Když Američané sledovali, jak německé tanky doslova převálcovaly Francii, bylo jim už jasné, že jim jednou budou čelit i oni.
Na počátku války Američané předpokládali, že doktrína německé armády je založena spíše na útoku masových soustředěných formací tanků. O německé doktríně bleskové války synchronizovaného útoku tanků, letectva, mechanizované pěchoty a samohybného dělostřelectva neměli téměř žádné informace. Proto se poněkud mylně rozhodli vyvíjet specializovanou zbraň zaměřenou na boj s tanky – stíhače tanků.
Hledání vhodného stroje
Cesta k finální verzi amerického stíhače tanků probíhala mezi roky 1940 až 1942. Jako první prototyp vznikl „Cletrac“ na bázi pásového traktoru, který byl označen jako GMC (Gun Motor Carriage – motorový nosič děl) M5 se 76mm dělem. Vznikl pouze jeden kus, protože nesplnil téměř žádné vojenské požadavky. Američané dále vyvinuli několik stíhačů tanků založených na polopásových vozidlech. Ty se ukázaly jako naprosto funkční a výroba strojů GMC M3 se 75mm dělem a GMC T48 s britským 57mm dělem se rozběhla ve velkém.
Avšak idea čistého stíhače tanků na pásovém podvozku velení U.S. Army neopustila. Jelikož kolopásy plánovala Amerika dodávat především britské armádě v rámci programu „Lend-Lease“, pro své účely stále objednávala vývoj dalších prototypů stíhače tanků, tentokrát jen s pásovým podvozkem. Koncem roku 1941 se konečně začal objevovat na rýsovacích prknech a v továrnách i jako maketa stíhač tanků ve své přibližně finální podobě.
Nejprve byl pro něho použit pásový podvozek ze středního tanku M3, který dostal do nástavby původního tanku nové protitankové americké 76mm dělo. Vznikl tak model GMC M9, jenž však měl charakter spíše samohybného děla, a tak nesplňoval všechny představy amerických generálů o nové zbrani proti tankům. Nakonec vedení AU ARMY ztratilo o tuto variantu zájem.
Více se zamlouval rýsující se GMC T35 se 76,2mm dělem M7, instalovaným v otočné věži, a to na podvozku nového středního tanku M4 Shermann. Tato podoba nového amerického stíhače tanků již doznala milosti v očích velení, a proto se od září 1942 spustila masová výroba stroje s typickým šikmým bočním pancířem, a to pod označením M10. Výroba pak probíhala až do prosince 1943. Během této doby se vyrobilo téměř 5 tisíc kusů.
Dvakrát měř, jednou řež
Vzhledem k tomu, že se přijetí M10 do služby značně uspěchalo, u vozidla se brzy v praxi bojů objevily mnohé problémy, které se často musely improvizovaně řešit přímo na bojišti. Zcela zásadním problémem v boji se ukázala být otevřená věž, jež postrádala jakoukoli ochranu posádky shora. I jeden šikovně vržený ruční granát mohl celý stroj rázem vyřadit. I sprška střepin z výbuchu dělostřeleckého granátu v nejbližším okolí stroje mohla být též pro posádku fatální.
Posádka M10 také neměla žádnou aktivní či pasivní ochranu proti útokům nízko letících letounů. Toto částečně napravily dodatečně namontované protiletadlové 12,7mm kulomety Browning na zádi věže, což však tento problém řešilo jen málo. Těžké dělo s prodlouženou hlavní navíc způsobovalo, že zatížení podvozku bylo poněkud nevyvážené. Kanón stíhači M10 při jízdě dolů svahem činil „potíže”, když se občas celý převážil a postavil „na nos”.
Jako nouzové řešení v poli byl použit dosažitelný kovový šrot (ocel, olovo a další kovy často posbírané i v prostoru bojů), kterým se pomocí dodatečně instalovaných improvizovaných schránek na zadní části věže stroj vyvážil. Pro pozdější verze „emdesítek“ se již vyráběly věže rovnou v továrně s přidanou protiváhou, čímž vzniknul charakteristický tvar nazvaný „duck-bill“ (Kačer Vilém). Už při prvním nasazení v Tunisu v roce 1942 se ukázalo další pochybení konstruktérů.
