Na Ukrajině se používají extrémně těžká samohybná děla Pion a Malka. Zbraně ráže 203 milimetrů mohou odpálit taktické jaderné střely

Supertěžká děla se používala ještě za druhé světové války, ale pak se od nich začalo upouštět. Byla neohrabaná, armády nyní spoléhají na přesnost a rychlost střelby.

2S7M Malka, cvičení i Zdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA
                   

O tom, že dělostřelectvo má v konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem velikou úlohu, se mluví již od začátku války. Dokladem toho je, že obě strany na sebe pálí jedněmi z nejtěžších děl, jaká dnes ve výzbroji armád světa existují. Jde o samohybná děla 2S7 Pion nebo Malka. Výhodu má Rusko, které jich má více, a navíc jsou některá modernizovaná na variantu 2S7M.

Těžké dělostřelectvo bylo doménou SSSR

Sovětský svaz si na těžké dělostřelectvo vždy potrpěl, opíral se o něj především za druhé světové války. S nástupem atomového věku a se všeobecným rozšířením názoru u tehdejších vojenských odborníků jak na Západě, tak na Východě, že nová válka už bude doménou jen atomových zbraní, strategických bombardérů a raketové výzbroje, se na klasické dělostřelectvo všichni začali dívat jako na zastaralou součást výzbroje armád.

Zvláště v tehdejším SSSR, kde byl po Stalinovi u kormidla Chruščov, nabyl tento názor na čas formy až státní doktríny a vývoj celé řady velmi pokrokových vojenských zbraňových systémů byl na jeho příkaz zastaven. To se týkalo i nové ruské dělostřelecké výzbroje, která měla nahradit starou druhoválečnou. Postupně však vojenským plánovačům na obou stranách došlo, že při menších a asymetrických konfliktech naopak význam moderního a především mobilního dělostřelectva roste.

Definitivním impulsem, který inicioval v SSSR vývoj nových samohybných děl, byly výsledky nasazení samohybných houfnic M-107 v izraelských konfliktech na počátku šedesátých let minulého století a především zprávy ruské rozvědky o plánech USA vyzbrojit své dělostřelectvo samohybnými houfnicemi nové generace M-110 s ráží 203 mm i pro taktické atomové granáty.

V roce 1967 proto Ministerstvo obrany SSSR zveřejnilo oficiální poptávku na vývoj a dodání nového dělostřeleckého systému, který měl dokázat vystřelit 100kg granát s atomovou náloží na vzdálenost 35 km, měl být maximálně pohyblivý i v těžkém terénu, měl mít „dostatečnou“ rychlost střelby i vyhovující stabilitu při střelbě. Šibeniční termín jednoho roku však odradil všechny potenciální dodavatele v Rusku, takže přišel ke slovu starý dobrý systém direktivního příkazu.

První dva prototypy byly k dispozici v roce 1973

Jako první se „nechali přesvědčit“ v Leningradě v závodě Kirov a jejich vývojové odd. KB-3 předložilo v září 1969 k posouzení předběžný projekt Objekt 216 na podvozku tanku T-64, označovaný také jako „LKZ“. Podobně na tom byli ve Volgogradě v závodě Barrikada, kde projektová kancelář přibližně ve stejné době předložila projekt nazvaný Objekt 429A na podvozku upraveného pásového tahače MT-T.

V roce 1970 vedení SSSR při posuzování obou projektů rozhodlo šalamounsky, schválilo projekt samohybného děla z Leningradu, ale Volgograďanům nařídilo vyvinout to nejdůležitější – dělostřeleckou výzbroj pro tento nový „objekt“. Hlavní konstruktér v Leningradě, G. N. Rybin, rozdělil vývojové a konstrukční práce do tří skupin, jedna řešila dělostřeleckou plošinu, druhá konstrukci korby včetně veškerého příslušenství a třetí měla na starosti vlastní pásový podvozek s pohonem.

Zvláště s podvozkem měli mnoho práce, protože se ukázalo, že platforma z T-64 nebude vyhovovat, a tak se rychle hledalo jiné řešení. Nakonec museli konstruktéři vyjít z nového tanku T-80, ale podvozek byl i tak zcela zásadně překonstruován. Ukázalo se, že rozdělení vývojových a konstrukčních prací bylo velice efektivním opatřením. Už v polovině roku 1973 stály dva prototypy samohybného podvozku na dvoře v leningradském závodě Kirov a čekaly na děla z Volgogradu.

