Druhá světová válka byla první, která ukázala užitečnost velké mobility. S konceptem pohyblivé války přišlo Německo, která proto vyrobilo řadu speciálních vozidel.
Taktika bleskové války, se kterou na začátku druhé světové války přišlo Německo, ukázala, že v moderní válce nelze spoléhat na hipotrakci a armádní jednotky potřebují celou řadu vozidel, která by umožnila rychlé přesuny mužstva a techniky. V náročném terénu se pak nejvíce osvědčila vozidla, která disponovala pásovým podvozkem.
Motocyklová řídítka šla i nepoužívat
Němci vyvinuli zvláštní vozidlo Sonderkraftfahrzeug 2, jak zněl celý jeho název, pro svá výsadková vojska, protože ta po vysazení z letadel na místě akce citelně postrádala jakoukoli motorizaci. Vozidlo, které se ve zkratce označovalo jako Sd.Kfz.2, bylo jakýmsi křížencem lehkého pásového traktoru a motocyklu.
Mělo dva pásy, alele zároveň bylo vybaveno motocyklovými řídítky a kolem vpředu, které sloužilo primárně k řízení vozidla. Při prudkých změnách směru jízdy se pak zároveň přibržďovaly pásy na vnitřní straně zatáčky. V těžkém terénu, kde nebyla potřeba vysoká rychlost, mohlo být přední kolo sejmuté.
Protože byl Sd.Kfz.2 vyvinutý pro výsadkáře, podmínkou bylo, aby se vešel do standardního transportního letounu Luftwaffe, do Ju 52. Ale nakonec se rozšířil téměř masově na všech frontách a u jakýchkoli útvarů. Zcela zásadně se osvědčil na východě v bojích se Sovětským svazem jako ideální pro náročný terén v Rusku, na Ukrajině a v dalších zemí SSSR.
V těch často nebyly cesty a místo nich se vyskytovaly jen hluboké závěje nebo bahno, takže bylo toto vozidlo ideální. Mnohdy bylo také jediné, které dokázalo přepravovat na přívěsném vozíku různé náklady, střelivo a zbraně jednotkám v podmínkách, kdy všechny ostatní stroje i koně naprosto selhávaly. Fungovalo v nouzi i jako transportér k přepravě pěchoty.
Vozidlo se obtížně udržovalo
Vozidlo bylo tři metry dlouhé, jeden metr široké a vážilo 1560 kilogramů. Po silnici se dokázalo pohybovat rychlostí až 70 kilometrů v hodině. Řidič seděl samotný za řídítky zcela vpředu, za ním na maličké korbě bylo místo pro dva další vojáky. Dal se za něj zapřáhnout speciální přívěs s nosností až 350 kilogramů, což vojáci Wehrmachtu široce používali.
Nebylo ale bez chyby. Údržba jeho pohonného systému byla značně komplikovaná. Velkým problémem bylo v Rusku například v období tzv. rasputice řídké bahno, které zanášelo převody náhonu, pásy zevnitř a pojezdová kola, a pokud nebylo rychle odstraněno, většinou podvozek poškodilo natolik, že vozidlo zůstalo stát a podvozek nebyl opravitelný.
Na letištích, zvláště ke konci války, se využívalo jako tahač letadel. Na několika zachovalých filmových dokumentech je možné je vidět, jak tahalo například letouny Me 262 na start. Ty tak nemusely plýtvat drahocenné palivo na pojíždění ze stojánky. Existovalo také ve variantě jako demoliční vozidlo. Mělo pancéřovanou kabinu řidiče a posádky, aby dokázalo dopravit k nějakému objektu či terénní překážce na frontě demoliční nálož, odjet a dálkově ji odpálit.
Po válce pak byly tyto stroje několik let využívány v zemědělství jako náhražka za nedostatkové traktory. Dobře se osvědčily i v lesnictví jako skvělé stroje pro přibližování vytěženého dřeva. Dnes jsou předmětem zájmu především sběratelů historické vojenské techniky a velice ceněny.
Které z německých pásových vozidel považujete za nejvydařenější?
Zdroj: Nationalinterest
Galerie
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 71179
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 71672
