Nejmodernější předválečný obrněný automobil mělo Rakousko. Hitlerovci ho používali v bojích proti partyzánům

Není moc známým faktem, že meziválečné Rakousko mělo velmi rozvinutou zbrojní výrobu. Některé zbraně z arzenálu alpské země dosahovaly špičkových výkonů a byly na světové úrovni. Bohužel po anšlusu na začátku roku 1938 se jich zmocnilo hitlerovské Německo a místo k obraně Rakouska posloužily k agresi nacistů. Takový je i příběh špičkového obrněného automobilu ADGZ.

Československá inspirace pro bouřlivé Rakousko

Ve 20. a 30. letech mělo Rakousko ke klidné bohaté zemi dneška velice daleko. Spory s autoritativní vládou si jak extrémní levice, tak pravice vyřizovala v ulicích. Nepokoje byly tak časté a tak bouřlivé, že i policie potřebovala silnou výzbroj. Proto v roce 1927 koupilo pro policii v Československu tři Obrněné automobily Vz. 23, známé též pod přezdívkou „Želva“.

Jejich zvláštností bylo to, že vozidlo mělo dvě místa pro řidiče na každé straně a v případě potřeby mohl řízení převzít druhý člen posádky. Díky unikátní převodovce byla rychlost na obě strany stejná. To se hodilo především v křivolakých uličkách měst nebo při průzkumu v nepřehledné krajině, když stroj narazil na nepřítele a bylo potřeba se rychle stáhnout.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nevýhodou ovšem byla velká hmotnost, složitost konstrukce a velká cena. Přesto podle rakouské armády byl terén Rakouska pro takový typ stroje jako dělaný. Proto byla v roce 1934 oficiálně pověřena firma Austro-Daimler (později Steyr) vývojem nového podobného obrněného vozidla. Ta už ale nový obrněnec vyvinula na základě předchozí armádní specifikace požadující těžký obrněný automobil určený k provozu po zpevněných komunikacích.

Prototyp postavila už roku 1931. Po továrních a armádních testech bylo vozidlo v roce 1935 přijato do výzbroje rakouského Bundesheeru pod označením M35 mittlere Panzerwagen. Sériová výroba probíhala v letech 1935–1937, kdy bylo vyrobeno 27 vozidel. M 35 byly zařazeny do výzbroje tankového praporu v Bruckneudorfu. Později se však prosadil název ADGZ (Austro Daimler Geländegängiger Zugwagen).

Obr na alpských silnicích

ADGZ doopravdy nebyl žádný střízlík. Jeho hmotnost byla plných 12 tun. Délka stroje dosahovala 6,26 metru, šířka byla 2,16 metru a výška 2,56 metru. Srdcem stroje byl vzadu umístěný šestiválec Austro-Daimler M612 s výkonem 150 koní při 1 800 otáčkách v minutě. Specialitou byla převodovka Austro Voith JDL se třemi stupni vpřed i vzad, které dovolovaly dosáhnout stejně vysokou rychlost na obě strany.

Podvozek měl čtyři nápravy, přičemž zadní a přední byly řiditelně. Na dvou prostředních, které byly poháněné, byly zdvojené pneumatiky. ADGZ byl odpružen listovými pery. Dvanáctitunka se dokázala rozjet až na pěkných 70 km/h. Spotřeba však činila 90 litrů benzínu na 100 km. Celkem 200 litrů paliva bylo z bezpečnostních důvodů rozděleno do čtyř nádrží po 50 litrech.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Trup ADGZ byl svařen a snýtován z 11milimetrové oceli. Ochrana prostorů posádky byla zesílena šikmým skloněním pancéřových plátů korby. Výzbroj stroje se skládala ze dvou kulometů 8 mm M7/12 umístěných na každé straně trupu. Ve věži byl další kulomet stejného typu a 20milimetrový kanón Tankgewehr M35 se zásobou 100 granátů. Kulomety byly později nahrazeny MG 34. Posádku tvořilo šest mužů – dva řidiči, dva střelci, radista a velitel. Němci posádku ochudili o dva muže a v ADGZ v jejich službách sloužili jen čtyři osoby.

Služba ve špatných rukách

Mezi léty 1935 a 1937 pro rakouský Bundesheer vzniklo 27 vozidel. Na jaře 1938 ovšem došlo k anšlusu, kdy do Rakouska napochodoval Wehrmacht pod velením rakouského rodáka, toho času nacistického diktátora Adolfa Hitlera. Veškeré originální rakouské zbrojní programy měly skončit a mělo se přejít na výrobu německých zbraní. Vozidla ADGZ převzaly jednotky SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Na podzim 1938 po mnichovské dohodě je esesmani využili při okupaci Sudet a stroje byly spatřeny například při okupaci Vrchlabí. O rok později, 1. září 1939, se v rámci jednotky SS Heimwehr Danzig podílely na bojích o Gdaňskou poštu. SS poté stroje používala v protipartyzánských bojích. ADGZ byl hodnocen svými posádkami tak pozitivně, že v roce 1942 bylo objednáno a dodáno dalších 25 vozů. Ty byly vyrobeny ze skladovaných náhradních dílů a jen menší část dílů se musela vyhotovit nově.

Pro zjednodušení a zrychlení výroby byly ADGZ z roku 1942 vybaveny věžemi ze sovětských tanků T-26. Těmito stroji pak byla vybavena divize SS Prinz Eugen, jež byla nasazena do bojů na Balkáně. Minimálně tři ADGZ byly předány chorvatským ustašovcům, kteří byli na Balkáně spojenci nacistů. Poslední obrněná vozidla měla být vyřazena až v roce 1944. To dokazuje, jak kvalitní byla původní konstrukce. Do dnešních dnů se ale žádný ADGZ nezachoval.