Na nich „vyšíval“ zkušený konstruktér G. I. Sergejev. Vyšel ze svého předchozího „dítka“, velmi známé a slavné houfnice B-4M ráže 203 mm, a postupně z něj vyvinul dělo později označované jako 2A44. Celý komplex houfnice 2A44 i s „královským čepem“, kterým mělo být otočně upevněno na „kolíbce“ na pásovém podvozku, vážil 7 800 kg! Na konci roku 1973 byly dva prototypy nového samohybného děla zkompletovány a připraveny k předání Rudé armádě k vojskovým zkouškám.

Sériová výroba se rozeběhla v roce 1975

Armáda zareagovala jejich papírovým zavedením do výzbroje jako SAU 2S7 Pion, ale pak je vojáci nechali v závodě ve skladu v Leningradě několik měsíců nečinně stát. Až v polovině roku 1974 začaly zkoušky prvního prototypu v tankovém výcvikovém středisku Rževka. Ukázalo se, že houfnice stačila vystřelit dvakrát a poté odjet z místa ještě v době, kdy letící granáty nestačily dopadnout na cíl. Ale s dostřelem byly problémy, laborovalo se jak s množstvím hnací náplně granátů, tak s jejím složením.

Požadovaných minimálně 35 km se nakonec podařilo dosáhnout. Pro houfnici byly určeny čtyři druhy granátů. Prvním byl tříštivý, resp. tříštivo-trhavý HE-FRAG ZOF43, nebo podobný HE-FRAG ZOF44. Třetím byla kontejnerová verze střely označovaná Z-O-14. Poslední a nejdůležitější byl taktický atomový granát ZVB-2. Všechny granáty byly třídílné. Při zkouškách se ukázalo, že dostatečná přesnost zásahu cíle na maximální vzdálenost střelby byla poněkud menší, než specifikace určovaly, a toto se nepodařilo ještě dlouho vyřešit.

iZdroj fotografie: Uživatel Nitrid niklu / Creative Commons / CC0
2S7 Pion

Vojáci nad tím nakonec mávli rukou s tím, že po výstřelu taktického atomového granátu ZVB2 (vznikl ale až v r. 1977) to bude stejně jedno. Druhý prototyp 2S7 mezitím prodělával jízdní zkoušky na polygonu Strugi Krasnyje u Pskova. Až na zvýšenou teplotu ložisek po proběhu 6 000 km na silnici i v terénu a očekávanou vyšší spotřebu pohonných hmot samohybka obstála dobře, zřejmě i díky tomu, že drobné problémy odstraňoval tým z leningradského KB-3 prakticky okamžitě.

Sériová výroba se v Leningradu rozeběhla v roce 1975. Do roku 1990, kdy byla výroba po poslední dodávce 66 kusů zmodernizované verze Malka ukončena, jich bylo vyrobeno 500. Po rozpadu SSSR zůstaly ve výzbroji jak Ruska, tak Ukrajiny. Podle dostupných údajů by mělo mít Rusko až 320 těchto dělostřeleckých systémů. Ovšem jen 81 jich má být v modernizované verzi 2S7M. Ukrajina jich má mít necelou stovku ve starší verzi. Ty byly dlouho uloženy ve skladu, po roce 2014 jich bylo několik reaktivováno a země je opět používá.

Posádku tvoří sedm vojáků

Existují i záběry z nasazení ukrajinských Pionů proti současné invazi. Kolik jich je ve skutečnosti aktivních, se ale ani u jedné ze stran přesně neví. 2S7 je dělo 2A44 ráže 203 milimetrů umístěné na tankovém podvozku. Jde o jakýsi hybrid podvozků tanků T-72 a T-80. Dělo je namontováno v zadní části stroje. Celý systém je 46,5 tuny těžký. Na délku měří 6,5 metru a na šířku 3,8 metru. Jeho posádku tvoří sedm vojáků. Po silnici dokáže jet rychlostí až 50 kilometrů v hodině a jeho dojezd je 650 kilometrů. Korba má podobu hranatého svařence se čtyřmi oddíly.