„Obrněnec” M10 měl velmi slabé pancéřování, které absolutně nestačilo k ochraně posádky i tanku při souboji s jakýmkoli protitankovým dělem protivníka. Samotná korba podvozku měla na čelní straně sílu pancéřování jen 12,7 mm, i když později bylo zesíleno až na 50,8 mm, stále to nestačilo. Na bocích měl M10 pancíř jen 19,1 mm silný (později 25,4 mm), dno podvozku neodolalo téměř žádné výbušné nástraze, protože síla pancíře činila jen 6,4 mm.
Ani věž na tom nebyla nijak dobře, límec děla sice dosahoval tloušťky 63,5 mm, ale boky už jen 25,4 mm. Vrch věže, jak už jsme napsali, postrádal ochranu zcela, protože věž byla otevřená. Až mnohem později dostala improvizovanou ochranu dodatečnými pláty o síle jen 9,5 mm. Problematické bylo i dělo 76,2 mm M7, které rychle zastarávalo, svým výkonem rozhodně na modernější německé obrněnce s běžnými americkými protipancéřovými granáty nestačilo již od samého počátku.
Ne zas taková výhra
Jedinou dobrou ochranou M10 byla snad jen jeho pohyblivost a rychlost v terénu. Často začal M10 před německými tanky manévrovat do stran tak hbitě, že Němci ve svých strojích nestačili věž otáčet za M10 dostatečně rychle a sledovat jeho pohyb v zaměřovači. U.S. Army mělo začátkem roku 1943 k dispozici 106 aktivních praporů stíhačů M10.
Výroba však postupně začala klesat, neboť si vedení uvědomilo, že tento stroj ve skutečnosti nesplňuje požadavky na vhodného obrněnce v moderní válce, jelikož se až příliš rychle odchyluje od ostatních amerických strojů. Usoudili také, že v souboji obrněnce proti tanku je efektivnější tank. M10 měl, jak už je výše napsáno, velmi tenký pancíř, postupem času také 76,2mm dělo M7 zastaralo a při střelbě z něho muselo vozidlo M10 zastavit.
To ho v daném okamžiku dělalo velmi zranitelným strojem odvetnou palbou německých obrněnců. M10 je dost často označován jako „Wolverine”, toto označení v Americe bylo použito nejdříve na válečných plakátech firmy Chrysler. V britském systému značení je však vozidlo M10 s původním 76,2mm (3inch) kanónem M7 označováno už oficiálně jako Wolverine, i když Američané místo toho používali jako označení zkratku TD (tank destroyer).
Wolverine jako exkluzivní koncept rychle zanikl
Britové také rychle poznali slabinu M10 a původní kanón na exemplářích ve své výzbroji dodatečně zaměnili za kanón OQF 17 pounder (Ordnance Quick Fire 17 pounder neboli „sedmnáctiliberní kanón”), což byl britský protitankový kanón ráže 76,2 mm, vyvinutý až koncem druhé světové války. Šlo o nejvýkonnější protitankový kanón západních Spojenců. S použitím podkaliberního střeliva (APDS) si byl schopen poradit i s německými těžkými tanky.
Americké „Wolveriny“ (rosomák) začaly být již za války nahrazovány stíhači M18 a M36. Velká část z původních M10 byla, místo již neúčinného „stíhání” těžce pancéřovaných německých tanků, nasazena pro útočné výpady spolu se středními tanky. Britové svým verzím M10, do nichž instalovali Němci značně obávané 17liberní dělo, údajně říkali M10C „Achilles“, v dokumentech britské armády z druhé světové války o této přezdívce ale není téměř žádná zmínka.
Začátkem roku 1945 došlo k přerozdělení praporů stíhačů tanků. Stíhače M10 se zkrátka začaly používat stejně jako jiné stroje v rámci útočící obrněné formace. Tím exkluzivní koncept stíhače tanků zanikl. M10 se dostaly do výzbroje kanadských, novozélandských, jihoafrických, francouzských (Svobodní Francouzi) i polských armád. V rámci Lend-Lease se také několik kusů zaslalo Rudé armádě.
Jak by se dal koncept Wolverinu dále rozvíjet?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 14608
Události
|
PŘEČTENÍ: 22118
