Křižníkové tanky A 9 a A 10 měly ničit německé zázemí. Nakonec skončily v Africe, kde se jich báli jen Italové

V polovině 30. let 20. století nastal prudký rozvoj obrněné techniky, pozadu nechtěli zůstat ani Britové. K jejich smůle však britské nápady vycházely z minulé, tedy první světové války, a do budoucího novodobého konfliktu se příliš nehodily. Příkladem takových strojů byly křižníkové tanky A 9 (Mk I) a A 10 (Mk II), které v době svého vzniku patřily mezi špičku, ale na začátku války již nestačily na požadavky doby.

Speciály sira Johna Cardena

Britskou specialitou bylo již rozdělení tanků. Zatímco jinde ve světě se stroje dělily podle tonáže na lehké, střední a těžké, Britové je dělili do dvou kategorií dle účelu. Pěchotní tanky měly při postupu podporovat infanterii, měly mít slušnou palebnou sílu a pancéřovou ochranu, ale rychlost a pohyblivost nebyla prioritou. Pěchotní tanky si měly poradit především s bunkry a polními opevněními nepřítele.

iZdroj fotografie: Uživatel Mohit S / Creative Commons / CC BY

Rychlost a pohyblivost se naopak vyžadovala po křižníkových (cruiser) nebo jezdeckých tancích. Ty měly prolomit obranu, a poté plenit a ničit zázemí nepřítele. U těchto strojů nebyla podle představ tehdejších expertů potřeba silná pancéřová ochrana. Roku 1934 ministerstvo obrany vydalo specifikaci A 9 na nový pěchotní tank. Jeho vývojem byl pověřen sir John Carden z firmy Vickers-Armstrong.

Ten při konstrukci na přání ministerstva šetřil. Využil proto konstrukci povedeného, avšak drahého, a proto nezavedeného středního tanku Medium Mk III z 20. let. Z těžkého tanku Independent použil systém více věžové výzbroje a místo speciálního motoru byl do tanku namontován šestiválcový motor z londýnských doubledeckerů AEG 179 s výkonem 150 koní. To vývoj nejen urychlilo, ale v době hospodářské krize i zlevnilo.

Silné zbraně, slabý pancíř

Mk I byl dlouhý 5,8 metru, široký 2,5 metru a vysoký 2,65 metru. Hmotnost dosahovala 12,8 tuny. Vynikající byly jízdní vlastnosti. Tank dosahoval rychlosti 40 km/h s dojezdem 240 km. Achillovou patou stroje bylo pancéřování, které dosahovalo v nejsilnějších místech pouhých 14 mm. Na mírně exponovaných bocích a zezadu pak chabých 6 mm. Posádku tvořilo šest mužů: řidič, velitel, střelec, nabíječ a tři střelci z kulometu.

Hlavní výzbroj tvořil 40milimetrový kanón QF 2-PDR se zásobou 100 granátů. Byl umístěn v elektricky ovládané věži se systémem Nash & Thompson, který byl později použit i v bombardéru Vickers Wellington. Kanón doplňovaly tři kulomety 0,303 Vickers s celkovou zásobou 3 000 nábojů. Jeden kulomet byl ve věži synchronizován s kanónem ve velké věži, dva byly v malých věžích na přídi trupu.

iZdroj fotografie: Hugh Llewelyn / Creative Commons / CC BY

Výroba Mk I se rozběhla v roce 1936 a skončila roku 1941. Dala pouhých 125 strojů, z čehož 30 bylo verze CS (close support – blízká podpora) vybavených houfnicí 94 mm. Mk I trpěl mnoha problémy, především s pásy, které se často trhaly. Do výzbroje se proto první stroje dostaly v lednu 1939. To již byl znám i druhý problém tanku, tedy nízká pancéřová ochrana. Proto se v roce 1938 z A 9 vyvinul lépe pancéřovaný A 10.

Příliš rychle stárnoucí křižníky

A 10 neboli Mk II měl podvozek stejný jako Mk I, údajně jen s rozšířenými pásy. Pancéřování dosahovalo až 30 mm. Zmizely obě kulometné věže na přídi trupu tanku a v trupu zůstal jen jeden kulomet BESA 7,92 mm. Hmotnost narostla na 14,3 tuny a rychlost klesla na pouhých 26 km/h. Výroba se rozjela v roce 1938 a ukončena byla již v roce 1940 po dokončení 175 kusů Mk II. Z toho 30 strojů bylo opět verze CS.

První tank byl zařazen k jednotkám v prosinci 1939 a Mk II byly okamžitě spolu se staršími Mk I odesílány k BEF (British Expedition Force) ve Francii. V provozu se ukázalo, že Mk I je daleko méně problematičtější než pomalý a přetížený Mk II, ten naprosto selhával v pohybu terénem. Mk I naopak selhával v pancéřové ochraně. Oba stroje měly také příliš úzké poklopy a stávaly se pro posádky při zasažení smrtelnou pastí.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Celkem bylo nasazeno ve Francii 80 strojů obou typů a všechny byly ztraceny. V mnoha případech stroje nebyly vyřazeny postupujícími Němci, ale jednoduše se porouchaly a posádky je nechaly při ústupu svému osudu. Mnoho z nich také zůstalo opuštěno v palpostech kolem Dunkerku či v uličkách tohoto přístavního městečka v roce 1940. Zbytek Mk I a Mk II byl odeslán do Afriky, kde se v roce 1940 podílely na osvobození Habeše (Etiopie).

Také při operaci Compass, kdy se podařilo Britům téměř obsadit celou tehdy italskou kolonii Libyi. Italské tanky byly ještě horší než britské křižníky. Když se ovšem na scéně objevil Rommelův Afrikakorps, zlaté časy skončily. Roku 1941 bylo 60 Mk II odesláno do Řecka, kde byly všechny ztraceny. Stejného roku byly oba nepovedené a zastaralé typy vyřazeny. V muzeu v britském Bovingtonu se dodnes zachovaly oba stroje.