Poprvé v SSSR bylo použito technologie dvouvrstvého pancéřování, venkovní pancíř měl tloušťku 13 mm, vnitřní pancíř 8 mm. Součástí konstrukce trupu je (zřejmě ve vnitřní štěrbině mezi oběma vrstvami pancéřování) údajně i nespecifikované „zařízení“, které snižuje hodnoty radioaktivního záření za stěnou vozidla na třetinu. Přední oddíl je velitelský, jsou v něm velitel vozu, řidič a jeden ze členů obsluhy děla. Je hermetizovaný, dva poklopy jsou na stropu kabiny.

iZdroj fotografie: Barrakketh/ Creative Commons / CC BY-SA
2S7 Pion

Posádka kontroluje okolí vozidla sedmi periskopy TNPO-160, nebo místo nich na stejných místech namontovanými zařízeními na infračervené noční vidění TVNE-4B. Řidič a velitel mají v čelní stěně k dispozici i okna z neprůstřelného skla s možností je zakrýt odsouvacím pancéřováním s pozorovací štěrbinou. Druhý oddíl za kabinou velitele je strojovna (za pancéřovou neprůchozí deskou) s motorem V-46-1, dvanáctiválcovým dvouřadým vodou chlazeným přeplňovaným motorem upraveným z tanku T-72. Výkon je 575 kW.

Kapacita paliva je 1 280 l. Ve strojovně je umístěn i čtyřválcový diesel 9P4-6U2 (18 kW), pohání generátor elektřiny. Převodovka je jednostupňová, ale kuželová, s možností „zařadit“ sedm stupňů pro jízdu vpřed a jednu vzad. Převodovka byla zároveň náhonem hydrauliky, posilovačů řízení, kompresoru i olejového čerpadla. Za strojovnou za pancéřovou stěnou je přetlakový prostor s poklopy na střeše pro zbylou posádku.

Dva vojáci v něm obsluhují dvě na sobě nezávislá výpočetní centra, zbylou dvojici tvoří střelec a nabíječ děla. Tito čtyři vojáci také zajišťují blízkou obranu děla, k tomu mají kulomet 12,7mm NSVT, RPG-7, čtyři „kalašnikovy“, granáty F-1 a signální pistoli. Na pozorování okolí mají dva periskopy. Poslední oddíl korby opět za pancéřem byl muniční sektor pro pouhé čtyři granáty.

Dělo mělo ve své době velký dosah

Při příjezdu na místo dokáže posádka zbraň uvést do palebného postavené asi během pěti minut, o něco kratší dobu trvá sbalení celé zbraně a odjezd z místa. Kvůli nízkému počtu granátů většinou dělo doprovází další vozidlo, na kterém je připravena další munice. S klasickými náboji má dělo dostřel 37,5 kilometru, s raketově poháněnými zhruba 50 kilometrů. To Pionům dávalo výhodu proti západním dělostřeleckým zbraním studené války, protože se mohly držet mimo jejich dostřel, a přitom střílet.

Proto také v době studené války byly všechny ruské 2S7 ve výzbroji sovětských jednotek dislokovaných v NDR. Postupně však zastarávaly. Po Vídeňských dohodách o omezení konvenčních zbraní v Evropě se nakonec všechny přesunuly na území SSSR. V roce 1995 bylo ve výzbroji Ruska už jen 327 kusů 2S7, z toho ale celých 300 kusů jen ve skladech. V letech 2016–2017 se ale Rusko rozhodlo, údajně jako odpověď na aktivity NATO v Pobaltí a v Polsku, reaktivovat uložené Piony, všechny v modernizované verzi Malka.

Modernizace původního Pionu přitom proběhla už ve druhé polovině 80. let minulého století. Šlo o zcela zásadní přestavbu, dalo by se říci, že pro staré dělo vznikl v liniích původního 2S7 úplně nový stroj. Korba byla zcela přepracována, zůstala sice konstrukčně i rozměrově shodná, ale byla zhotovena z vysokopevnostních slitin s výrazně nižší specifickou hmotností při vyšší odolnosti proti zásahům. Motor byl zaměněn na typ V-84B s výkonem zvýšeným na 618 kW a byl vícepalivový.

Zcela se proměnilo bojové výpočetní centrum, operátoři již mohli na nových displejích a s novými počítači naprogramovat i celou dráhu vystřeleného granátu a porovnávat ji údajně on-line pomocí propojení se sledovacím radarem v reálném čase. Také elektronika potřebná pro předávání informací a zpráv dokázala řadu úkonů vykonávat v automatickém režimu, takže velitel vozu byl mnohem méně zatěžován např. rutinní prací s vysílačkou atd.

