Podzemní mobilní kryty PÚ-68 a ÚP-82 dokázali vojáci ČSLA zakopat už do 60 minut: byly malé, ale ochránily až 20 vojáků i před radiací

Během studené války hrozilo nebezpečí použití zbraní hromadného ničení, pakliže by se střetly země NATO a Varšavské smlouvy. Vojáci ale museli fungovat v zasažené oblasti i za takové situace. Řešením bylo schovat je pod zem, přičemž musely být kryty postaveny velmi rychle, na železobeton nebyl čas. Proto nakonec konstruktéři přišli se speciálními moduly na nákladních autech, které mohli vojáci snadno přepravit na potřebné místo a uložit je do vykopaného příkopu.

Mobilní kryt stačilo z auta sesunout do zákopu

V 50. letech 20. století existovaly montované kryty, ale jejich instalace a následné zahrabání bylo časově velmi náročné, takže se nehodily k řešení nějakých akutních událostí. V 60. letech proto vznikla myšlenka na komplexní modul převážený na nákladním automobilu. V případě potřeby by stačilo jen vykopat nebo vybagrovat patřičný zákop, modul do něj sesunout a zahrabat. Prvním typem mobilního systému se stal kryt označovaný jako PÚ-68.

Umístěn byl na automobilu Tatra T-138 a jeho hmotnost byla více než 5 tun. Úkryt poskytoval 5 osobám, ale v případě nouze se do něj vešlo vojáků více. Než ale došlo k jeho instalaci, musel být k „přípravě půdy“ využit bagr nebo buldozer, který vykopal příkop o objemu 28 metrů krychlových. Do něj byl následně kryt PÚ-68 spuštěn pomocí doprovodného automobilového jeřábu. Vycvičení vojáci dokázali tento podzemní „bunkr“ umístit a zamaskovat už do 60 minut, půl hodiny jim pak trvalo naložit ho zpět na auto a odjet.

Úkryt s filtrací a odmořovacími komorami

Vývoj úkrytů nicméně pokračoval a v 80. letech 20. století se objevil nový typ označovaný jako ÚP-82 (Úkrytové pracoviště ÚP–82). Ten byl mnohem sofistikovanější, protože byl vybaven dvojitými stěnami, které dokázaly odstínit radiaci. U vstupů byly odmořovací komory, ve výbavě nechyběl filtrační systém, elektrocentrála nebo nádrž na pitnou vodu. Standardně ÚP-82 sloužil pro 4 osoby, ale v nouzi se do něj „nepohodlně“ vešlo až 20 vojáků.

Umístěn byl na nákladním automobilu Tatra 815 8×8 a hmotnost samotného úkrytu činila více než 14 tun. Komplex již nepotřeboval doprovodný jeřáb, automobil ho dokázal vyložit i naložit sám. Navíc měl vpředu radlici a v měkkém materiálu dokonce mohl okop i vyhloubit. Krytové moduly bylo možné spojovat do větších celků, max. ale mohlo úkrytové pracoviště ÚP–82 sestávat ze čtyř kusů. Nakonec jich ale bylo vyrobeno jenom kolem 20 a po konci studené války přestaly být využívány.

V současné době existují ve světě podobné koncepty mobilních úkrytů, a nutno zdůraznit, že mohou být velmi užitečné. V poslední době jsou hodně známé sudovité konstrukce ukrajinské společnosti Metinvest. Postupně se stávají součástí ukrajinských zákopových systémů a po zakopání do hloubky 1,5 metru odolají i těžkým dělostřeleckým granátům. Společnosti jich vyrobila již minimálně stovku a pokračuje dále, ukrajinští vojáci si je velmi chválí.