seskupení stovky korálových ostrovů vzdálených na 3 900 kilometrů jižně od Honolulu, byl pro SSSR velice atraktivním cílem. Toto civilizací nedotčené místo totiž využívala americká armáda ke kontrole jaderných testů na Marshallových ostrovech, k testování systémů protiraketové obrany, v 80. letech pak jako testovací plochu pro rakety LGM-118 Peacekeeper, odpalované ze základny Vandenberg v Kalifornii.  

Ve snaze mít oči i uši co nejblíže americkým břehům, v první řadě také k testovacím stanovištím na atolech, se sovětské vedení rozhodlo spustit na hladinu oceánu loď, která by sloužila jako multifunkční plovoucí platforma pro radioelektronický průzkum. Vzhledem k tomu, že SSSR nedisponoval jedinou námořní základnou v Severní Americe či v Oceánii, musela být loď skutečně soběstačná. Sovětští konstruktéři tedy přirozeně došli k jedinému možnému řešení; loď musela mít jaderný pohon.  

Pokrokový sledovací systém

Práce na multifunkčním námořním sledovacím a informačním systému byly zahájeny v roce 1974. Hlavním konstruktérem projektu byl jmenován uznávaný rádiový specialista Michail Archarov. Cílem bylo sestrojit sledovací zařízení, které by dokázalo monitorovat starty raket a souběžně snímalo co nejvíce informací. Včetně typu nosné rakety, vzdálenosti odpalu, souřadnic startu, hmotnosti, počtu hlavic či telemetrických informací vysílaných vysílači, podle některých zpráv dokonce i chemické složení raketového paliva. 

iZdroj fotografie: United States Department of Defense

Kromě toho bylo průzkumné vybavení navrženo tak, aby platforma, která ho měla dostat do výbavy, dokázala detekovat různé typy cílů od vzdušných přes pozemní až po podvodní objekty. Systém rovněž dokázal zachytávat komunikační kanály a sledovat objekty na oběžné dráze Země. Díky vícekanálovému lodnímu radaru Atoll a optoelektronickému systému Swan mohla platforma provádět průzkumy ve viditelné i infračervené vlnové délce. 

Přibližně ve stejnou dobu pak Leningradská konstrukční kancelář zahájila projektování ledoborce s jaderným pohonem, který měl sloužit jako platforma pro vyvíjené námořní sledovací zařízení. Hlavním konstruktérem lodi, jež později dostala název SSV-33 Ural, byl Alexandr Vasilevskij. V roce 1978 však Vasilevskij zemřel a jeho nástupcem se stal Vladimir Tarasov.  

Výše zmíněný rádiový specialista Michail Archarov požadoval původně pro své zařízení 400 metrů dlouhou loď, což je přibližně o 70 m více, než má americká letadlová loď třídy Nimitz s jaderným pohonem. Sovětský průmysl však neměl se stavbou takto obřích lodí žádné zkušenosti, a tak se nakonec konstruktéři shodli na délce 265 m a výtlaku téměř 35 000 tun s rychlostí 22 uzlů (41 km/h).

Problémy s jaderným reaktorem

Ural byl na mořskou hladinu spuštěn v roce 1981, ovšem sovětskému námořnictvu byla loď oficiálně předána až v roce 1988. Loď byla zajímavá nejen svou obrovskou velikostí, ale také nesmírně složitým systémem servisních a ubytovacích prostor. Organizace instalačních prací uvnitř těchto ocelových bludišť byla pro management opravdovou výzvou.  

iZdroj fotografie: United States Department of Defense

Rovněž nelze opomenout skutečnost, že byl Ural plavidlem s jaderným pohonem. Jak už tomu v případě Sovětského svazu, respektive Ruska, bývá, ne vždy šlo s reaktorem vše hladce. U jednoho z reaktorů byla zjištěna závada, která by v případě havárie znemožnila automatické vypnutí reaktoru. Podobně jako tomu bylo v případě katastrofálního konce ponorky Kursk. Jelikož se nedařilo problém vyřešit, bylo rozhodnuto o demontáži reaktoru. Otevřený reaktor byl pečlivě prohlédnut, ovšem příčinu závady se zjistit nepodařilo.  

Některé komponenty lodi byly sešrotovány, jiné však zůstávají v lodních hangárech a čekají na nové majitele. Přece jen, loď se mořské hladiny sotva dotkla, a tak není divu, že některé součástky mají stále docela slušnou životnost. Velký zájem projevují ruské firmy například o potrubní systémy parní jednotky, konkrétně parní generátor Ural PG-28. Ten je totiž velice podobný parním generátorům používaných na jaderných ledoborcích třídy Arktika. 

Jak byste srovnali schopnosti Uralu se západní konkurencí?

Zdroj: TechInsider, Military-Today