Celé vozidlo bylo vybaveno také automatickým kontrolním elektronickým systémem, který průběžně monitoroval stav zbraní, hydrauliky a motorové jednotky. Výzbroj posádky byla doplněna o komplex 9K32M Strela-2 na obranu proti útokům ze vzduchu. Velmi důležitou změnou bylo i zvětšení muničního prostoru, který nově pojal 8 granátů. I ty prošly inovací, nově již sestávaly jen ze dvou částí. Dělo bylo inovováno též, především ale s důrazem na automatizaci řady úkonů spojených s nabíjením zbraně.

On-line integrace na bojišti

Nyní mohla houfnice vystřelit za minutu 2,5krát. Posádka děla se také snížila na šest osob. Takto modernizované dělo navázalo na starou produkci na lince pro 2S7 od roku 1986 pod označením SAU 2S7 Pion-M a údajně i staré Piony byly při generálních opravách přestavovány na nový standard. Novou verzi si posádky neoficiálně přejmenovaly na Malka. Tento název se ujal a dnes je dělo známo jako 2S7M Malka.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Public Domain
2S7M Malka

V roce 2014 došlo k dalšímu skoku v historii houfnice 2S7. Zpřetrháním vazeb Rusko-Ukrajina přestaly dodávky náhradních dílů pro toto samohybné dělo z Ukrajiny z továrny v Charkově, především motorů a převodovek. Rusko to vyřešilo domácí objednávkou nové modernizace v roce 2018. Tu provádí závod Uraltransmaš JSC, který je součástí koncernu Uralvagonzavod. Zcela byla opuštěna idea střelby atomovými granáty, zato požadavky na přesnost střelby skokově vzrostly.

Při poslední modernizaci stroj obdržel ruský motor a převodovku, nový komplex obranné výzbroje, zcela nové vybavení IT technikou pro zjišťování a vyhodnocování informací a údajů on-line a pro monitorování bojiště, přičemž Malky mohou být v boji integrovány v ruském automatizovaném systému vojenské kontroly a řízení na bojišti. Vybavení samohybky bylo v tomto směru rozšířeno i o bojový dron – bezpilotní průzkumný systém startující mimo vozidlo.

Ruská modernizace je velmi čerstvá

Posádka může přijímat a pracovat i s údaji GLONASS systému (ruský GPS) a prostřednictvím vojenských družic v reálném čase přijímat a vyhodnocovat údaje o potenciálních cílech od zpravodajských složek všech druhů vlastních vojsk. Nový Pion – Malka z roku 2018 je také vybaven zcela novým komplexem elektroniky pro pozemní spojení, novými palubními přístroji a systémy pro řízení vozidla, posádka má k dispozici nový interkom atd. Nově byla zdokonalena i protiradiační ochrana prostor posádky novými plasty na bázi bromu i proti neutronovému záření.

Zkoušky nové modernizované podoby skončily dle prohlášení generálního ředitele Uraltransmaš Dmitrije Semizorova úspěšně v roce 2019. To už v Rusku intenzivně běžel i vývoj nové superpřesné munice pro tato děla, i když upravená původní dvoudílná munice vyhověla. První kus samohybky po poslední modernizaci přišel do výzbroje ruské armády 17. dubna 2020. Modernizace zbývajících funkčních kusů Malky pokračovaly údajně poměrně rychle a v roce 2021 na ně měla být přezbrojena 244. gardová dělostřelecká brigáda dislokovaná v Kaliningradu.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of the Russian Federation / Creative Commons / CC BY

Piony a Malky byly nebo jsou ve výzbroji i mnoha dalších zemí. Vlastnilo je i Československo, jeden zachovalý kus je nyní v muzeu v Lešanech. Kromě bývalých států SSSR jsou i na Slovensku a vlastnit je má i Severní Korea nebo Angola, kam je prodala Česká republika. Nasazeny byly SSSR v Afghánistánu a pak Ruskem v Čečensku. Používaly se i v Gruzii nebo v konfliktu v Náhorním Karabachu.

Jak smysluplné je dnes používat těžká děla ráže 203 milimetrů?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine, ArmyRecognition

Diskuze Vstoupit do diskuze
97 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Falešná rakovina nebo pomoc lidem v tíživé situaci: Podvodníci lákají z lidí peníze přes sociální sítě
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Co když se střetnou moderní tanky T-90M a Leopard 2: Stroje Ukrajiny jsou rychlejší, ale ruští vojáci mají lepší dovednosti
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Jaká je ideální teplota v bytě a proč: Zdraví dospělí by neměli jít pod dvacet, senioři a nemocní po 18 °C
adbz.cz
adbz.cz
Starý chleba najde uplatnění při smažení i vaření vývaru. Přišla na to kdysi jedna moudrá hospodyňka