Sovětský svaz měl po druhé světové válce velice silné a kvalitní dělostřelectvo, které i vyvážel. Některé staré systémy se přitom udržely v řadě armád dodnes.
Severní Korea dostávala během studené války značné množství zbraní ze Sovětského svazu, který jí je začal dodávat již krátce po druhé světové válce – tak jako jiným státům, z nichž je ale mnohé postupně pro zastaralost vyřadily. Výjimkou je však zmíněná Severní Korea používající řadu systémů starých mnoho desetiletí až dodnes a přestat zřejmě nehodlá. Jedním z nich je tažená houfnice D-74, která ačkoliv je stará, rozhodně to neznamená, že by nebyla nebezpečná.
Houfnici D-74 sám SSSR téměř nepoužíval
Sovětští konstruktéři začali s vývojem houfnice D-74 krátce po druhé světové válce a v její konstrukci uplatnili přímo zkušenosti z bojů. Wikipedia uvádí, že přicházela do výzbroje od roku 1955, ale konkrétně v sovětské armádě se vyskytovala jenom ve velmi nízkých počtech. Na druhou stranu ji Sovětský svaz masivně vyvážel do spřátelených zemí, z nichž byla jednou Severní Korea, jejíž armáda ji směle využívá dodnes.
Houfnice D-74 má ráži 122 mm a charakterizuje ji poměrně dlouhá hlaveň, díky níž je schopna odpalovat projektily až do vzdálenosti 24 km, uvádí WeaponSystems, což je v mnoha případech dále, než čeho jsou schopné mnohé modernější a mladší typy lehčích houfnic. Projektily typu 122 mm jsou přitom dostatečně ničivé na to, aby dokázaly likvidovat pěchotu nebo různé typy opevnění, ale lze je použít například i proti útočícím obrněným jednotkám.
Munice, která není v Rusku vyráběna
I když je ráže 122 mm shodná s ráží lehčích typů houfnic užívaných v sovětských (a v současnosti v ruských) dělech, je munice D-74 odlišná od munice užívané třeba ve velmi rozšířených a rovněž sovětských houfnicích D-30 a například Rusko ji nevyrábí, uvádí MilIn. Severokorejské muniční továrny jsou ale schopné ji pro něj produkovat.
Jak jsem již zmiňoval, tak má houfnice D-74 relativně dobré parametry i na dnešní poměry, ale rozhodně už nepatří mezi nejmodernější. Tažené houfnice jsou přitom obecně v moderních ozbrojených silách na ústupu a přednost dostávají samohybné typy. Lze tak předpokládat, že ani zaměřování zbraně staré zhruba 70 let nebude odpovídat současným trendům, a trefit cíl na delší vzdálenost tak bude pro obsluhu obtížné; tu tvoří 7 až 9 vojáků.