Kaťuša, symfonie jejích raket naháněla Němcům větší strach než samotná děla

Ať už se jednalo o sklopený přední pancíř slavných tanků T-34 nebo aerosáně NKL-26, Rusové uměli skvěle využít vícero mechanismů ke svému dobru. Dalším takovým příkladem byl i odpalovač raket BM-13.

Alternativní cesta vývoje

Prakticky ve všech zemích, které se od začátku války zajímaly o výrobu samohybných děl, se rozvíjel trend tvořit je namontováním klasického děla na podvozek z polopásu nebo tanku. Tento způsob byl až na pár výjimek neměnný po celou dobu války u klíčových hráčů jako je např. Německo nebo USA. Rusové se nicméně vydali úplně jiným směrem a místo kanonu pro první projekt samohybného děla použili vícehlavňový odpalovač raket.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Tým pod vedením I. Gvaye vytvořil v červnu 1938 systém pro 16 raket, který byl upevněn na záď nákladního auta ZiS-5. Vzhledem k tomu, že se rakety odpalovaly do strany a ani následná úprava neodstranila nestabilitu při odpalování, konstrukce se na návrh V. N. Galkovského umístila podélně. Po vyzkoušení vícero typů raket byl vůz uveden do sériové výroby pod názvem BM-13 („боевая машина“ – bojové vozidlo) s raketami M-13.

Raketa M-13

• Ráže: 132 mm
• Hmotnost: 42 kg
• Dolet: 5400 m

Vůz mnoha jmen

Před začátkem války na východě bylo vyrobených pouze 40 vozidel a vývoj se až do poslední chvíle držel v naprosté tajnosti. BM-13 tak dostal několik krycích jmen. Oficiálně byl nazván jako „gardový minomet“, nicméně u vojáků se uchytila přezdívka Kaťuša (odvozenina od jména Kateřina) ze stejnojmenné válečné písně M. Isakovského.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Kaťuša měla svůj bojový křest u železniční stanice Orša 7. července 1941. Stanici ovládanou Němci 7 raketometů naprosto zničilo a zanechaly působivý dojem na obou válčících stranách. Kvůli kvílení letících raket si BM-13 u Němců vysloužilo přezdívku „Stalinovy varhany“. U Sovětů bylo naopak rozhodnuto, že je stroj ideální pro masovou produkci.

Není Kaťuša jako Kaťuša

Rusové ještě v roce 1941 testovali různé varianty odpalovače raket. Původně se raketomety BM-13 aplikovaly na nákladní automobily ZiS-5 a ZiS-6. Pro lepší průchodnost terénem v drsné ruské divočině došlo na montování raketometů na pásové podvozky dělostřeleckého tahače STZ-5 a těžkého tanku KV-1. Z obou verzí bylo vyrobeno pouze několik kusů. Podvozek KV-1 se jevil jako příliš cenný, aby se použil pro stroj operující hluboko za frontou. Sověti se ale nápadu nevzdali a, jelikož se začaly využívat 82 mm rakety M-8, nasazovali mechanismus na podvozky lehkých tanků T-40 a T-60.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Pro zrealizování nápadu na použití raket M-30 a M-31 s těžkými hlavicemi, ruští technici také vytvořili důmyslné raketové koše. Příprava raket na jejich vypuštění sice trvala déle, ale konstrukce se dala připevnit na více typů vozidel. V momentě, kdy se v roce 1942 Sovětský svaz dohodl se Spojenci na programu výměny vojenské techniky, se raketové systémy například připevňovaly na nákladní auta Studebaker US6 a Chevrolet G507. Tyto „Lend-Lease“ typy byly označovány jako BM-13S.

V jednoduchosti je síla

Hlavními přednostmi BM-13 „Kaťuše“ se staly především výrobní cena a snadné podmínky pro výrobu samotnou. I když rakety nebyly přesné jako konvenční dělostřelectvo, psychologický efekt, který doléhal na německé vojáky při útoku, se ukázal mnohem větší než u standartního odstřelování. Jedna salva z BM-13 dokázala spustit 4 a půl tuny raket v okruhu 10 čtverečních metrů. To vše se událo během 7-10 sekund.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Stroj se používal proti pěchotě, technice i strukturám. Osvědčil se jak u obrany Stalingradu a Sevastopolu, tak při dobývání Berlína. Do konce války se vyrobilo až 10 000 odpalovačů raket, některé se také použily v námořnictvu. V obměněných variantách Kaťuše sloužily i po válce.

Zdroj: Hot Cars