Hitlerův Grizzly měl vyhrát bitvu u Stalingradu. Měl dělo ze Škodovky, ale přivalil se příliš pozdě

V roce 1942 se už wehrmacht probral ze snů o velkém a rychlém vítězství na východě, a tak se začal přizpůsobovat realitě. K tomu byly potřeba i nové typy zbraní. Důležitou se stala především přímá dělostřelecká podpora pěchoty. Dosavadní samohybné houfnice byly dosud improvizace trpící celou řadou technických neduhů. Němci chtěli přejít na specializované a pokročilejší typy.

Stalingradský bolehlav

Největším problémem, se kterým se potýkal wehrmacht od počátku války, byla nedostatečná přímá palebná podpora pěchoty. Většina německých tanků měla univerzální děla s krátkou hlavní, jež si měla poradit jak s tanky, tak s bunkry a opevněními nepřítele. Leč brzy se ukázalo, že děla tanků na mnohá hnízda odporu nestačí a je potřeba hrubější sílu a větší ráži.

Na řadu přišla improvizace. Na podvozek tanku Panzer I byla posazena i s lafetou houfnice 15-cm-sIG 33. Jednalo se o velmi užitečně vozidlo, avšak s velkou řadou problémů. V první řadě byl podvozek přetížený a téměř nezvládal pohyb v terénu. Zásoba munice na malém vozidle byla velmi omezená. Jeden dělený náboj vážil 46 kilogramů. Nabíječi s ním museli pracovat ručně.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

To snižovalo účinnost a kadenci zbraně. Osádka navíc seděla v otevřené nástavbě na korbě, a tak byla vystavena nejen špatnému počasí a prachu z cest, ale i palbě nepřítele. Stačil jeden odhodlaný voják oponenta, jenž se dostal do správné pozice, a palbou z pušky či granátem mohl celou osádku samohybky vyřadit. Roku 1942 přišla do výzbroje samohybná houfnice Grille na podvozku našeho LT vz. 38. Ten sice pohyb v terénu zvládal lépe, ale prostor pro osádku byl stále otevřený. V pekle Stalingradu se tato chyba stala mnoha osádkám osudnou.

Na rozkaz Hitlera

V celé záležitosti se začal angažovat sám Adolf Hitler. Pověřil ministra pro zbrojní výrobu Alberta Speera vývojem nového vozidla podpory pěchoty určeného pro boj ve městech, který měl udržet zároveň i krok s pěchotou. Vývojem a výrobou byla před koncem roku 1942 pověřena firma Alkett. Nový stroj SdKfz 166 Sturmpanzer IV (známý i jako Brummbar) přišel doslova s „křížkem po funuse“. První dodávky přišly k wehrmachtu až v květnu 1943, tedy v době, kdy už Stalingrad dávno padl.

Základem Brummbaru se stal podvozek tanku Panzer IV, na kterém vznikla mohutná nástavba se šikmým pancířem o síle 100 milimetrů, na bocích zpočátku 30 mm, později jako reakce na nové protitankové zbraně spojenců až 50 mm, dno vozidla tvořil 30mm pancíř a strop měl 20 mm. Délka byla 5,93 metru, šířka 2,88 metru a výška 2,92 metru. Hmotnost stroje dosahovala 28,2 tuny. 

iZdroj fotografie: BBF9232 / Creative Commons / CC BY-SA

Dvanáctiválec Maybach HL 120TRM se 300 koňmi, později nahrazen verzí TRM 112 o stejném výkonu, dokázal na silnici rozpohybovat Sturmpanzer IV do rychlosti až 40 km/h, samotné vozidlo bylo schopno dojezdu jen 210 kilometrů. Hlavní zbraní se stala houfnice 15-cm-Sturmhaubitze 43 (L/12) vyráběná v plzeňské Škodovce. Dostřel zbraně byl 4,3 kilometru s kadencí 1–2 rány v minutě. Zásoba granátů činila 38 kusů, většinou šlo o vysoce výbušné HE projektily o hmotnosti 43,5 kg.

Vedle tříštivých byly k dispozici i průrazné a zadýmovací, které byly často používány i jako značkovací pro střelbu jiných děl. První série 20 kusů neměla žádnou obranu proti nepřátelské pěchotě. Poté byl instalován jeden MG 34 7,92 mm s 680 náboji do čela stroje. Později přibyl ještě jeden nad poklop velitele a do boků byly proraženy střelecké otvory tak, aby osádka mohla zevnitř střílet po nepřátelské pěchotě. Osádku nakonec tvořilo 5 mužů: řidič, velitel-mířič, dva nabíječi a radista.

Sturmpanzer ve ztraceném boji

Původně bylo počítáno s tím, že při výrobě Sturmpanzer IV budou použity starší repasované podvozky, ale mnoho z nejméně 313 kusů mezi léty 1943–1945 vyrobených vozidel dostalo zbrusu nové podvozky již optimalizované pro nástavbu samohybného děla. Je zajímavé, že samohybná děla přezdívaná spojenci Brummbar, přestavovaná z podvozků vyřazených Pz. IV, nebyla kompletována v továrnách, avšak v opravnách patřících německé armádě, nejvíce ve Vídni a od června 1944 hlavně v Duisburgu.

Jedinou specializovanou verzí nové samohybky byla velitelská, kterou šlo poznat podle antény. Houfnice nebyly bez problémů. U první série byla jen čtyřčlenná posádka, jež neměla žádnou defenzivní zbraň. Protože samohybky byly příliš vysoké, což je zřetelně handicapovalo v boji, poslední verze z roku 1944 byly sníženy a velitel dostal novou pozorovací věžičku. Děla řady StuH 43 L/12, od konce roku 1943 vylehčená děla StuH 43/1 L/12, měla při střelbě mohutný zpětný ráz, což konstrukce podvozkové vany od Pz. IV zvládala jen s problémy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Také obrovská hmotnost samotné zbraně byla na samé hranici možností podvozku tanků Pz. IV. Ten při pohybu terénem s méně únosným povrchem, zvláště s bahnem, téměř vždy zapadal. Sturmpanzer IV byl čistě útočným strojem. V roce 1943 však operacím typu Blitzkrieg dávno odzvonilo. Jak již bylo popsáno výše, svůj bojový debut si odbyla houfnice u Kurska v roce 1943. Ukázalo se, že je to opravdu silná zbraň. Často sloužila i jako značkovač pro dělostřelectvo a letectvo. Sturmpanzery bojovaly i u Anzia v Itálii nebo v Normandii v roce 1944.

Skutečnou zkázu v obranných postaveních protivníka, ke které byly houfnice původně určeny, rozsévaly při pouličních bojích při povstání ve Varšavě v srpnu 1944 a bojících o Budapešť. Poslední Sturmpanzer IV dobojovaly ve Východním Prusku a Porůří v dubnu 1945. Sturmpanzer IV se někdy chybně přezdívá Brummbar (Grizzly). To je ovšem přezdívka, kterou dostal od spojeneckých vojáků po válce. Němci mu přezdívali Stupa. Dodnes se zachovalo pět kusů tohoto ničivého stroje.