Britové nasadili proti tankům nejsilnější stíhač v historii. FV4005 měl zastavit sovětské kolosy, ale prohrál

V listopadu 1950 dostali britští konstruktéři zadání, které znělo jako sci-fi: postavit vozidlo schopné na vzdálenost 1 830 m (2 000 yardů) spolehlivě vyřadit nejtěžší sovětský tank. Odpovědí se stal FV4005, stroj osazený největším kanónem, jaký kdy seděl na tankovém podvozku. Jenže mezi papírovým požadavkem a funkční zbraní na bojišti ležela propast, kterou nedokázala překlenout ani brutální ráže.

Studená válka a panika z IS-3

Když se v srpnu 1945 sovětské IS-3 poprvé prohnaly berlínskou přehlídkou, západní zpravodajci zpozorněli. Šikmý pancíř korby i věže činil stávající protitankové kanóny nejistými. A Sověti nepřestávali, předpokládalo se, že IS-3 je jen začátek řady ještě odolnějších strojů určených pro průlom středoevropskou nížinou.

Britové reagovali dvojí cestou. Jednak stavěli těžký tank FV214 Conqueror se 120mm kanónem, jednak hledali extrémní „pojistku“ pro případ, že ani 120 milimetrů nebude stačit. Tou pojistkou se stal FV4005, experimentální stíhač tanků na podvozku Centurionu Mk 3, nesoucí kanón L4A1 ráže 183 mm.

Čísla, která budí respekt

Parametry FV4005 Stage 2 vypadají na papíře drtivě:

• Ráže: 183 mm (převzato z britské dělostřelecké tradice)
• Požadovaná průbojnost: 152 mm pancíře skloněného pod 60° na 1 830 m (2 000 yardů)
• Hmotnost kompletního náboje: přes 96 kg (dvoudílná munice, střela a nábojnice zvlášť)
• Zpětný ráz: až 87 tun
• Hmotnost vozidla: 50,8 tuny
• Zásobník: 12 ran
• Kadence: maximálně 2 rány za minutu

Pro srovnání: německý Jagdtiger z druhé světové války, do té doby považovaný za nejsilnější stíhač tanků, nesl „jen“ 128mm kanón. Americký supertěžký T28/T95 vážil sice sto tun, ale jeho kanón měl ráži pouhých 105 mm. FV4005 překonal obojí, alespoň co do kalibru a zamýšleného účinku jediné rány.

Proč největší ráže nestačila

Stage 1 byl čistě experimentální, měl ověřit, zda podvozek Centurionu vůbec unese takový kanón a zda posádka zvládne manipulovat s municí, kde každá část váží tolik co dospělý muž. Problémy se dostavily rychle: koncentrické zákluzové ústrojí selhávalo, přesnost na maximální vzdálenost byla neakceptovatelní.

Stage 2 přinesla vylepšenou věž, tentokrát otočnou, ovšem z pouhého 14mm plechu, protože silnější pancíř by podvozek neunesl. Dva nabíječi uvnitř stísněného prostoru podávali každý jednu část dvoudílné munice. Palebný oblouk zůstával omezený. A hlavně: střely HESH, na nichž celý koncept stál, se při zkouškách v roce 1955 ukázaly jako citlivé na boční vítr. Na dva kilometry, tedy na vzdálenost, kde měl FV4005 ničit sovětské kolosy, byla praktická přesnost nedostatečná.

Dva výstřely za minutu, dvanáct ran v zásobě, obří posádka a zranitelná věž z tenkého plechu. To nebyla zbraň pro manévrový boj v severoněmecké nížině. To byl jednorázový úder, a pokud minul, stal se z něj bezbranný cíl.

Střely místo kanónů

V srpnu 1957 byl projekt FV4005 oficiálně zrušen. Ne proto, že by Sověti přestali být hrozbou, ale proto, že se objevil lepší nástroj. Řízená protitanková střela Malkara, vyvíjená od roku 1952 v Austrálii ve spolupráci s Brity, nabídla dvojnásobný účinný dosah a výrazně vyšší přesnost, byť s třetinovou hmotností bojové části a poloviční rychlostí. V srpnu 1959, pouhé dva roky po konci FV4005, přišla britská objednávka na tisíc kusů Malkary.

Přechod od kanónu ke střele nebyl jen technologický skok. Bylo to přiznání, že ve studené válce nevyhrává ten, kdo má největší ráži, ale ten, kdo zasáhne spolehlivě na první pokus. A přesnost řízené střely porazila hrubou sílu 183mm granátu.

Československý protějšek

Na druhé straně železné opony se zbrojilo stejně horečně. Československá lidová armáda zavedla v roce 1952 protitankový kanón vz. 52 ráže 85 mm, o rok později přišel stamilimetrový vz. 53, který podle Vojenského historického ústavu prorážel na tisíc metrů 140 mm pancíře. K tomu domácí pancéřovky P-27 a tarasnice T-21 s průbojností 170–250 mm, licenčně vyráběné tanky T-34/85, 771 kusů samohybných děl SD-100 a 36 těžkých ISU-152 zavedených už v roce 1950. Obě strany se připravovaly na střet, který naštěstí nikdy nepřišel.

Kde ho dnes uvidíte

Jediná veřejně doložená věž FV4005 Stage 2 stojí v Tank Museum v Bovingtonu. Po rozsáhlé obnově je stroj v pojízdném stavu, svůj světový debut v pohybu absolvoval na Tankfestu 2024 před více než 24 tisíci návštěvníky. Program Tankfestu 2026 s ním opět počítá v aréně.

Stojí tam jako připomínka slepé vývojové větve, okamžiku, kdy honba za stále větším kalibrem narazila na fyzikální strop a musela ustoupit přesnosti. FV4005 nebyl špatný projekt. Byl poslední svého druhu.